Jak žijí muslimští uprchlíci v Anglii
Jiří Vacek
V Lidových novinách 26. 8. 2015 vyšel článek I. Krause „O slanině a korektnosti“. Vzhledem k mediální masáži, která tvrdí, že je naší povinností pomáhat bez omezení uprchlíkům z arabské Afriky, přináší článek závažné informace, které naše media nějak opomíjejí, které však jsou pro správné posouzení otázky zcela nezbytné. Ozřejmují, k čemu neuvážené přijímání uprchlíků vede.
Z článku vyjímám:
V londýnském obchodě si Angličan koupil potraviny. Také slaninu. Když nakoupil, šel k pokladně, aby nákup zaplatil. U pokladny seděl mladý muž. Uviděl slaninu a sdělil zákazníkovi, že tu u jeho pokladny zaplatit nemůže. „Slaninu nemohu vzít do ruky“. Pokladník byl muslim.
Jiný příklad:
V birmighamské školní kantýně servírují všem dětem bez výjimky halal pokrmy, ačkoli tuto sekulární školu navštěvují nejen děti z muslimských rodin, ale i studenti jiných vyznání. Tamní kuchařka udělala „neúmyslnou“ chybu. Nenabídla dětem jídlo dle náboženského předpisu halal, ale uvařila i nepovolené jídlo – neboli haram. Když její provinění vyšlo najevo, byla okamžitě propuštěna. Ředitel školy se kromě toho musel omluvit za „urážku muslimské víry“.
Někteří angličtí rodiče si na poměry sice stěžují, ale raději neuvádějí svoje jméno. Mají pro to důvod: obávají se, že by mohli být nařčeni z rasismu. Konec výňatku.
Uvedené příklady nejsou zdaleka ojedinělé, ale četné a charakteristické. Muslimové se v Evropě sice chtějí mít dobře, ale naprosto se nemíní nám přizpůsobovat. Naopak: oni chtějí, abychom se přizpůsobovali my jim. Nárokují si právo, posílat nás pryč od poklady v supermarketu, když se jim nelíbí náš nákup. Pokud evropské děti chodí do školy s muslimy, musí jíst jejich potravu. Na své jídlo nemají právo. A to se děje v celé Evropě. Ve Francii jsou mladí muslimové tak nespokojení, že zapalují po nocích auta stojící na ulicích a rozbíjejí výlohy obchodů a terorizují celé čtvrti.
Z nezanedbatelné části muslimských uprchlíků se stávají bojovníci za Islámský stát. Využili pohostinství Evropy a posíleni se vrací bojovat proti těm, kteří jim poskytli azyl. Zajatcům pak podřezávají hrdla. Z jejich řad pocházejí i pachatelé masových vražd nevinných lidí v několika hlavních městech Evropy.
Sama víra mnohých muslimů je zcela neslučitelná v menší nebo větší míře s naší kulturou a pojetím lidských práv. Součástí toho, co vyznávají, je přesvědčení, že oni jsou jediní praví věřící v Boha a ostatní jsou opovržení hodní nevěřící a povinností každého vyznavače islámu je obracet je na správnou víru ať po dobrém, či po zlém.
Opravdu chceme, aby s uprchlíky jsme si vytvořili neřešitelné problémy, které vyvolává soužití s lidmi těchto názorů? Nepoučili jsme se dostatečně ani z nedávné minulosti našeho státu, jak se chovaly menšiny, kterým Československo poskytlo plná občanská práva a svobody? Němci, Poláci i Maďaři se v roce 1938 společně vrhli na náš stát a dočasně jej zničili.
Nemáme již tak dost potíží s Romy? Jsme jako stát obrovsky zadluženi, tisíce bezdomovců nemají ani noční přístřeší, mnoho školních dětí místo oběda hladoví, protože rodiče nemají peníze na zaplacení obědů a my máme povinnost stamiliony korun věnovat na zabezpečení uprchlíků a místo uznání sklízet nevděk všeho druhu?
Co dělají pro tyto uprchlíky státy, kde je islám státním a jediným náboženstvím, jako je Saudská Arábie, Irán, Kuvajt, Pákistán a další? Jsou tak chudí, že svým bratrům ve víře nemohou pomoci? Proč vůbec islámští věřící nemíří do islámských zemí, ale k nám?
Přes všechna tato fakta, která velí k co nejvyšší opatrnosti při přijímání islámských běženců, jsme z postoje „korektnosti“ neustále vydíráni, že naší povinností je tyto lidi bez jakýchkoliv podmínek a omezení přijímat a vyhovovat jim.
Již v dnešních dnech se nám tato ochota nevyplácí. Právě jsme se dozvěděli, jak nějaká evropská nadace nás kritizuje, že v ubytovnách pro uprchlíky se o ně nedostatečně staráme. Místo uznání za vynaložené stamiliony přichází kritika, jak málo pro ně děláme. Zkušenosti nás učí, že tato kritika bude stále častější a tvrdší, jako je tomu v případě našich Romů. Kdyby si tito vážení kritici položili prostou otázku, jak to, že jiné menšiny, například Vietnamci jsou u nás spokojení, a Romové si věčně na nás stěžují, hned by byla pravda zřejmá. O naše děti a bezdomovce tito samozvaní kritici starost nemají. V jejich očích si nezaslouží zájem, stejně jako to, že hospodaříme na dluh a nejsme proto schopni uspokojit mnohé oprávněné požadavky našich občanů včetně dětí například v oblasti školství nebo sociální.
Kdo má jiný názor než jediný správný „korektní“ jako například president Zeman, který správně poukazuje na případ našich hladovějících dětí, je mediálně lynčován v zájmu nějaké zvláštní „korektnosti“ a označován za rasistu.
Je něco shnilého v Evropě, kde Evropané nemají právo žít podle svých představ na své oprávněné potřeby a musí se podřizovat nejrůznějším zcela absurdním požadavkům menšin. Když někdo nechce brát do ruky slaninu nebo musí jíst pouze své jídlo, tak ať zůstane tam, kde je to možné. Islámských států kde je možný islámský způsob života, jak jsme ukázali, je mnoho a jsou mnohem bohatší než my. Viz Kuvajt, kde je každý občan vlastně boháčem.
Právo druhých končí tam, kde bere právo nám, je dobrá zásada a není důvod ji opouštět. Ani z křesťanského hlediska lásky k bližním není důvod neomezeně pomáhat druhým, když tím škodíme sobě. Máme milovat druhé stejně jako sebe. Tak zní plně druhé přikázání lásky k bližním. „Stejně“ zde znamená ani méně, ale také ani více. I my se ve vztahu k sobě musíme chovat jako bližní. Vše ostatní je zlé a jen plodí zlo.
Řadoví občané se na uprchlíky dívají oprávněně s nedůvěrou a obavami. Mají své trpké zkušenosti s nepřizpůsobivými občany, kteří nepracují, jsou živi z našich daní a často v noci tak řádí, že se ti slušní, co mají ráno vstávat do práce, ani nevyspí. Při tom není v ničí moci nebo k tomu není vůle, tomuto řádění zabránit. Není proti němu dovolání. Nejspíše ze strachu, že se každý již bojí nálepky rasista.
Lenin o lidech, kteří se takto nesmyslně chovají a škodí sami sobě, mluví jako o užitečných idiotech a také o kapitalistech, kteří komunistům prodávají provazy, na kterých je věší. Dnes by možná mluvil o lidech, kteří muslimům dávají – nikoliv prodávají – nože, kterými je později podříznou.
Ve světle všech těchto skutečností a důvodů je zcela oprávněné mluvit o ochotě přijímat uprchlíky bez omezení a bez jakéhokoliv prověření a rozmyslu za naprosto nezodpovědné. Pokud ovšem nechceme, abychom všichni museli jíst povinně stravu, kterou předepisuje islám nebo pokud chceme, aby od nás muslimský pokladník honil od jedné pokladny ke druhé se slaninou v ruce.
Evropa a křesťanství se celá staletí bolestně vymaňovaly z nezdravého spojení státní a náboženské moci, které napáchalo tolik zla, jako jsou války i osobní náboženský útlak. Náš národ se z tohoto spojení vymanil až v roce 1918 se vznikem demokratického a světského státu. Někde, jako v Irsku toto neblahé spojení stále trvá a třeba držení prezervativů je trestné a na přerušení těhotenství ani znásilněná holčička nejen nemá nárok, ale je dokonce trestné.
V podobě islámu a jeho fanatických stoupenců se tato hrozba v jiné podobě hrozivě vrací. Nezapomínejme, co vše je ve státech, kde vládnou islámští duchovní možné: ukamenování za nevěru a sekání rukou za krádež. Opravdu chceme v Evropě za spoluobčany lidi, kteří v oprávněnost takového práva věří? I když jistě ne všichni, ale že je jich hodně, o tom není pochyb. Jinak by již došlo dávno ke zrušení takových praktik. Nedělejme si iluze, že soužití s muslimy v jednom státě bude bez nebezpečí a střetů. Za daného stavu jejich víry to prostě není možné. Jejich víra jim přímo ukládá měnit nás, nevěřící k obrazu svému. Je moudré těmto lidem tuto možnost přímo nabízet?