Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Ve čtvrtek 7. ledna 2010 zemřel Ivan Medek. Podle svědectví všech opravdu slušný a poctivý člověk.

Jak s takovými lidmi zacházeli podle KV ti ušlechtilí komunisté, popisuje v Lidových novinách 8. 2. Luboš Dobrovský, J. Peňás a další autoři. Cituji:

Ivan Medek byl muž, jehož hodnotový svět byl natolik spojen s pojetím prvorepublikové svobody a demokracie a názorové tolerance, že se Státní bezpečnost rozhodla ho zastrašit. Zavezli ho kamsi do lesa, zmlátili ho a nechali na pospas osudu. Mohl, a snad i měl, zemřít; kdo ví, jaký byl skutečný záměr estébáckých pohůnků. Konec citátu.

Ještě před tím, hned po únorovém puči v roce 1948 byl on i jeho bratr vyhozeni ze studií na vysoké škole. Jen proto, že pocházeli ze známé prvorepublikovské a pomasarykovské rodiny.

Když podepsal Chartu 77 -  šikana, výslechy, vyhazovy ze zaměstnání se staly běžnou náplní jeho života.

Proč tolik vadil komunistům? Pro své názory a nesmlouvavé dodržování etiky. Neváhal říci: „Toto je dobré pro demokracii, toto je špatné pro demokracii. Demokracie vychází z etiky a ta je zakotvena ve víře v Boha“.

To je zcela něco jiného, než zapírání Boha a přidání se k odpůrcům demokracie, jaké předvedl soudruh Drtikol a nejen on.

I jeho další názory byly poučné. Věděl dobře, že mít něco rád neznamená to nekritizovat. Většinu toho, co pokládal za špatné, veřejně kritizoval.

Nakonec jej komunisté donutili k emigraci. Přijal nabídku rakouského kancléře Bruna Kreiského a požádal o vystěhovalecký pas do Rakouska.

Pak působil v českém vysílání Hlasu Ameriky.

Srovnání jeho života se životem tolik oslavovaného a údajně ušlechtilého F. Drtikola, se přímo nabízí.

Drtikol vstupuje z předsvědčení do komunistické strany, která umožňovala a přímo nařizovala pronásledování lidí, jakými byli pan Medek a tisíce dalších, zvláště svá pronásledování zaměřili na věřící v Boha, jedno v jaké formě. Plně se zapojil do komunistického puče, který svrhl demokratický režim a nastolil doslova hrůzovládu. Vstupem do organizace, která popírá Boha, zapřel své duchovní přesvědčení i samotného Boha a připojil se k těm, kteří věřící všech druhů pronásledovali. Dlouhé roky svého duchovního působení odbývá v životopise, který napsal vlastní rukou, jedinou větou: „Také jsem studoval východní filosofie“. Tak mistr, kterého Pařík a spol. prohlašují za vrchol ušlechtilosti, odbyl své duchovní působení.

Za vstup do strany se stal privilegovaným občanem; jeho strana uzákonila, že soudruzi jsou vedoucí silou ve státě.

Měl i skutečné výhody: nebyl vyslýchán StB a pronásledován jako jiní. Není také známo, že by se byť i v soukromí zastal vězněných a vražděných odpůrců své strany, natož veřejně. Proč asi, když byl tak ušlechtilý?

Má někdo pochybnosti, kdo je z těchto dvou skutečně ušlechtilý a kdo nikoliv? Ty mohou mít jen přátelé komunistů.

Není pravda, že řadoví komunisté za nic nemohou, že se zločiny nesouhlasili nebo dokonce o nich ani nevěděli. Když nesouhlasili, proč ve straně zůstávali? Stačilo párkrát nepřijít na schůzi nebo nezaplatit příspěvky a byli by členství zbaveni.

Právě naopak: milion hloupých, zfanatizovaných a ziskuchtivých řadových členů byli ti, co se přímo zasloužili o svržení demokracie a zákonitosti v naší zemi. Bez nich, bez jejich stranické kázně neboli poslušnosti, vedení strany by nic nedokázalo.

Oni stranu drželi i finančně svými vysokými peněžními příspěvky, službou v milicích, ozbrojené pěsti dělnické třídy a podobně.

Všichni z toho měli prospěch na úkor nestraníků: možnost dělat kariéru, výnosná místa vedoucích, mít vyšší výdělky i důchody, což trvá dodnes.

Ještě po dvaceti letech „pykám“ za to, že jsem nebyl ve straně, nízkým důchodem. Každý estébák a komunista jej má větší než nestraníci. To je to Havlovo vítězství pravdy a lásky.

Téměř všem komunistům bylo jedno, včetně Drtikola, že žijí na úkor nestraníků, že jsou nestraníci ožebračováni, zavíráni, mučeni a vražděni. To je podle Tomášovců ušlechtilost! Když zastávají a hájí tato stanoviska, jsou ve skutečnosti stejně morálně otrlí jako komunisté.

Proč tolik ty ušlechtilé komunisty brání, ať si každý domyslí sám.

Když bylo tak snadné o členství ve straně přijít, proč v ní ti hodní a ušlechtilí straníci zůstávali? Pro ideály? Kdepak, nechtěli přijít o hmotné výhody, které jim členství ve straně přinášely, když například jejich děti měly naprostou přednost před dětmi nestraníků při přijímání na školy. Možná, že svou roli také hrál pocit přináležitosti k privilegované skupině. V každém případě rozhodně nic ušlechtilého.

I mezi komunisty byli lidé, kteří se chovali slušně. Ovšem jen do té doby, než dostali stranický příkaz. Když šlo o jejich prospěch a měli provést zločinný příkaz strany, neváhali ani chvíli. I mne za účast v demokratizačním úsilí pražského jara vyhazovali ti „hodní komunisté“, byť v rukavičkách. V praxi to vyšlo nastejno. Asi 3 měsíce jsem nevěděl, jestli opět neskončím „u lopaty“. Nikde mne nechtěli s posudkem, ve kterém stálo: „byl kritizován stranickým výborem za účast v pražském jaru“, zaměstnat.

Jejich vlastní kariéra, pro kterou do strany vstoupili, měla u nich naprostou přednost. Žádní slušní, natož ušlechtilí straníci neexistovali. Sledovali jen své zájmy a vlastní prospěch.