Jak jsme se měli dobře za Rakouska - pokračování
Jiří Vacek
(pokračování článku z 13. 4. 2014)
Časopis Městské části Prahy 13 – Stop (č. 5/2014), pokračuje v květnovém čísle v líčení utrpení našeho národa, které mu způsobili Rakušáci a Němci, když rozpoutali svou prvou válku za ovládnutí Evropy.
Článek otiskuji celý.
Z kroniky Stodůlek pana F. Vlasáka.
Různá nařízení a události II (1916)
Od 15. září 1916 byly zavedeny lístky na tuky, sádlo, máslo syrové či přepuštěné, slaninu, stolní olej a umělé omastky. Na lístky měly nárok osoby starší tří let. Děti od jednoho roku do tří dostaly jen poloviční množství a děti mladší než jeden rok nedostaly lístky vůbec. Na lístek se mělo vydávat 10 dkg tuku na týden. V prosinci 1916 byly vydány nové 50 korunové bankovky a jednokorunové bankovky namísto kovových mincí. V roce 1916 byly zavedeny dřevěné podrážky. Omezeno bylo pití piva. Osobě smělo být prodáno ½ litru piva. Mezi vášnivými ctiteli ječného moku, kteří si vždy zpívali „Kdybys nám pivečko, kdybys nám umřelo, co by to tu sirotků po tobě plakalo“, nastal poplach. Bylo povoleno, aby se pivo smělo vařit z bobů.
Od 2. září 1916 byly zavedeny tři bezmasé dny: pondělí, středa, pátek. Osvětlování hrobů bylo zakázáno. V listopadu byly dány do oběhu železné dvouhaléře. 26. listopadu 1916 v 9 hod. večer zemřel císař František Josef I. Nastoupil na trůn v 18 letech, zemřel v 86 letech a panoval 68 let. Konec citace.
***
V té době bylo již snad 200 tisíc mladých Čechů po smrti nebo do smrti zmrzačených. Těch, kteří je oplakávali a byli na nich závislí – rodiče, děti, vdovy – bylo alespoň půl milionu. Toto utrpení zdaleka neskončilo tím, když „bylo po válce“. V roce 1938, 20 let po válce, stála na rohu Americké a Míráku trafika – takový dřevěný domeček.
Často jsem tam chodil pro noviny. Dostal ji těžce postižený voják. Utrpěl zásah do obličeje. Ten měl sešitý tak, že z něho šel strach. Nemohl ani správně mluvit. Vůbec jsem nerozuměl, co říká. Takových jako on, byly tisíce. I to byl pozůstatek vlády dobrotivých Habsburků.
Můj otec, hned jak mu bylo v lednu 1918 18 let, dostal pušku a dobrotivý císař pán jej poslal zabíjet Italy, jen proto, že se mu zachtělo s německým císařem vládnout v Evropě. Než válka skončila, stačil otec – vlastně ještě skoro kluk, prožít hrůzy vzájemného vraždění, úplavici a hlad.
Všechny události kronikář ani nemohl zaznamenat ze zřejmých důvodů. Například vlaky plné potravin, které s Čech a Moravy směřovaly do Rakouska, což zvyšovalo hlad v českých zemích.
Věznění a popravy českých vlastenců také nezaznamenával.
Co je nejstrašnější: toto vše podporovalo i vedení naší katolické církve. Ještě v květnu 1918 byli legionáři, Masaryk, Beneš i představitelé českého odboje pro katolický tisk vlastizrádci. Katolíci a jim spřízněné duše do dnešního dne nemohou těmto lidem, zejména Benešovi odpustit rozbití Rakouska-Uherska a dodnes proti němu lživě štvou.
Toto jsou nevyvratitelná fakta a Schwarzenbergové a spol. nás však v rozporu s nimi neustále obelhávají, jak dobře nám Rakušáci vládli. Oni se skutečně měli dobře a na rozdíl od českého národa nejen neměli hlad, ale na dodávkách pro rakouskou armádu dokonce bohatli. Proto Rakousko tolik opěvují. Tato velká část šlechty měla z podpory Habsburků skutečně prospěch, protože s nimi na úkor národa, který umíral v Itálii, v Rusku a hladověl ve své zemi, si dobře žila v blahobytu na svých panstvích. Proto beze studu hlásají lži, jak se Čechům pod Habsburky dobře žilo. Jen zapomínají, že pouze těm, kteří dávali přednost svému osobnímu prospěchu před zájmy vlastního národa.
Ten raději hromadně přebíhal do zajetí a vstupoval do legií, jen aby se toho habsburského „dobra“ zbavil.
Schwarzenbergové by nás rádi vrátili do těchto starých, dobrých časů a skutečně se o jejich návrat snaží.
Zůstane trvalou hanbou představitelů českých katolíků a české katolické hierarchie, že nejen nepomáhali Čechům a Slovákům získat svobodu a samostatnost, ale naopak se stavěli proti vlastním národům. Jaký rozdíl oproti polským katolickým kněžím, kteří vždy hájí zájmy svého národa.
Zatímco řadoví katolíci jako vlastenci pokládali za naši svobodu v legiích, ale i v domácím odboji své života, špičky církve je odsuzovaly.
Právě odtud pramení údajný český agnosticismus. Není namířený proti Bohu, ale je výsledkem hanebného jednání představitelů katolické církve proti zájmům vlastního národa.
Právě probíhající restituce církevního majetku tento sklon jen posílí.
Na svůj postoj katolická církev zejména v Čechách po válce velmi doplatila. S heslem: „Pryč od Říma“ se obnovila husitská církev, do které přešlo asi milion českých katolíků.