Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Demagogie je nepoctivá technika ovlivňování názorů společnosti ve prospěch těch, kteří ji používají. Pracují s ní běžně jedinci, ale i celé organizace jako církve nebo politické strany. Ve sdělovacích prostředcích se s ní běžně denně setkáváme. Abychom tomuto chytrému lhaní nepodléhali a mohli je prohlédnout, je zapotřebí tyto techniky lhaní znát. Proto hlavní z nich jsou v článku vysvětleny, abychom je rozpoznali.

Důvěra: „Co je psáno, je pravda“, je naprosto neodůvodněná. Zejména denní tisk je zastáncem zájmů těch, kteří jej vlastní. V dnešní době to platí například o česky psaném denním tisku, který vlastní německý kapitál.

Jeho redaktoři hlásají a hájí zájmy německé a nikoliv české a používají k tomu hojně pravidel demagogie. O nich mnoho čtenářů ani neví, že existují, a proto jsou proti jejich používání bezmocní.

Proto některé z těchto praktik uvádím, aby je mohli rozpoznat a nenechali se klamat. Ti, co nejvíc křičí, nejsou vždy ti, co mají pravdu.

Základní pravidlo demagogie: stokrát opakovaná lež je pravda

Toto je základní pravidlo demagogie, kterou vynalezl přední nacista, německý ministr propagandy Goebbels. Využívají ji dodnes sudeťáci a všichni příznivci nacistů k útokům na naše národní zájmy.

Jak před válkou, tak i dnes neustále nás zahrnují výroky „jak ti hodní Němci pod Čechy trpěli a jak jim, chudákům, ještě dnes ubližují“.

Mají-li tito dnešní pokračovatelé nacismu ve své moci veřejný český denní tisk a částečně i televizi k dispozici a hájení českých zájmů spočívá na jednotlivcích, kteří tyto prostředky nevlastní, je výsledek pro oprávněné české zájmy katastrofální.

Jediná obrana proti 100x opakované lži je její 101x vyvrácení. Nic jiného neúčinkuje. Věřit, že „pravda zvítězí“ nějak sama sebou, je krajní pošetilost a nic víc.

Právě toto německé lhaní zajistilo Hitlerovi jeho počáteční úspěchy a podílelo se na zbytečné smrti milionů lidí. Stejně nám škodí i dnes.

Právě tato nešťastná celoevropská zkušenost dokazuje naprostou nezbytnost opakovaného vyvracení lží. Jinak zvítězí – byť i dočasně – lež. Těm, kteří leží v hrobech, konečné vítězství pravdy nepomůže.

Pravidla poctivé novinařiny a tvorby vůbec

Slušný a poctivý novinář i umělec vychází ve svých sděleních zásadně ze dvou na sobě nezávislých zdrojů a jejich tvrzení si ověřuje.

Nenechává se ovládat svými city a tím, co si oblíbil a píše stejně pravdivě o těch, co jsou mu milí i nemilí bez ohledu na své existenční osobní zájmy.

Toto pravidlo v dnešní době porušuje mnoho novinářů a umělců. Nechávají se financovat německými, často i přímo sudeťáckými zdroji.

Jejich psaní a díla jsou pak s tím v souladu.

Obecná tvrzení

Obecná tvrzení typu XY lže, podvádí, krade atd. nejsou důkaz, nic objektivního nedokazují. Často spíš vypovídají o jejich tvůrci: odhalují jeho charakter. Když někdo něco hanlivého tvrdí o druhém bez důkazů, je on sám pomlouvač a lhář. Doložit takové tvrzení je povinností. Je krajně pošetilé brát takové výlevy nenávisti jako pravdivé.

Obecná tvrzení bychom proto neměli používat, ale vždy uvádět jasné objektivní důkazy jednotlivých provinění.

Demagogii obecných tvrzení právě v dnešních dnech využívají zcela bezostyšně stoupenci rakouského knížete. Neustále tvrdí, že pan Zeman vyhrál volby jen proto, že neustále lhal. To jeho lhaní spočívá v tom, že se zastal dr. Beneše, Československého presidenta, který se nejen zasadil o vznik Československa, ale i o jeho poválečnou obnovu.

Úmyslné lhaní

Pomlouvači všeho druhu rádi lžou. Zveřejní svou lež s velkým humbukem a reklamou, a tak, aby ji nikdo nepřehlédl.

Když je vyvrácena, buď pravdu neotisknou nebo tak nenápadně, aby si jí všimlo co nejméně lidí.

I když je lež vyvrácena, svůj úkol alespoň částečně splnila, podle zlého pořekadla: „Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.“

Polopravdy

To je oblíbený trik: uvést část pravdy a to, co se nehodí, zamlčet. Polopravda je proto vždy pololež a celkově je jen lží a ničím jiným.

Polopravdy s oblibou využívají nacisticky smýšlející lidé: neustále píší o vymyšlených zločinech Čechů na Němcích v krátkém období po válce, ale zatajují příčinu této odvety: šest let předchozí zločinné německé okupace, systematické vyvražďování českého národa a plán na jeho genocidu po válce, který z části uskutečnili v průběhu války. Zavraždili 360 000 Čechů.

Zamlčují i základní rozdíl: na straně Němců šlo o plánovanou a organizovanou genocidu s cílem konečného vyvraždění všech Čechů.

Na straně Čechů na rozdíl od toho šlo o neorganizovanou osobní odvetu jednotlivců za Němci spáchané zločiny, která trvala velmi krátce. Zamlčování části pravdy je ještě horší než přímé lhaní. Je poměrně snadné odhalit lež, ale odhalit něco, o čem nevíme, protože je úmyslně zamlčeno, je až nemožné.

Záměrné matení

Běžným trikem je vkládat do úst protivníka něco, co neřekl ani si nemyslí, a pak toto nepravdivé tvrzení vyvracet.

Nepravá obrana společnosti

Autoři pomluv s oblibou nepíší „já tvrdím“, ale zásadně používají anonymního „my“ – ve smyslu „my jsme ti praví, co bráníme a zachraňujeme společnost před zlem“, ač je tím nikdo nepověřil a tuto záchranu si představují zcela po svém.

Aniž by se namáhali s nějakým zdůvodněním – ono ani neexistuje, vydávají se za mluvčí většiny bez jakéhokoliv oprávnění a své názory za platné a správné jen proto, že to tvrdí jejich skupina nebo její totalitní vůdce, jako katolický papež.

Tuto taktiku používají u nás zejména příznivci katolíků. Vycházejí z toho, že jejich společenství je svaté a jedině vyvolené od Boha. Jen málo lidí si uvědomí, že hlásají náboženský rasismus. Je pro ně příznačné, že ke zločinnosti a nepravostem členů své církve jsou zcela slepí. Nechtějí je vůbec vidět, nebojují proti němu a jeho pachatele kryjí. Tím jim, jako v případě pedofilie, umožňují páchat jejich zločiny na dětech dál. Utrpení malých dětí je nezajímá. Dávají raději přednost zájmům církve. Raději než sebe umravňují druhé. Je to pohodlnější a nic to nestojí.

Zamlčování pravdy

Spočívá v tom, že se demagogové soustředí pouze na upoutání pozornosti na to, co jim vyhovuje a co se jim nehodí, o tom prostě nepíší. Vytvářejí tím dojem, že nic takového neexistuje. I tak se opakovaně lže.

Například Němci vlastněné české deníky zásadně neotiskují jedinou informaci o vyvraždění všech obyvatel Českého Malína a jeho následném vypálení. Němci obec naprosto bez příčin obklíčili a postupně vraždili každého, kdo jim padl do ruky od kojenců, těhotných žen po staré lidi. Vraždili malé děti před očima jejich matek, které na kolenou vojáky prosily, aby je ušetřili. Část lidí nahnali do jejich domů a za živa je v nich upálili. Pacienty čekající na lékaře nahnali Němci do sklepa a naházeli na ně granáty.

O tomto zločinu svorně mlčí „české“ deníky i Česká televize, ač je mnohem větší počtem obětí i zvířeckostí, než je vyvraždění Lidic.

Takových „zakázaných“ témat je celá řada, jako například vyvraždění několika desítek českých a slovenských vesnic Němci na samém konci války.

Zamlčování těchto zločinů není nic jiného, než napomáhání šíření nacistické propagandy a její obhajobou. Záměrně vytváří obraz hodných Němců trpících pod zlými Čechy. Takové počínání je naprosto neomluvitelné. Ti novináři a umělci, kteří se k němu propůjčují, jsou stejní jako ti, co za války psali v nacistickém duchu. Není mezi nimi rozdíl.

Klamavé zdůvodňování autoritami

Demagogové se často snaží o důkaz pomocí vhodně vybrané autority. Vezmou její ze souvislostí vytržený výrok a dokazují tím svou pravdu. Již to samo o sobě je nesprávné, protože obecné pravdy je možno uplatňovat pouze v celkové souvislosti a nikoliv odděleně od celku.

„Nezabiješ“ je jistě obecně správné. Když však nezabijeme vraha, který vraždí nevinného, nejen nejednáme správně, ale stáváme se spolupachateli vraždy.

Obdivovatelé všeho německého právě teď argumentují některými Masarykovými výroky, ale z doby roku 1900 o Rakousku. Zcela pomíjí skutečnost, že v roce 1914 a dalších byl nucen své názory plně změnit. Vyvoláním 1. světové války spolu s Němci, Rakousko ztratilo veškerá práva na svou existenci.

Časový posun v názorech je častý. Mladý Palacký řekne: „Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom je vytvořit.“ Když se přesvědčil o zlé vůli Rakušanů a nereformovatelnosti Rakouska, jasně prohlásil: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ Co platí, je zřejmé: pozdější, o zkušenost nedemokratického Rakouska opřený názor.

Již naprosto neplatná jsou tvrzení typu: „Všichni víme, že…“ atd. Většinou ono „my“ je autor sám nebo jeho malá skupina.

Současné použití demagogických praktik

V praxi demagogové spojují jednotlivé praktiky dohromady a záměrně tak vytvářejí nerozluštitelnou změť pomluv, lží a zamlčování pravdy.

Například zneužívají genocidu Židů a Romů. Ta je určitě obrovským a nepopiratelným zločinem. Jejím neustálým vyzdvihováním a zamlčováním genocidy Čechů, Poláků a dalších slovanských národů úmyslně vytvářejí dojem, že pod Němci trpěli jen Židé a nikdo jiný. Takové vyzdvihování židovské genocidy určitě dokonce ladí příznivě všechny antisemity ve prospěch Němců: „Němci ubližovali jen Židům a nám ne.“ To je sprostá lež. Němci již v průběhu války prováděli genocidu českého, polského, ukrajinského a ruského národa i Jihoslovanů. Všimněme si, že šlo, v souladu s německým rasismem vždy o příslušníky „slovanské méněcenné rasy“, jak o nás Slovanech rádi tvrdí.

Nejen Židé, ale i Slované měli být vyhubeni nebo se stát otroky na Němci řízených východních velkostatcích. Čísla hovoří jasně: počet zavražděných Čechů Němci za války několikrát převyšuje počet zavražděných Židů z Československa.

Neverbální sdělení

Každý text je psán v určitém citovém rozpoložení ať již kladném nebo záporném. Tím autor často vyjadřuje svůj postoj k dané záležitosti jasněji než slovy.

I zevně objektivní sdělení prozradí autorův postoj, je-li text například pln nepřátelství až nenávisti. Proto bychom si neměli všímat pouze toho, co je psáno, ale i jak, v jakém rozpoložení je to psáno. Vnímat citový náboj za textem.

Pokud někdo píše o zločinech nebo podvodech, je citové zaujetí pochopitelné. Tam, kde jde o věcné záležitosti, zejména o techniku či vědu, tam nemají city ať přátelské či nepřátelské, co dělat.

Poslední platí i o józe, mystice a jejich praxi a o náboženství vůbec.

Tyto zásady by měly samozřejmě platit i pro čtenáře. Citová zaujatost k předmětu často převáží nad rozumovými důvody. Vede dokonce až k tomu, že je nejsme schopni vůbec vnímat, natož pochopit. Kdo je „náš“, má vždy pravdu, kdo je „cizí“, tomu se rádo nevěří.

I pro čtenáře platí, že by neměl vycházet z jediného zdroje nebo osoby a snažit se problém vidět z více hledisek.

Pravda je často nepříjemná, ale vždy zdravá a city nejsou spolehlivým rozhodčím. Když přijmeme nepravdu za pravdu, výsledkem je vždy nakonec naše škoda.

Skupinová demagogie

Skupinová demagogie je zaměřena na ovlivnění co největšího počtu lidí tak, aby vytvořili určitou názorovou skupinu tak, aby ji mohli plně ovládat a mít z toho prospěch jako její vedoucí. Používají ji všechny nedemokratické, totalitní názorové skupiny politické, náboženské i třídní.

Ne každý, kdo se zaklíná naším zájmem, jej skutečně sleduje. Často nás chce získat na svou stranu ne pro náš, ale pro svůj prospěch. Vnutit druhým své názory je osvědčená cesta, jak je ovládnout ve svůj prospěch.

Mnoho záchranářů lidstva pracuje podle hesla: uvěřte nám, dejte nám moc a pod naším vedením vstoupíte do ráje. Jak ten ráj vypadá? Hitler žádal Němce: „Svěřte mi Německo na 10 let a uvidíte, co z něho udělám.“ K moci se dostal v roce 1933. V roce 1943 již spojenecká letadla obracela německá města v rozvaliny.

Obdobně postupují i komunisté. V začátcích své vlády u nás dokonce slibovali, jak si dobře pamatuji, že za 20 let budeme v komunismu a každý bude mít vše podle svých potřeb. Místo toho se dopracovali k měnové reformě, která nás všechny ožebračila. Je nikoliv, protože jejich peníze se vyměňovaly staré za nové v poměru 1:1.

I některé církve slibují nikoliv ráj na zemi, ale na nebi, když nás lákají: „My jsme vyvolení od Boha, dejte se k nám, svěřte nám moc nad vámi a my vám zajistíme nebe a nebudete muset nic dělat. Když tak neuděláte, Bůh vás zavrhne.“ Navíc slíbí odpouštění všech hříchů – včetně vražd, když se jen vyzpovídáte. To již je přímé klamání lidí. Nikdo, nejméně nějaký člověk, nás nemůže zprostit osobní zodpovědnosti za spáchané zlo ani za trest, který za něj nám vesmírná spravedlnost udělí. Tím méně si lze takové odpuštění koupit za peníze. Bůh se nedá podplatit, ač nás přesvědčují, že ano.

Taktika ve všech uvedených případech je stejná a zlo v nás na ni rádo slyší. Aniž bychom se museli sami snažit, nebe na zemi nebo po smrti máme jisté. Stačí jen bez myšlení poslouchat autority. V takových organizacích je slepá a otrocká poslušnost nejvyšší ctností. Pokládání života za ni, je vysoce oceňovaným mučednictvím. Když se nepřidáme, čeká nás vždy, jak nás straší, peklo. Jedni nám je udělají na zemi, druzí jím vyhrožují po smrti.

Pravda je, že každý je jen sám zodpovědný za svůj osud a pokud tuto zodpovědnost za sebe předá druhému, ztratí jedinou účinnou možnost ke zlepšení svého stavu, kterou má: vlastní úsilí v souladu se slušností a ohleduplností k druhým.

Taková je pravda. Vždy jsme to jen my sami, kteří svým charakterem, myšlením a jednáním určujeme svůj osud.

Potřeba nepřátel

Pro ty, co nás chtějí dostat pod svou moc, a tak zajistit své zájmy, jsou jiné názory než jejich nepřijatelné, protože ohrožují jejich cíle a moc nad námi.

Řídí se heslem: „Kdo nejde s námi, jde proti nám“, neboli vytvářejí nepřátele, ač ti jimi často nejsou. Nepřítel je pro ně nesmírně užitečný. Lze na něj svádět zákonité neúspěchy při dosahování blahobytu. Stmeluje členy organizace vytyčením cíle jeho zničením. Odvrací pozornost od zlých vlivů, kterým organizace propadá.

Ne, že by skuteční nepřátelé lidstva neexistovali. Jsou to zpravidla ti členové a hlavní vedoucí organizace, kteří od porážky nepřítele odvozují možnost dosažení úspěchu. Jsou to zejména fašisté, nacisté, komunisté, ale i totalitní náboženské skupiny, které existují ve všech náboženstvích. I buddhisté, ač hlásají nenásilí, někdy mezi sebou doslova válčí. Křesťané a islám je samozřejmě ve vraždění daleko předčí.

Ač Ježíš jasně říká: „Kdo není proti nám, je s námi“ a za vzor nám dává Židy opovrhovaného Samaritána, který není Židem ani národností ani náboženstvím, přece křesťané mnohdy mají za nepřátele všechny, kteří nepatří do jejich skupiny. Porušují tím druhé nejvyšší přikázání lásky, které nám Ježíš dal. Nerozlišují své bližní podle „ovoce“ neboli podle skutků, ale podle členství. Náboženská skupina se tak stává z prostředku, který má pomáhat na cestě k Bohu, zcela samoúčelnou. Když v ní převládnou tyto vlivy, její pravý, vnitřní duchovní život končí. Opustí ji Duch svatosti. Všichni se pak zaštiťují Bohem – jen plní jeho vůli. Přiznávají se tím k Bohu, který miluje nenávist, války, vraždění, upalování a všechny zločiny, co svět zná.

Potvrzují tím varování: „Zvrácenému jsem zvráceným Bohem.“ Všichni promítají své zlo do svých představ o Bohu. Představují si jej jako sebe v náležitém zvětšení.

Skutečné zlo ve světě má svůj původ právě v zlé demagogii, jak byla popsána. Spása světa nespočívá ve vítězství té či oné organizace, ať duchovní či světské, ale právě v prohlédnutí tohoto zla a v jeho úplném zřeknutí se. Vše ostatní je jen lež a marnost. Svět je vždy takový, jací jsou jeho obyvatelé, což platí bez výjimek.

To, že lidé mají jen takové vládce, jaké si zaslouží, je hluboká pravda. Svět, ve kterém žijeme, je přesným obrazem našeho vnitřního světa. Kdo chce změnit svůj svět v lepší, má jedinou možnost: musí se nejprve sám změnit k lepšímu. Čím dřív tuto základní pravdu pochopíme, tím lépe pro nás samé i pro náš svět.