Gábinka
Jiří Vacek
středa 15. 7. 15
Jednou z předností našeho bytu na Lužinách je blízký Centrální park. Často tam chodíme užít si trochu přírody. Dál již pro nedostatek sil nedojdeme. I z tohoto pohledu nám šakti vybrala dobře. Měli jsme možnost bydlet v Petrovicích nebo na Lužinách. Tak jsem poprosil o radu, otevřel bibli a četl: „Nestav oltář Hospodina vedle pohanských hájů“ – a bylo rozhodnuto. Petrovice sousedily s Háji.
Když jsem vycházel z parku, seděla na cestě přede mnou roztomilá holčička, stáří asi rok a půl. Seděla naprosto spokojeně. Zřejmě se rozhodla, že nevidí důvod někam jít. S velkým zájmem si prohlížela kamínky u cesty. Maminka s kočárkem stála několik metrů před ní a čekala, co bude.
Došel jsem k holčičce, sehnul se k ní a podal jí ruku, aby mohla vstát. Chytla se jí s naprostou samozřejmostí a nepustila. Tak mě dovedla až k mamince. Myslel jsem, že se nyní pustí a rozloučíme se. Gábinku, jak se holčička jmenovala, to však ani nenapadlo. Držela se nás obou dál a spokojeně šlapala mezi námi. Vedla si nás s plnou důvěrou a samozřejmostí, jako bychom k sobě patřili. Pusinku při tom ani na chvíli nezavřela. Neustále něco švitořila, čemuž jsem nerozuměl já ani maminka. Povídala si pro sebe sama se sebou z dobrého rozmaru.
Byl jsem ze vzniklé situace poněkud nesvůj. Navzájem jsme se neznali, ale vedli jsme se za ruce a šli spolu jako rodina. Tak jsme ušli dlouhý kus cesty až k obchodnímu centru. Tam jsem se rozloučil.
Co bylo zvláštní na celé příhodě? Od samého podání ruky Gábince jsem pociťoval nádhernou čistou blaženost v sobě i kolem sebe. Vše bylo tak přirozené a samozřejmé, jako bychom se důvěrně znali. Gábinka se jmenovala zemřelá manželka staršího bratra. Jde-li o nějakou souvislost, netuším.
Rozloučením s Gábinkou blaženost nejen nezmizela, ale se stejnou samozřejmostí trvala dále. I druhý den při ranní meditaci ona nebeská blaženost byla stále stejně silná, možná silnější. Je cítit i další den.
Vysvětlení neznám. Napadá mě jen to, že jsem se nějak spojil, aniž bych chtěl, s vnitřním stavem vědomí šťastného a skutečně ještě nevinného dítěte, které žilo v příznivých podmínkách. Ne každé dítě je šťastné jen proto, že je dítě. Tam, kde se mu nedostává lásky a s tím i pocitu bezpečí, trpí mnohem víc než dospělí právě pro svou bezbrannost.
Později jsem si vzpomněl, že jsem již něco podobného prožil. Asi v roce 1951 jsem byl s rodiči na rekreaci ROH v lázních Libverda v Jizerských horách. V naší skupině byly i dvě mladší ženy, sestry, které měly s sebou asi tří až čtyřletou hezkou černovlasou holčičku Marušku. Sestry ji vychovávaly, protože její matka, jejich sestra, neměla čas se Marušce věnovat a ta silně zaostávala ve svém vývoji. Tak ji přijaly za svou a staraly se o ni jako o vlastní.
Na jedné společné vycházce Maruška sestry opustila, přišla ke mně, jako by to byla samozřejmost, mě vzala za ruku a šla se mnou. Tak jsme spolu chodili vždy na vycházkách. Jako mladý muž, který tehdy neměl žádné zkušenosti s dětmi, byl jsem z Marušky překvapen a v rozpacích, zatímco ona vůbec ne. Vybrala si mě s naprostou samozřejmostí. Mně se chození s Maruškou líbilo a dávalo mně radost. Jen její čůrání jsem nezvládal.
Později jsem na základě poznatků psychoanalýzy pochopil, že Marušce chyběl i přes láskyplnou péči sester táta. Tak si jej prostě našla ve svém okolí podle vzorů, které viděla kolem sebe. Děti opravdu potřebují oba rodiče, tátu i mámu a jejich úlohy jsou nezastupitelné. Matka nemůže z podstaty věci dát dítěti to, co otec ani otec co matka. Dávat ve výchově dětí proto mechanicky přednost matkám před otci, dětem nejen neprospívá, ale přímo škodí. Ti, co rozhodují o svěření dětí do výchovy, by měli tuto základní poučku znát a zabezpečovat otcům možnost výchovy svých dětí i po rozvodu manželství. Bohužel se děje často pravý opak.
Děti mohou být zdrojem radosti a potěšení, ale jedině tehdy, když jsou splněny určité předpoklady. Silné existenční starosti i nepěkné vztahy mohou zabránit užívání si dětské přítomnosti. Proto „mít děti“ samo o sobě nic neřeší ani nevyřeší, nejsou-li splněny podmínky k tomu, abychom se jim mohli správně věnovat a užívat si pohody, ve které žijí.