Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Když začala okupace, bylo mi necelých osm, když skončila, bylo mi necelých čtrnáct. Šest let života žitých každý den stejně.

Ráno začínalo snídaní. Suchý a špatný chléb z podřadné mouky, ze kterého jsme všichni dostávali hrozné větry. Jeho příděl nestačil, musel se shánět draze na černo. Brynda z cikorky obarvená mlékem. Denní příděl pro dospělé osminka litru sbírané, modré vody. Pro mne jako pro dítě čtvrtlitru něčeho, co se dnes prodává jako polotučné.

Pak se šlo do školy. Tam již plně řádila německá moc. Na začátku okupace jsme celé dny trávily zamazáváním zakázaných slov v učebnicích, jako je Československo, Masaryk, legionáři a podobných. Ani made in Czechoslovakia nikde nesmělo být – třeba na penálu. Pak pro jistotu stáhli všechny učebnice a vše jsme si museli psát. Dějepis se nesměl učit. V zeměpise stálo, že Praha je staré německé město. Postupem času jsme měli až 8 hodin němčiny týdně. Neustále dokola jsme zpívali německé hymny, jak Němci jsou nejlepší a nejkulturnější ve světě. Hlavně jsme neustále nazpaměť dřeli ódy na Heydricha, Hitlera a další. Stále jsme se třásli strachy, jen ať nepřijde německý inspektor. Taková návštěva někdy končila sebevraždou učitele. Vysvědčení jsme dostávali německočeské. Takové byly všechny doklady i nápisy na obchodech, úřadech, v tramvajích. Promítané české filmy měly povinně německé titulky. Občas nakoukl do třídy školník a křikl: „L 15“ a už jsme utíkali domů. Když začaly houkat sirény, šlo se do krytu a nějakou hodinu se sedělo v zimě, špíně a nepohodlí. Jednou i uprostřed výbuchů bomb kolem nás.

K obědu byly nejčastěji brambory bez masa s nějakou zajíšenou omáčkou. Brambory se musely kupovat na pytle do sklepa. Jinak se snad vůbec neprodávaly.

Číst noviny byla hrůza. Skoro vždy uváděly nějaké popravené za odpor proti Velkoněmecké Říši. V době stanného práva to bylo i mnoho desítek jmen. Jednou jsme mezi nimi nalezli i jméno Váši – matčina bratra. Jindy celé postřílené vesnice - Lidice, Ležáky a další.

Rozhlas vysílal česko – německy a každý den odpoledne 2 hodiny jen německy. Navíc Praha 2 vysílala jen německy. Tuhá cenzura i nedostatek papíru způsobily i nedostatek knih ke čtení. Nové se téměř nevydávaly, proto antikvariáty jen kvetly. I zde byly všechny nežádoucí tituly nedostupné. Esoterická literatura byla asi od roku 1941 zakázaná stejně jako za komunistů.

Volný čas jsme neměli kde trávit. Skaut, Sokol a vše další bylo zrušeno. Ani na prázdniny nebylo kam jezdit. Guma byla válečný materiál. Záhy jsme neměli ani míče a kopali s doma šitými hadráky.

Občas táta přinesl letáky odbojové skupiny V boj. Za to byl koncentrák s poznámkou „návrat nežádoucí“. Naštěstí jej s nimi nechytli. Skupinu záhy pochytali a popravili.

Vše bylo na příděl a jídla záměrně tak málo, aby celý národ trpěl podvýživou. Na lístky bylo i mýdlo, samozřejmě boty i šaty, a dokonce i elektřina. Proto se nemohlo ani pořádně svítit. Kdo přečerpal příděl, tomu elektřinu odpojili. Ke konci války začalo večerní vypínání. Opět jsme svítili petrolejkou. Co nebylo na příděl jako zelenina a ovoce, nebylo v obchodech vůbec. Bylo k sehnání jen přes známé.

Když se večer táta pokoušel chytit Londýn, třásl jsem se strachy. Za to byl trest smrti. Jeden nájemník z pátého patra přesně takto dopadl. Stačilo, aby se někdo postavil za dveře – nebyli jsme chráněni předsíní a bylo zle. V domě bydleli Němci. Udávat Čechy byla pro ně povinnost a zásluha.

K večeři opět samotný suchý chleba nebo namazaný hořčicí či ze dřeva vyráběným, odporně sladkým medem. Jednou týdně, což byl svátek, namazaný válečným máslem.

Večer pod vlivem stálého strachu z Němců a obav z výsledku války se modlím  o ochranu k Bohu, aby nás Němci nezavřeli nebo dokonce nepopravili. Dobře jsem věděl, že si nikdo nejsme jisti životem. Věděli jsme dobře: pokud vyhrají, všechny nás vyvraždí. Ani v noci jsme neměli klid. Noční nálety byly čím dál častější. Za ječení sirén jsme v polospánku utíkali do sklepa a odseděli tam 2 i více hodin. V noci si také Gestapo chodilo pro své oběti. S napřaženými revolvery zazvonili na paní správcovou. Musela je dovést k hledanému v 5. patře. Již se nevrátil. Rozsudek: trest smrti za poslouchání Anglie. Bydlel na patře s německou rodinou.

Jedna stará paní z horního patra, co nosila židovskou hvězdu a zdůrazňovala, že je Češka a křesťanka, jednoho dne také navždy zmizela.

V průběhu války nás doma ubývalo. Nejdřív odjel na nucenou, otrockou práci do Reichu bratr, pak zatkli a uvěznili otce. Udal jej Sudeťák s bezvadnou češtinou. Bratr psal, jaký mají hlad a o náletech, před kterými utíkají z fabriky do polí. Otec psal málo a jen německy. Jednou k nám přišel známý se zprávou, že jej zastřelili na útěku. Asi po měsíci přišel dopis. Naštěstí to nebyla pravda.

Dva roky jsme zůstali s matkou, které bylo 50 let, sami a bez prostředků.

Tak jsme žili v bídě, o hladu a v neustálém strachu o holý život šest let. Byli jsme doslova psanci, lovná zvěř, v konečném řešení po vítězství Reichu určená k odstřelu. Jakýkoliv Němec mohl podat na nás udání Gestapu, což také často činili. Výsledkem byl buď koncentrák nebo okamžité odsouzení na smrt stanným soudem. Obvinění se nezkoumala. Vše bylo dobré k likvidaci nežádoucího českého živlu.

Ten čas nám nikdo nevrátí. Nikdo z nás, ani bratr ani otec nedostal korunu odškodného. Navíc musíme ještě poslouchat řeči německých patolízalů, že jsme vlastně stejní jako Němci, že jsme jim ublížili. Žili jsme přece v klidu a bezpečí pod jejich ochranou, nikdo nám neubližoval. Tito pseudohumanisté, viděno správně, pokračují v duchu kolaborantů, jako byl Emil Moravec. Také nás stále poučoval o tom, jak jsou Němci velkorysí, a jak jim máme být vděční, že nás vzali pod svou ochranu. Myslí si o sobě, jak jsou ušlechtilí.