Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

President Beneš, bez jehož práce by svobodné Československo nevzniklo, jak tvrdil T. G. Masaryk, byl v 30. letech minulého století jedním z mála diplomatů, kteří skutečně bojovali proti italskému fašismu i německému nacismu. Tvrdě v bývalé Společnosti národů, což byla předchůdkyně dnešní OSN, prosazoval zákroky jak proti Mussolinimu, tak i proti Hitlerovi. Proto si i vysloužil nenávist obou, ale hlavně Hitlera. V jeho pořadníku nenávisti byl druhý hned za Churchillem. Hitler často prohlašoval: „Buď já, nebo Beneš“.

Předmnichovské Československo zásluhou presidentů Masaryka a Beneše bylo útočištěm mnoha Hitlerových odpůrců, skutečných antifašistů. Tehdejší vláda dokonce trpěla nelegální vysílání namířené proti Hitlerovi z Povltaví.

President Beneš a další Češi se například zasloužili o záchranu života rodin bratří Mannů. Jeden z nich, Thomas Mann, byl nositelem Nobelovy ceny. V Hitlerově Německu těmto rodinám hrozilo, že budou zlikvidovány, ale nemohly vycestovat, protože jim Němci sebrali k tomu potřebné doklady.

Pomoci jim mohli pouze Hitlerovi odpůrci z cizích států udělením státního občanství. Na jejich pas pak mohli utečenci před Hitlerem, včetně bratří Mannů, si zachránit životy a vycestovat z Německa, kde jim hrozila smrt.

Mannové proto požádali náš Liberec o udělení domovského práva, na jehož základě mohli získat občanství republiky. Tehdy zcela německý Liberec domovská práva Mannům ani dalším antifašistům neudělil. Psal se rok 1935 a v Liberci se nenašel dostatek antifašistů, kteří by pomohli nositeli Nobelovy ceny a jeho příbuzenstvu. To jsou holá fakta, která odhalují pravdu o postojích našich Němců. Kde byli ti antifašisté, nad jejichž osudem sudeťáci a jejich přátelé tolik pláčou? Žili ve svobodném státě, pronásledování jim za to nehrozilo, a přece nepomohli.

Naopak pomoc Mannům přišla z ryze českého města Proseče. To udělilo Mannům domovské právo a na jeho základě s pomocí presidenta Beneše získali i Československé občanství a s ním i pas, na který vycestovali do Československa. Přijeli do Proseče a osobně Čechům za záchranu života poděkovali. Z vděčnosti si československé občanství ponechali trvale i po válce.

Podobným způsobem čeští skuteční antifašisté zachránili životy mnoha Hitlerovým odpůrcům. Naši Němci nezachránili nikoho. Naopak skutečné antifašisty pomlouvali jako zrádce. A vedli proti nim štvavou kampaň.

Taková je pravda o antifašismu sudeťáků. V roce 1938 na jaře v posledních, naprosto svobodných volbách naši Němci volili více než z 99 % Henleina, který nepokrytě hlásal rozbití republiky a byl spolčen s Hitlerem. Jak dokazují tyto volby, již v roce 1938 prakticky žádní antifašisté v republice neexistovali. Nikdo je z Němců nevolil.

Navíc němečtí antifašisté, pokud vůbec byli, byli sice Hitlerovými odpůrci, ale nikoliv demokraté a přátelé republiky. Například komunisté. I oni byli pro připojení Sudet k Říši a nechtěli demokracii, ale rudou diktaturu.

Většina vězňů z koncentračních táborů uvádí, že němečtí odpůrci Hitlera, kteří byli jejich spoluvězni, se zejména k Čechům chovali velmi nepřátelsky. Měli velké výhody, byli „kápové“, vedoucí skupin vězňů, a v tomto postavení se dopouštěli trvalého násilí proti ostatním vězňům, a zvlášť Čechům. I oni byli přesvědčeni o své německé nadřazenosti a Slované včetně Čechů pro ně byli méněcennou rasou.

Ve válce president Beneš, jak uvádí ve svých pamětech, musel přerušit spolupráci se sudeťáckými poslanci, kteří emigrovali do Anglie. Nesoustřeďovali se na porážku Německa, ale kladli místo toho nepřijatelné požadavky na poválečné uspořádání republiky. Jediný sudetský Němec při tom nebojoval v naší tehdejší armádě v Anglii. Naopak statisíce sudetských vojáků bojovalo v řadách Wehrmachtu po celou válku za Hitlerovo vítězství až do poslední minuty. Bojovali věrně pro Hitlera a za uskutečnění genocidy českého národa, která byla naplánována po vítězství Německa ve válce. Nikdo z nich neudělal jediný skutek, který by směřoval k obnově Československa.

Přesto v takzvaných „Benešových dekretech“ se pamatovalo na sudetské antifašisty, ač téměř neexistovali, a pokud ano, neučinili nejmenší pokus obnovit Československo. Sudetští Němci v době ohrožení svého státu, který jim na rozdíl od totalitního Německa poskytoval stejná občanská práva jako Čechům, svůj stát zradili. Dopustili se nejhoršího druhu velezrady. Bojovali jako vojáci Wehrmachtu proti němu za Hitlerovo vítězství.

Kdyby byli Němci opravdovými demokraty, tak by Beneše za jeho skutečný boj proti Hitlerovi a nacismu uznávali a vyzdvihovali. Místo toho na něj jen útočí a lživě jej pomlouvají.

Skutečným zlem pro Němce a příčinou všeho utrpení, které je postihlo, byl Hitler a jeho nacismus. Místo, aby odsuzovali Hitlera jako pravou příčinu svého zla, útočí na Hitlerova velkého a skutečného odpůrce. To jasně ukazuje jejich pravé přesvědčení. Hitler zlem nebyl, Beneš ano.

Úsilí, které této své lživé propagandě věnují, ukazuje, jak moc jim Beneš jako Hitlerův protivník vadí. Nelitují toho, co Hitler spáchal, ale že nevyhrál válku.

Bývalí vojáci Wehrmachtu ještě v dnešní době v dokumentárních filmech z války prohlašují: „Bojovali jsme za svou vlast“. Jejich vlastí, za kterou bojovali a v jejímž jméně vyvraždili miliony nevinných lidí, byl Hitler a jeho říše. Tomu skutečně přísahali věrnost a svou přísahu dodrželi až do poslední vteřiny války.

Článek čerpá své poznatky z páteční přílohy Lidových novin z 10. 10. 2014 ze statě „Mann z Proseče“ od M. Sodomkové. Doporučujeme k přečtení.