Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, novinky.cz

K víře v učení německého myslitele Karla Marxe, jehož teorie daly základ socialismu a komunismu, se přiznal tibetský duchovní vůdce dalajlama. Napsala to v pátek agentura AFP. „Pořád jsem marxista," prohlásil 74letý buddhista v New Yorku, kam přijel na jednu ze svých placených přednášek.

„Marxismus má morální etiku, zatímco kapitalismus je pouze honba za ziskem," vysvětlil duchovní, jenž žije od svého útěku z Číny po nezdařeném protičínském povstání v Tibetu v roce 1959 v indickém exilu.

Dalajlama podle svých slov uznává, že komunistický režim v Číně přinesl jejím obyvatelům neslýchaný blahobyt. „Miliónům lidí se životní úroveň zlepšila... ovšem je nutné najít východisko mezi životní úrovní a svobodou. Až dosud se většinou spoléhá na násilí," dodal.

Zdroj: http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/200999-dalajlama-jsem-marxista.html  (sobota 22. května 2010, 2:07)

* * *

Co k tomu říci?

Představa nespravedlivě trpících je obrovská lež ďábla, mára, jejímž cílem není nic jiného, než přesvědčit nás buď přímo o neexistenci Boha nebo, že všemocný Bůh nečinně a nezúčastněně přihlíží, jak ti dobří a spravedliví jsou nespravedlivě trápeni těmi zlými, nespravedlivými.

Bůh, jak z jejich postoje vyplývá, buď neexistuje – kdyby existoval, nemohl by takovou nespravedlnost trpět a nebo, co je snad ještě horší, je k utrpení těch dobrých a spravedlivých netečný. Jaký smysl by mělo takového Boha vyznávat, když od něho nemůžeme nic dobrého očekávat? Koho by Bůh, který nás nechrání před nespravedlností, přitahoval?

Pravda je, že z hlediska karmy, zákona akce a reakce, každý sklízí to, co sám kdysi zasel. Z tohoto pohledu, který zahrnuje i zvážení vlivu předchozích vtělení, jakákoliv nespravedlnost neexistuje. Existují pouze síly, které jsme my sami vytvořili. Ty jsou příčinami, které pro svou nevědomost nevidíme a neznáme. Jejich následky bez znalosti příčin, které je vyvolaly, pak pociťujeme, jsou-li nedobré, jako nespravedlnost.

Ta však neexistuje. Co existuje, jsou zlé tvořivé síly mysli a činy s nimi v souladu, které přinášejí údajně nespravedlivé utrpení.

Nesmíme také zapomenout na to hlavní: toto vše se děje bytostem, které se ze své svobodné vůle zřekli Boha, opustili jej a v důsledku toho žijí ve světě bez Boha. Žijí ve světě, ze kterého oni sami Boha vyloučili. Jakým právem se jej pak dovolávají, když trpí následky svých činů?

Tato obrovská nevědomost, která nepočítá s Bohem, s jeho spravedlností, Boha doslova vylučuje z našich životů a končí zákonitě v přesvědčení, že musíme zachránit svět my sami.

Tak se člověk odpadlý od Boha staví na jeho místo a připisuje si moc i zodpovědnost boží. Ten – ego – skrze něhož je tento svět slovy bible „proklet“ se staví do role jeho zachránce.

Kdo sdílí názory o existenci nespravedlivého utrpení, o Bohu, který dopouští nespravedlnost, kterou člověk musí napravovat, ten je v moci zla a nikoliv boží.

Ten, kdo je z Boha, ví, že Bůh je láska, která by nikdy nic nespravedlivého nepřipustila.

Naší povinností není odstraňovat nespravedlnost ve světě, protože neexistuje, ale je naší povinností bojovat se zlem, které plodí utrpení a nikoliv je připisovat Bohu a jeho netečnosti.

Tento boj se zlem, které plodí utrpení, musí na prvém místě a téměř výhradně vést každý sám za sebe a v sobě, ve svém nitru. Proč? Protože platí, že každý sklízí jen to, co sám zasel. Nemůžeme nikoho zachránit před utrpením, protože je jeho vlastním dílem. Každý má přesně to, co si vytvořil svým myšlením, cítěním a konáním. To je jeho osud a ten může změnit jen on sám tím, že se vzdá zla, přitaká dobru a nastoupí zpět svou cestu k Otci, kterého opustil.

To nemůže nikdo učinit za druhého, ale vždy jen on sám. Druhý může ukázat cestu a dokonce i pomoci po ní kráčet, ale jít musí každý sám.

Odstraňovat údajnou nespravedlnost zevním zachraňováním světa a jeho bytostí je nejen neúčinné, ale dokonce zlé. Takové počínání lze připodobnit k propouštění spravedlivě odsouzených zločinců z vězení, které je vedeno nepravým soucitem s jejich nespravedlným utrpením.

To je i vysvětlení, proč nositelé takových falešných snah často za své „ušlechtilé“ počínání sami trpí. Pletou se do cesty pravé, božské spravedlnosti. Ani jakkoliv nedokonalá světská spravedlnost netrpí neoprávněné pouštění zločinců z vězení.

Z toho, co bylo řečeno vyplývají i zákonité nezdary všech snah o nastolení světa bez nespravedlnosti a utrpení, ke kterému se používají pouze zevní prostředky a ve kterých nemá Bůh místo.

To platí jak o pokusech náboženských tak i materialistických. Z duchovního hlediska i ty zevní zdánlivě náboženské snahy jsou ve své podstatě velmi neduchovní. Nejen nepřinášejí ráj na zemi, ale mnohdy – a to je zákonité – ještě větší zkázu a utrpení.

Dějiny lidstva o tom přesvědčivě vypovídají. To není tak, jak se tyto nezdary například komunismu rády omlouvají „špatnými lidmi“, kteří se zmocnili vznešených myšlenek. Nezdar všech těchto pokusů je zákonitý a spočívá v nepravdivosti předpokladů, ze kterých vycházejí.

Nevím, jak hluboké jsou znalosti marxismu Dalajlamy, ale já se právem mohu považovat za jeho experta. Nikoliv, že bych jej miloval, ale proto, že jsem na vysoké škole musel jej studovat. Měli jsme 4 hodiny povinného marxismu týdně a k tomu dvě zkoušky z něho ročně a to po celou dobu čtyřletého studia.

Mohu proto směle prohlásit, že jsem jeho znalcem. Co je ještě podstatnější, mám osobní a nezastupitelnou zkušenost s marxismem jako systémem vlády, která trvala přes 40 let. Její následky byly jak zločinné, tak katastrofální.

Proto k následnému srovnání marxismu s pravým buddhismem v teorii i praxi jsem plně oprávněn a vybaven.

Srovnání učení marxismu a Buddhy

Jak je ze srovnání zřejmé, Buddha učí přesný opak marxismu a proto marxista nemůže být buddhista i kdyby to byl sám Dalajlama.

Vyjádření Dalajlamy o přínosech uplatňování marxismu pro lid Číny, zní jak komunistická agitka a je také tak nepravdivé.

Komunisté uvedli Čínu do větší bídy, než panuje v jiných srovnatelných zemích a navíc hromadně vraždili, věznili, mučili a pronásledovali své odpůrce a činí tak dodnes. Ti čínští soudruzi marxisté, kteří v rukou drží výkonnou moc, ji zneužívají k potlačování své kritiky a ke svému bezostyšnému obohacování.

Pokud se v dnešní Číně daří někomu lépe, je to proto, že může svobodněji podnikat. Toto zlepšení není výsledkem uplatňování marxismu, ale jeho pravým opakem: opouštěním marxistických pouček o kolektivním vlastnictví výrobních prostředků a přechodem na kapitalistické vlastnictví a podnikání.

Tohoto způsobu zlepšení úrovně země použil i Lenin svým vyhlášením NEPU – nové ekonomické politiky. Umožnil některým lidem svobodně, kapitalisticky podnikat, když socialistické hospodářství zkrachovalo. To dokazuje, že si byl dobře vědom výhod soukromého hospodářství před státním.

Jen se situace v SSSR zlepšila, tak opět svobodné podnikání zatrhl a o vydělaný majetek podnikatele okradl. To je typická marxistická praxe, kterou praktikují všechny marxistické vlády, jedno zda se označují za socialistické nebo komunistické.

Pokud Dalajlama chválí čínskou vládu za určité zlepšení materiálních podmínek života, pak ji chválí za něco, co u kapitalistických režimů odsuzuje jako za nemorální honbu za ziskem.

Zisk není v kapitalistickém hospodářství samoúčelný, ale je prostředkem, který obohacuje celou společnost. Z něho se platí školy, nemocnice, silnice, důchody a mnoho dalších pro chod společnosti užitečných prostředků.

Dalajlama nehlásá nic jiného než lživou marxisticko komunistickou propagandu.

Dalajlamův povzdech, že marxistickým režimům chybí více svobody, je nesmyslný a dokazuje jeho neznalost marxismu.

Marxismus stojí na předpokladech získání totalitní vlády násilným svržením demokratických režimů neboli na principu potlačení demokratických svobod. Za jediný oprávněný způsob vlády považuje diktaturu proletariátu, který je veden představiteli komunistické strany. Ty si vždy jako prvý čin uzákoní vedoucí úlohu komunistické strany ve státě, což je pravý opak demokracie.

Všude tam, kde marxistické režimy připustily určitou politickou svobodu, tak vždy došlo k samovolnému ohrožení jejich vlády, protože vládly nedemokraticky. Proto po uvolnění musely vždy opět zavést úplnou totalitu, jako u nás s pomocí sovětských tanků. Kde se tak nestalo, jako v SSSR, marxisté o svou moc přišli a nastolena určitá demokracie a svoboda podnikání.

Dalajlamovo obvinění, že v kapitalistických státech jde jen o zisk a peníze je typická komunistická lež a je úděsné slyšet ji z úst duchovní hlavy buddhistů.

„Kapitalistické“ státy zvolily za způsob vlády široce pojímanou liberální svobodu. Ta je vyjádřením důvěry v lidi a jejich schopnosti, která ač jsou využíváni individuelně, prospívají celé společnosti a jejímu státu.

Tato pravda je zřejmá ze srovnání životní úrovně obyvatel států marxistických a demokratických v minulosti i dnes.

Sociální rozdíly ve společnosti jsou výsledkem působení zákona karmy a nikoliv společenskou nespravedlností. Jsou také ve velké míře vyrovnávány podle principu vzájemné solidarity. Samozřejmě úplně je vyrovnat není možné a ani žádoucí, aby nedocházelo k jejich velkému zneužívání lenochy a asociály, kteří se maskují jako oběti nejrůznější diskriminace.

Kdo má možnost slušně žít ze sociálních podpor, často raději lenoší než aby se snažil řešit svou neradostnou situaci vlastním úsilím.

Cílem kapitalismu již dávno není zisk jedince za každou cenu – a ani nikdy úplně nebyl, ale víra ve schopnosti jedince k získání vlastního blahobytu, ze kterého pak těží i celá společnost. Trh, který působí na základě nabídky a poptávky, je zákony tak svázán, že bezohlednou a výhradní honbu za ziskem velmi omezuje a ztěžuje.

Je třeba si uvědomit, že žádný lidský systém vlády není dokonalý a ani nemůže být. Nemůže nikdy zlým lidem přinášet trvale dobro ani lenochům blahobyt. Navíc každý systém vlády je ve své realizaci odkázán na lidi, kteří jej uskutečňují, ale ani nejlepší lidé nemohou ze špatného sytému udělat dobrý.

Právě demokracie se svou svobodou podnikání vytváří v každém pocit zodpovědnosti za svůj osud, což je správné i z duchovního hlediska: působením karmického zákona každý má v přítomnosti přesně to, co si zasloužil.

Všechny pokusy sejmut tuto zodpovědnost z jedince a přesunout ji jinam – na vládu, na společenský systém, jsou proto marné a také plně neduchovní.

Je také záhadou, ale spíše známkou zmatenosti Dalajlamovy mysli, že on, marxista, nehledá ve svém boji za práva Tibetu pomoc marxistických režimů, například v Severní Korei, ale u kapitalistických států. Na jedné straně je očerňuje, že jsou neetické a jen se honí pouze za ziskem, ale současně se uchází o jejich podporu. A také se mu jí od těch nemravných a zkažených kapitalistů, kteří znají jen peníze, dostává.

Nevyvrací právě tato podpora, která se mu dostává, jeho přesvědčení o nemravnosti kapitalismu? Proč jej nepodporují ti etičtí marxisté, proč nežádá je o pomoc?

Dovede opravdu správně, duchovně rozlišovat nebo má zatemněnou mysl marxistickým lhaním?

Být veden nepravým soucitem a usuzovat tváří v tvář utrpení, které ve světě vládne, na nespravedlnost a chtít ji odstraňovat lepším uspořádáním společnosti a zevními prostředky vůbec, není vůbec duchovní ani pravou láskou k bližním, ale jen a jen zlou, zlo plodící nevědomostí.

Salónní marxisté se v něm vyžívají a nezodpovědně šíří. Všimněme si, že však dávají přednost životu v zemích, kde vládne „prohnilý“ kapitalismus. Žít v čínském nebo jiném komunismu se jim nechce. Dalajlama je toho názorným příkladem. Odmítl budovat marxismus v Tibetu a místo toho utekl do kapitalistické země, kde se všichni honí jen za penězi – do Indie. U marxistů nic neobvyklého. I Marx sám si užíval bezpečí ohavného kapitalismu.

Konečným hlediskem, jako vždy, je „ovoce stromu“ neboli „podle skutků, lépe podle výsledků těchto skutků poznáte je“. Marxismus nejen nikde, kde se zmocnil vlády, nepřinesl slibovaný blahobyt, ale jen totalitu, teror, bídu, masové vraždění a naprostou nesvobodu a neúctu k člověku a jeho právům. To rozhoduje.

Jiné plody ani učení popírající Boha a uznávající za jedinou skutečnost hmotu ani přinést nemůže.

Praví duchovní učitelé říkají tuto pravdu jasně. Pokud někdo chválí marxismus, chválí učení zla. Je proto i zlem ovládán i když předstírá svatost. Je jen falešným prorokem a nic víc.

Duchovních nebo lépe pseudoduchovních lidí, kteří pod vlivem nevědomosti a zdánlivé nespravedlnosti, která vládne světem, se stávají marxisty nebo dokonce přímo spolupracují na socialistických a komunistických revolucích, je hodně. Jsou mezi nimi i křesťané. V rozporu s Ježíšem hlásají, že přikázání lásky k bližním má přednost před přikázáním lásky k Bohu. Někteří buddhisté, kteří si myslí, že buddhismus je náboženství bez Boha a nedbají Buddhových výroků o prvotnosti nezrozeného, o samsáře a jejím utrpení a osmidílné stezky u ní, se zase stávají marxisty.

I když jsou vedeni soucitem, který je falešný a nepravý, jsou spojenci zla. Myslí si, že jsou ušlechtilí, ale ve skutečnosti jsou pod vlivem zlých, pravdě a spravedlnosti nepřátelských sil.

Komunisté či marxisté je nazývají „ušlechtilými idioty“, protož jim pomáhají ohlupovat masy a uchvátit totalitní moc. Svou autoritou, které se často na veřejnosti těší, matou prosté lidi a přivádějí je pod moc zla.

Byli a jsou i u nás. Mnoho umělců ze všech sil pomáhalo komunistům zmocnit se vlády. Byli mezi nimi i nepraví buddhisté, kteří se klaněli bohům marxismu. Ani Drtikol nebyl sám. Nakazil mnoho svých žáků. Byli i marxisticko – buddhističtí pomatení filosofové, kteří se těšili obdivu pseudointelektuálů jako Bondy a další.

Šířili a šíří zlo a také je nakonec sklidí. Jsou to falešní proroci a antikristové.