Co máme proti Němcům?
Jiří Vacek
Jeden čtenář po obdržení knihy „Odhalená tvář Němců“ se na nás rozzlobil pro náš vztah k Němcům. Měl možnost nám sdělit, že knihu nechce, ale neučinil tak a teď nám ji vrací. Zřejmě si není ani vědom nesprávnosti svého počínání.
Co máme proti Němcům? Zásadně nic. Za komunistů jsme se spřátelili s jednou německou rodinou tak, že jsme jim dokonce bezplatně půjčili na týden naši chatu.
V rámci subudu jsme trávili společnou dovolenou s německými rodinami. Když jsme jezdili do Mnichova za Ammou, přátelsky se nás ujaly dvě německé rodiny a pak přijely k nám do Prahy.
V dnešní době v Praze s námi pravidelně denně medituje jedna německá dívka.
To přes veškeré utrpení, které mně i celé naší rodině a celému našemu národu a státu po 6 let okupace Němci působili. Popis toho čtenář nalezne v prvém díle mého životopisu „Jak jsem hledal Boha“.
Jen stručně. Bylo to 6 let podvýživy. K večeři suchý chléb a i ten se těžce sháněl pod rukou. Stálý strach o život vlastní i členů rodiny. Otec v německém vězení, bratr několik let na otrockých pracích v Reichu. Ve škole denní zpěv německých hymen a učení se nazpaměť oslavných tirád na Hitlera a jeho hrdlořezy. Pro nepřízeň německého inspektora odmítnutí přijetí na gymnasium. Naprostá nemožnost trávení volného času v nějaké mládežnické organizaci, jako je skaut a jim podobné. Zavraždění strýce Váši Němci ve stanném právu.
Poslední roky války nás pravidelně budily noční letecké poplachy. Vyskočit rozespalí z postele a utíkat do zimy ve sklepě a sedět v místnosti, která byla ve dne zámečnickou dílnou. Prožil jsem několik bombardování. Při náletu na Prahu padaly bomby všude kolem nás, vše se třáslo. Jen jsme čekali, kdy bomba trefí nás. Venku pak plno mrtvých.
Nejhorší byl konec války. Ten jsme prožili na uhlí ve sklepě a poslouchali rozhlas, jak Němci všude vraždí. Jejich tanky volně všude řádily, rozstřílely Staroměstskou radnici a vypálily desítky domů. Naši letci měli zakázáno nám přijít na pomoc. To, jak Němci řádí, nikoho nezajímalo.
V den příměří večer posloucháme rozhlas. Vysílá přenos z Londýna, kde se davy lidí radují z vítězství. My sedíme ve sklepě a nevíme, zda řádění Němců přežijeme. Vraždí do poslední hodiny a dokonce i po ní dál.
Za nic – za roky otrockých prací, za vězení, za prožité utrpení, které nám Němci 6 let působili, nikdo z nás nedostal ani korunu odškodného.
Za to Němci se hlasitě dožadují omluv a nejen omluv, ale i finanční a hmotné náhrady. Máme snad k tomu všemu pokorně mlčet?
Přesto, že Němci toto vše způsobili, jejich část stále lže o své vině a svaluje ji na nás, které pod vlivem své rasové nadřazenosti určili k vyvraždění, které také postupně prováděli.
Zákaz vyučování českých dějin, zrušení vysokých škol, cílené vybíjení české národní elity a vůdců, oslabování národa nedostatečnými příděly potravin a mnohé další, to vše bylo zcela plánovitě řízenou genocidou Čechů, která měla vyvrcholit po válce naším totálním vyvražděním. I tak se 360 000 Čechů stalo nevinnými obětmi Němců. Nakonec měl být český prostor trvale osídlen Němci.
Taková je pravda, kterou značná část Němců usilovně zakrývá a obviňuje nás, oběti, místo skutečných viníků. Ty za své zločiny – esesáci, gestapáci, členové nacistické strany a další nejsou nejen trestáni ani vydáváni k potrestání do cizích zemí, ale dožívají v klidu a pobírají státní pense.
Mlčet proti tomu všemu by znamenalo podlehnout přesně podle taktiky vynalezené Němci: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou“.
Proto vydáváme knihy, které tyto lži věcně vyvracejí. Zvláště proto, že někteří Češi již této národu nepřátelské propagandě podlehli.