Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Každý demokratický stát má nejen právo, ale i dokonce povinnost bránit svou samostatnost i demokracii proti nepřátelům zevním i vnitřním. To činí různými způsoby například svou armádou, ale i zákony pro případ takového ohrožení.

Proto i naše mladá republika přijala takový zákon. Je to zákon na ochranu republiky ze dne 19.3.1923.

Tento zákon trestá jako závažné zločiny vše, co stát ohrožuje. Uvádím pouze některé z těchto zločinů. Jsou to zejména: násilné změny ústavy, demokratického uspořádání, ohrožení samostatnosti státu. Rozdělení republiky, odtržení její části ve prospěch cizího státu. Spolčení s cizí mocností s cílem zničení státu, organizování ozbrojeného odporu proti státu. Vojenská zrada, zrada státního tajemství, špionáž, nepřekážení trestným činnostem proti státu zejména výše uvedených případů včetně jejich pouhého neoznámení, pobuřování proti vzniku samostatnosti našeho státu, vyzývání k neplnění zákonných povinností vůči státu (například odpírání vojenské služby), zakládání tajných protistátních organizací a další činy s cílem poškodit existenci republiky.

Jak dobře známo a také je v mnoha případech i doloženo v knize Němci i v této, všichni Němci kteří byli občany Československé republiky, se hromadně i každý zvlášť provinili proti tomuto zákonu a to hned vícekrát.

Některé důvody opakuji.

- Němci přijali dobrovolně občanství Hitlerovy Říše.

- Bojovali v řadách Wehrmachtu proti našim vojákům a zabíjeli je.

- Plánovali genocidu našeho národa a začali ji i uskutečňovat.

- Ještě před Mnichovem se zapojili do organizací, jejichž cílem bylo rozbití republiky a podíleli se na jejich činnostech.

- Asi 180 tisíc německých občanů odmítlo poslechnout povolávací rozkaz k nástupu do 2. mobilizace  v roce 1938.

- Asi 20 tisíc sudeťáků uteklo v době Mnichova do Německa a tam se připravovali na ozbrojený vpád do republiky   společně s německou armádou.

Pro tato provinění neexistuje jediná omluva. Učinili tak zcela dobrovolně, ač požívali stejná občanská práva jako Češi, Slováci a další. Žádný útlak Němců neexistoval. To je jen účelová nacistická propaganda šířená s cílem ospravedlnit agresi proti ČSR.

Tento zákon na obranu ČSR nebyl německou okupací zrušen a trval dále, stejně jako dál trvala i Československá republika, která navíc byla ve válečném stavu s Hitlerovskou Říší.

Němci se nejen nepostavili na její obranu, ale ochotně a horlivě se podíleli na Hitlerově vítězství s vidinou, že konečně a jednou pro vždy ovládnou Čechy a Moravu a z Čechy udělají stejný konec jako s Židy.

Tento zákon platil od roku 1923 a všichni občané našeho státu byli povinni se chovat s ním v souladu včetně Němců. Nutnost trestat zločiny proti republice není vůbec nová a nevznikla až v roce 1945.

Němci tyto zákony znali a porušovali je s plným vědomím. Jejich jedinou pohnutkou byla nenávist k Čechům s cílem zcela ovládnout české země a zabrat je pro sebe celé jednou pro vždy. Přesně o těchto úmyslech vypovídají německé dokumenty z té doby.

Benešovy dekrety jsou prováděcími zákony, které vycházejí z platného zákona o ochraně republiky z roku 1923.

Zákon na ochranu republiky byl řádně schválen a vydán již v roce 1923. Němci proto dobře věděli, čeho se dopouštějí, když páchají zločiny, na které se tento zákon vztahuje.

Benešovy dekrety vycházejí z platnosti tohoto zákona a zabývají se konkrétní situací státu z doby jeho předválečného a válečného ohrožení.

Je obrovskou a záměně šířenou lží, že jsou výmyslem presidenta Beneše. Přesně naopak: vyjadřovali v té době vůli celého národa, který Němci 6 let vyvražďovali.

Nebyl to ani Beneš, který vymyslel odsun Němců, ale sami spojenci již v průběhu války.

Dobře rozpoznali, jaký podíl měli sudeťáci na rozbití demokratického Československa a tím i na vzniku 2. světové války.

Chtěli proto zamezit, aby německé menšiny nemohly opět jednou sloužit jako záminka pro rozbíjení sousedních států a ke vzniku další, třetí války rozpoutané Němci.

Toto spojenecké rozhodnutí se týkalo nejen odsunu našich Němců, ale i Němců z Polska a obdobně byl řešen i problém s Němci v Rusku, ale i ve Francii.

Odsun Němců byl definitivně rozhodnut na poválečné, spojenecké konferenci v Postupimi. Toto je pravda a vše ostatní jsou jen pronacistické lži.

V Benešových dekretech nešlo o pomstu, ale o potrestání zločinů proti naší republice v souladu se zákonem na její obranu a také o snahu zabránit Němcům, aby v budoucnosti své zločiny opakovali.

Pro informaci uvádím začáteční statě zásadního z těchto dekretů číslo 16/1945 Sb.

DEKRET

presidenta republiky

ze dne 19. června 1945

o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech.

O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobeni vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali anebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojíti zaslouženého trestu bez průtahu, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene. Proto ustanovuji k návrhu vlády takto:

Hlava I.

Zločiny proti státu

§ 1

Kdo se v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18) dopustil na území republiky nebo mimo ně některého z těchto zločinů podle zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb.:

úkladů o republiku (§ 1), trestá se smrtí;

kdo se dopustil přípravy úkladů (§ 2), ohrožení bezpečnosti republiky (§ 3), prorady (§ 4, č.1), zrady státního tajemství (§ 5, č.1), vojenské zrady (§ 6, č.1,2 a 3) a násilí proti ústavním činitelům (§ 10, č.1), trestá se těžkým žalářem od dvaceti let až na doživotí a za okolností zvláště přitěžujících smrtí.

***

Benešovy dekrety jsou vedeny úsilím o zabezpečení naší samostatnosti proti nepřátelům zevním i vnitřním. Právně jsou doposud platnými zákony, které president Beneš podepisoval jako výraz vůle celého českého národa i všech tehdejších politických představitelů.

To zdůrazněme: nejsou Benešovým osobním dílem a výmyslem, ale vyjadřují vůli celého českého národa v té době.

Vycházejí z poválečné situace, ve které se ukázalo, že za zločiny proti českému lidu a státu nebyla pouze německá zvrhlost, ale pečlivě vypracovaný a šest let okupace nepřetržitě prováděný plán, na jehož konci byl jediný cíl: vyvraždění celého českého národa a zabrání českých zemí a jejich osídlení výhradně Němci na věky.

Na tomto plánu se až na nevýznamné výjimky podíleli všichni Němci jak říšští tak sudetští. Ti zavrhli demokracii jako způsob vlády a zvolili totalitní, diktátorský vůdcovský režim v čele se zločincem Hitlerem. S ním se spojili proti svému státu, Československé republice i jeho národům Čechům a Slovákům. Ani se Slováky, s jejich existencí, Hitler v konečném řešení nepočítal.

Pouze využíval nezdravý slovenský nacionalismus k rozbití republiky, ale na druhé straně dovolil Maďarům, aby zabrali celé jižní Slovensko včetně Košic. To byla německá odměna Slovensku za pomoc při rozbíjení Československa. I Tiso si stěžoval na Hitlerův „nevděk“ za pomoc, kterou Hitlerovi při rozbití Československa poskytl. Nebýt obnovy Československa po válce na původních hranicích, což byla veliká Benešova zásluha, celé jižní Slovensko včetně Košic by bylo maďarské.

Němci v Československu se kolektivně dopustili velezrady. Nejen nebránili demokracii, ale ani svůj stát a naopak se v různé míře plně za 2. světové války dali do služeb nacismu a Hitlera.

Statisíce jich dokonce se zbraní v ruce bojovalo proti spojeneckým i našim vojákům a zabíjeli je. Českoslovenští vojáci byli například v rozporu s mezinárodním právem zabíjeni ihned po zajetí.

Jaké ohromné škody na zdraví, životech a majetku občanům Československa způsobili a jakých ohavných zvěrstev se dopustili, včetně vražd malých dětí a žen, je podrobně vylíčeno v této knize i v předchozí s názvem „Němci.“

Z pohledu těchto zločinů i nebezpečí, které Němci pro budoucnost svobodného Československa představovali, bylo rozhodnuto je odsunout do Říše, po které tolik toužili.

Nebyli odsunuti bez určitých výjimek. Ti, kteří prokázali alespoň určitý nesouhlas s nacisty, mohli zůstat. Jejich počet byl asi 27 tisíc. To vyvrací i další lež, že Němci byli odsunuti bez rozdílu včetně antifašistů.

Tento odsun byl odsouhlasen všemi vítěznými spojenci a je součástí výsledků 2. světové války.

Němci ve 20. století nejprve rozpoutali prvou zločinnou světovou válku, ve které zahynulo 25 milionů lidí a způsobili obrovský hospodářský rozvrat a bídu mnoha milionů. Učinili tak v přesvědčení, že na útočné válce není nic zlého a že oni jako nejlepší na světě, jak zpívají ve své hymně, mají plné právo druhým vládnout. Války vedené s tímto cílem považují za plně oprávněné.

Po prohrané prvé válce nikdy neuznali svou vinu, ale snažili se svou propagandou zvrátit výsledky dosažené na bojišti. „Mírové podmínky jsou nespravedlivé,“ hlásali do celého světa. Současně se připravovali na revanš. Tajně obnovovali armádu, ač se zavázali, že ji neobnoví, a to ještě před příchodem Hitlera. Ten byl německou důstojnickou klikou velmi ceněn, protože se plně ztotožnil s jejich cíli.

Se stejnými úmysly Němci vyvolali ještě hroznější a zločinnější 2. světovou válku, která stála život 50 milionů lidí a vyvolala ještě větší hospodářský rozvrat a nouzi než prvá válka.

Ani z této prohrané války se Němci nepoučili a opět usilují o revanš, o změnu výsledků dosažených na bojištích. Znovu slyšíme staré Hitlerovy a dokonce předhitlerovské stesky, jak se Němcům po válce ublížilo, například jejich odsunem z Československa, z Polska a dalších zemí.

Všechny pokusy o zrušení Benešových dekretů, snahy o návrat Němců do naší republiky, o odškodnění za zabavený majetek, o vylíčení Čechů jako viníků a Němců jako nevinných obětí jsou jen snaha o německý revanš a nic víc. Oni se přece nedopustili ničeho zlého, protože mají právo vládnout těm druhým, které považují za méněcenné.

Obvinění, která vznášejí, jsou stále stejná: říkal je Hitler, říkali je němečtí politici již před Hitlerem, opakují je v podstatě i dnešní Němci: Němcům se děje stále jen od druhých bezpráví, oni jen bojují za své spravedlivé požadavky.

Jako státní kolektiv napadli celou Evropu a teď se, kromě jiného, odvolávají na nesmyslné tvrzení o neexistenci kolektivní viny, jako byl Wehrmacht, zbraně SS, gestapo, nacistická strana a sám německý stát se všemi svými občany nebyly kolektivy.

Jejich volání po právu každého jedince na osobní a spravedlivý soud není nic jiného než lživá záminky, jak zpochybnit kolektivní postih za zločiny, kterých se jako kolektiv dopustili. Dobře si uvědomují, že „spravedlivě soudit“ každého Němci za zločiny spáchané v Protektorátu je nemožné a v praxi znamená beztrestnost pro všechny.

Války vedou státy neboli všichni jejich občané a také za ně nesou všichni základní zodpovědnost, a proto i vinu. Když ne jinou, tak tu, že se nevzepřeli. Němci se nejen nevzepřeli, ale šli do války s radostí a bojovali doslova do posledního výstřelu. Tím umožnili, že jen za poslední měsíce války jejich soukmenovci mohli povraždit doslova statisíce nevinných vězňů, zajatců i obyvatel okupovaných území nejmenší děti a ženy nevyjímaje.

Tato strašlivá pravda o řádění Němců v posledních měsících války plně odhaluje jejich zvrácené charaktery. Válka je prohraná, ale oni vraždí dál, ač je toto počínání naprosto nesmyslné.

Část Němců takto vraždí přímo, část vraždění nařizuje a plánovitě zabezpečuje a ti údajně „nevinní“ Němci tomu klidně přihlížejí a uprchlé vězně s uspokojením vracejí esesákům, kteří je hned na místě umlátí.

Přesně to plně odkrývá německý charakter. To je ta pravá tvář jejich kultury: přes den vraždit nevinné a večer si poslechnout Beethovena nebo si číst Nietzscheho a v neděli si možná i zajít pokleknout do kostela.

Z osobního pohledu president Beneš neměl rozhodně jediný důvod mít Němce a dříve Rakušáky v lásce. Jak za prvé, tak za druhé světové války jeho rodina i příbuzenstvo byly těžce pronásledovány, vězněny i popravovány. V takové mstě byli Rakušáci i Němci mistři. Uvádí se, že za 2. světové války bylo takto z jeho nejbližšího okolí postiženo až 14 osob.

Za své vystupování proti nástupu nejprve italského fašismu a později i proti německému nacismu ještě před vypuknutím 2. světové války si vysloužil nepřátelství představitelů těchto zločinných režimů.

Hitler jej přímo fanaticky nenáviděl a řval doslova do celého světa ve svých pověstných rozhlasových projevech: „Buď Beneš nebo já.“ Více snad Hitler nenáviděl jen W.Churchilla. Ti, co dr. Beneše dnes napadají a skandalizují, tím prozrazují, kam patří: na stranu Hitlera a nacistů. Prozrazují tím na sebe, co jsou zač.

Kdyby byli demokraté, museli by jej za jeho celoživotní boj proti fašismu a nacismu a za podíl na vytvoření našeho samostatného státu oceňovat. Haní jej právě za tuto činnost.

Proto plným právem platí zákon: „President Beneš se zasloužil o stát.“ Ti, co nesouhlasí, jsou nepřátelé naší samostatnosti.

Odsun Němců byl z hlediska samostatné existence státu nezbytný. Němci se provinili spolčením s cizí mocností s cílem zničení nejen českého státu, ale i konečného vyhubení našeho národa. Tento jejich nepřátelský postoj proti nám se ani trochu nezměnil jejich válečnou porážkou. Nejen neuznávají svou vinu, jak dokazuje činnost jejich spolku, ale pokračují v ní dál, což je jen dalším potvrzením správnosti jejich odsunu.

Ponechat je v Československu by znamenalo trvalé a obrovské ohrožení našeho státu.

Z těchto důvodů byl jediným řešením jejich odsun. Všechny námitky proti němu jsou z tohoto pohledu ohrožení naší samostatnosti naprosto bezpředmětné.

Jednou z demagogických německých lží je tvrzení, že „odsun byl plošný.“ Nebyl. Po zabrání pohraničí Němci v roce 1938 i v roce 1939 po okupaci celého Československa, měl každý Němec možnost buď volit občanství Hitlerovy Velkoněmecké Říše nebo se přihlásit k občanství českému.

Téměř všichni do jednoho volili občanství Říše. Již tím se dopustili velezrady na svém státu a spolupráce se státem, s kterým jsme byli v nepřátelském a válečném stavu. Za takové zločiny v době ohrožení a války všude na světě je jediný trest: smrt.

My jsme je pouze odsunuli. Po válce měli status cizích, nikoliv československých občanů, kteří pobývali v našem státě bez povolení.

Každý Němec měl právo prokázat svou věrnost naší republice a pokud ji prokázal, mohl zůstat. Také byl brán zřetel na smíšená manželství a děti těchto manželů.

Norimberský soud celou řadu nacistických organizací prohlásil přímo za zločinecké a pouhé členství v nich za dokonaný trestný čin. Byly to zejména: organizace SS, gestapo, nacistická strana NSDAP a řada dalších.

Benešovy dekrety rozhodnutí Norimberského tribunálu přijímají. Sudetští Němci byli v těchto organizacích, které se dopouštěly nejhorších zločinů na Češích i Slovácích, hojně zastoupeni.

Právě proti těmto lidem a udavačům gestapa z řad sudetských Němců se po válce zvedl oprávněný hněv lidí, kteří byli jimi 6 let pronásledování, vězněni a jejich drazí popravováni.

Někteří proto vzali spravedlnost do vlastních rukou. Chovali se zcela spontánně a jejich počínání nebylo nikým organizované. Netrpěli nevinní Němci, ale zločinci z řad SS, gestapa, nacistické strany, udavači a mnozí další, kteří rádi vládli s obrovským terorem méněcenné rasa – tak o nás smýšleli – Čechů.

Historie jim dává za pravdu: většina německých zločinců unikla potrestání nebo mu dlouhá léta unikala. Tisíce jich takto zůstalo bez trestu. V unikání trestu jim pomáhali i samotní Němci a dokonce i německé úřady. Odtajněné dokumenty německých ministerstev jasně prokazují, že německý vládní aparát věděl, kde se nacházejí mnozí němečtí váleční zločinci, ale nepodnikl nic na jejich potrestání.

Postavení Němců v Čechách, kteří přijali občanství Hitlerovy Říše, tedy státu, se kterým byla republika ve válečném stavu a který plánoval a prováděl genocidu našeho národa, řeší Ústavní dekret presidenta republiky 33/1945 Sb. Uvádím jeho úvodní část, která dokazuje, že odsun vůbec nebyl plošný, ale bral zřetel na chování dotčených osob a jasně rozlišoval, jak se kdo ve vztahu k republice choval.

33/1945 Sb.

ÚSTAVNÍ DEKRET

presidenta republiky

ze dne 2. srpna 1945

o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské

K návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou ustanovuji:

§ 1

(1)    Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství.

(2)    Ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti.

(3)    Tento dekret se nevztahuje na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č.16 Sb., o soudech) přihlásili v úředním hlášení za Čechy a Slováky.

(4)    Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce a Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li krajský národní výbor osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností.

§ 2

(1)    Osobám, spadajícím pod ustanovení § 1, které prokáží že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.

***

Dekret jasně odhaluje lži, které Němci a jejich pomahači o odsunu šíří.

V odsunu nešlo pouze o Němce, kteří se v dané době nacházeli na území republiky. Bylo zde téměř milion německých vojáků – hrdlořezů, kteří v celé Evropě poslušně na Hitlerův rozkaz vraždili a loupili. Dopouštěli se i těch nejhorších zločinů proti našim vojákům v řadách spojeneckých armád. Popravovali běžně například naše vojáky hned po zajetí.

Kdyby nebyli zahrnuti do odsunu a mohli se proto vrátit ze zajetí do republiky, tak by se stali řádnými občany našeho státu se všemi právy, což je nepředstavitelné. Platili bychom jim a jejich příbuzným například i invalidní, sirotčí a vdovské důchody.

Dokud byl český stát součástí Rakousko-Uherska a Němci si v něm násilím podržovali moc nad Čechy, které všemožně utlačovali v jejich vlastní zemi, tak byli spokojení. Takový stav jim vyhovoval. Jakmile český stát obnovil svou svrchovanost, najednou bylo soužití s Čechy pro Němce nemožné i když měli rovnoprávné občanské postavení s Čechy. To jasně ukazuje, oč ve všech případech Němcům jde.

Tento problém soužití s Němci nemají jen Češi, ale mnohé další národy jako Poláci, ale i Francouzovo a Dánové a další. Pokud jsou Němci dostatečně silní, neváhají své nároky prosadit vojensky a terorem – i za Rakouska se Češi zavírali a popravovali, jinak alespoň ublíženě křičí.

Při tom právě oni ještě dnes zbytek původního, předněmeckého národa Lužických Srbů nemilosrdně dusí a dělají vše možné, aby tento národ vyhynul. Ruší jim poslední školy. To ovšem není genocida Srbů, ale normální ekonomické důvody. Chytré, že? Národu se zavřou poslední školy nikoliv proto, aby vyhynul, ale proto, že na ně nejsou peníze. Opravdu, ta německá chudoba je hrozná. Neměli bychom na ně začít sbírat, aby neměli takovou nouzi?

Námitka, že Němci nechtěli žít v našem státě, měli právo na sebeurčení a připojení ať k Říši či k Rakousku, neobstojí.

Nikdo Němce žít v českém státě nenutil, přistěhovali se dobrovolně a mohli se kdykoliv odstěhovat.

Byli to oni, kteří se ze své vůle usazovali v českém státě a ucházeli se být jeho občany. S tímto občanstvím samozřejmě na sebe brali i povinnost být řádnými občany našeho státu a v souladu s tím se i chovat.

Nezískávali tím naprosto právo na sebeurčení chápané tak, že území, na kterém jim vláda našeho státu dovolovala se usazovat, vyjmou z pravomoci českého státu a připojí je ke státu cizímu.

Žádní přistěhovalci takové právo nemají a všechny takové snahy německých přistěhovalců jen vyjadřují neoprávněné požadavky a nepřátelské záměry vůči hostitelské zemi.

Je to v příměru tak, jako kdyby nájemníci činžovního domu se spojili proti jeho majiteli a prohlásili jej za svůj majetek, protože tam bydlí.

Němci mají své právo na sebeurčení zabezpečené víc než hojně v Německu, Rakousku a dokonce i v německém švýcarském kantonu. Lžou, že je nemají.

Němci svou představou německého sebeurčení v českém státě se snaží zničit právo Čechů na jejich sebeurčení v zemi, kde jsou původními obyvateli a nikoliv přistěhovalci a to v hranicích našeho českého státu.

Všechna tvrzení o útlaku Němců v Československé republice byly a jsou jen účelové lži, jejichž jediným cílem je ospravedlnit zločiny Němců na Češích a jejich státě. Kdo tyto názory šíří, propaguje Hitlerovu nacistickou propagandu, kterou Němci ohlupovali svět od nástupu Hitlera k moc. Slouží Němcům a spojuje se s nimi proti právům vlastního národa.

Hitler své úmysly zničit Československo maskoval vylhaným utrpením Němců pod Čechy. Novodobí hlasatelé této nacistické propagandy se maskují humanismem. Cíl je v obou případech stejný: uškodit nám.

Němci měli v prvé republice stejná občanská práva jako Češi. Tam, kde v obcích měli převahu, ocitali se dokonce Češi ve svém vlastním státě v postavení utlačované menšiny německou většinou. Německé obce vedli německé radnice. Němci měli své strany, poslance a dokonce i ministra ve vládě. Měli plné volební právo.

Měli své školy včetně vysokých a to jak techniky tak universitu. Měli německé divadlo, německou operu v Praze a naprostou svobodu sdružování.

O takové svobodě se Čechům za 300 let vlády Habsburků mohlo jen zdát. I na vlastní Národní divadlo se museli skládat korunu po koruně. Z českých daní přitom žila Vídeň, císařský dvůr a celé Rakousko.

To vše bylo Němcům málo. Oni nechtěli s námi žít jako rovní s rovnými, ale chtěli nám v našem vlastní státě a zemi vládnout a když to nešlo, tak nás alespoň ve spolku s Hitlerem zničit.

Jejich pojetí práva je typicky německé: tam kde žijí, i když žijí v cizí zemi, považují tuto zem za vlastní, německou a v souladu s tím se i chovají a snaží se ji spojit s vlastním Německem a původní obyvatele připravit o jejich práva a zem. Historie „Drang nach Osten“ o tom mluví jasně, například dlouhé války a trvalé tažení německých křižáků proti Polsku a vyvraždění Polabských Slovanů.

V Německu dnes žijí asi 3 miliony Turků, kteří se tam přistěhovali, jako Němci k nám, za lepším životem. Co by tomu asi řekli Němci, kdyby Turci začali šířit názory o svém právu na sebeurčení v Německu, požadovat autonomii nebo dokonce připojení k Turecku. Odpověď je zřejmá.

Když se však jedná o Němce v cizích zemích, hned je situace jiná. Oni jsou všude „doma,“ ale po svém. Nikoliv tak, že by byli věrnými občany cizího státu, ve kterém žijí, ale že se snaží o nezávislost na vládě hostitelského státu, jeho zákonech s cílem dosáhnout nadvládu nad domácím obyvatelstvem a připojit jejich zem k německé Říši.

Zrovna právě takto nedávno na mistrovství světa v Bratislavě Němci křičeli: „My jsme tu doma.“ Ne Slováci, ale Němci jsou v Bratislavě doma, mluví jasnou řečí. Němec je doma, vše je jeho, je všude pánem, kam jeho noha vkročí. Přesně v duchu německé hymny „Německo je nade všecko ve světě.“ To není nadsázka. Oni tomu věří doslova a nejen věří, ale kdykoliv mají moc, tak to i prosazují.

Oni jako nadlidé mají právo méněcenným národům – Čechům, Židům, Polákům a dalším vládnout právem silnějšího a dokonce je vyvražďovat, protože v jejich přesvědčení méněcenní nemají právo na život. Toto je pravá tvář Němců. Vše ostatní je jen přetvářka. Běda tomu, kdo jí uvěří.

Nadutost a věrolomnost Němců je jasně vidět i na jejich vztahu k Postupimským dohodám. Němci je neuznávají, „protože v Postupimi nebyli zastoupeni.“

Československá republika rovněž nebyla připuštěna k mnichovským jednáním. To Němcům samozřejmě nevadilo.

A kdo je měl vlastně v Postupimi zastupovat? Zločinci jako Goebbels, Göring, Keitel, který nařídil popravy zajatých spojeneckých vojáků?

Němci podepsali bezpodmínečnou kapitulaci. Tím se zavázali neklást jakékoliv podmínky. Vzápětí i tuto smlouvu jako desítky dalších porušují. Neuznáním Postupimi neuznávají bezpodmínečnou kapitulaci, ale ani svoji vinu za rozpoutání a vedení 2. světové války a za zločiny, kterých se dopustili.

V tom se opakuje historie po 1. světové válce. Snaží se o nový revanš, o revizi výsledků 2. světové války, kterou vyvolali a prohráli.

Prostě se snaží zvrátit výsledky války, přepisovat dějiny a udělat z viníků Němců ubohé oběti Čechů, ale i Poláků, Rusů a dalších národů. Není to nic nového.

Takto se Němci stavěli k výsledkům 1. Světové války, kterou v touze po ovládnutí světa vyvolali. V ní zemřelo 25 milionů lidí jejich vinou a značnou část přímo oni zavraždili. Ano, zavraždili, protože útočná, nevyprovokovaná válka s cílem oloupit a vyvraždit celé národy není ničím jiným než nejsprostějším vražděním.

Za 20 let si tuto válku Němci opět zopakovali s tím, že tentokrát zavraždili několik desítek milionů lidí. Celkový počet obětí jejich řádění se udává na 50 milionů – asi 20 milionů Rusů, 7 milionů Židů, 3 miliony Poláků, 360 tisíc Čechů a další a další.

A opět přepisují dějiny a co nedokázali válkou, dokazují lživou propagandou. Pokud nechceme, aby jí uvěřil svět a co je horší i naše děti, je těmto lžím třeba neustále odporovat podáním pravdy, jaká je.