Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Přinášíme výňatek z rozhovoru anglického filosofa Rogera Scrutona, který poskytl Lidovým novinám 23.12.2011. Otázky kladl D.Kaiser.

Anglický filosof v něm dochází k plnému souhlasu s našimi názory, ve kterých se stavíme za oprávněné zájmy našeho národa a varuje nás před mocným sousedem.

Citujeme:

LN: Jak si vysvětlujete, že byl takovým příznivcem (V.Havel pozn. J.V.) přenosu pravomocí z národních států na evropskou úroveň, či dokonce k OSN?

To byl samozřejmě jeden z jeho chybných závěrů – a taky jeden z důvodů jeho věčného sporu s Klausem. Chybný závěr, pro intelektuály bohužel dosti typický.

LN: Proč mívají intelektuálové sklon vidět ideál v nadnárodních strukturách?

Jedním důležitým motivem je nepřátelství intelektuálů nejen k nacionalismu, ale vůbec k ideji národa. To je samozřejmě založené na jednom velkém omylu, neboť je to odmítavá reakce na německý nacionalismus za druhé světové války. Levicoví intelektuálové si  to rozdávají s nacionalismem obecně, ve skutečnosti ale bojují spíš s německým nacionalismem v Hitlerově pojetí.

Za druhé intelektuálové, především ti na levici, často opovrhují způsobem, jímž obyčejní lidé dávají najevo loajalitu. Používám tu jeden latinský novotvar – oikofobie, jako opak xenofobie. Oikofobie je nenávist k domovu, nenávist k instinktu, který obyčejné lidi má k tomu, aby se usadili a mohli vést spořádanou existenci. Oikofobií v posledních desetiletích trpí skutečně mnoho intelektuálů. Přitom vy jste v české kultuře devatenáctého století měli celou třídu oikofilů. Krásné plody těchto snah tu máme dodnes – Smetanu a Dvořáka, ale také Vrchlického nebo Němcovou. Vaše národní obrození bylo pokusem svrhnout tehdejší nadnárodní uspořádání a znovu zpracovat téma domova, byla to skvělá chvíle českých dějin a myslím, že například v Čapkovi trvala až do druhé světové války. Pak ovšem přišli komunisti a říkali: musíme svět pojímat internacionalisticky. Povězte mi, posmívá se dnes u vás někdo osvícencům? Jestli ano, tak vidíte oikofoby v akci. Tohle vysmívání osvědčeným hodnotám bohužel není nic, na čem by se dalo stavět.

A konečně za třetí: intelektuálům se zpravidla líbí, když se rozhoduje bez přijímání odpovědnosti. Brusel je dnes centrum moci, kde nikdo není zodpovědný za to, co dělá. Brusel je cesta, jak se demokratické odpovědnosti vyhnout. Intelektuálové tíhnou k představě mezinárodního řádu, v němž by oni byli u kormidla. Nikdy sice u kormidla nebudou, vždycky ale o tom budou snít.

LN: Pokud vaše vysvětlení pro motivaci intelektuálů aplikujeme na střední Evropu, nedává jejich chování smysl. Ti lidé sice mohou přenášet pravomoci do Bruselu a zbavovat se tak odpovědnosti, ale žádnou moc nezískají. V Bruselu reálný vliv nikdy mít nebudou.

Já vím, to ale neznamená, že by ti lidé takto nepřemýšleli. Podléhají totálnímu klamu, jsou to blázni. Pak je tu ještě jeden důvod: pokud by se dosavadní systém blížil k výbuchu, přebírat za takových okolností odpovědnost v demokracii národního státu by byla tvrdá práce.

LN: V roce 2004 jste napsal, že evropská integrace nabrala směr, který nás vede na okraj propasti. Je krize eurozóny tou katastrofou, jíž jste se obával?

Myslel jsem to poněkud obecněji: lidé v Evropě jsou vedeni směrem, který nemá jejich podporu. Jsou tlačeni do jednoty, kterou nebudou akceptovat, takže není dlouhodobě udržitelná. Krize eura sem ovšem nepochybně patří. Obnažuje se v ní základní problém celé evropské integrace. Euro byl projekt elit přijatý velmi rychle, aniž by si ty elity daly námahu promyslet dlouhodobé důsledky a aniž by ztrácely čas vymýšlením plánu B. Vrhly se do společné měny, ale nevytvořily podpůrné instituce, které každá měna vyžaduje, tedy evropskou vládu.

LN: Totéž říkají i příznivci hlubší integrace: měli jsme víc tlačit na pilu, musíme teď dohnat, co jsme ještě nezintegrovali.

To jsou ti, kdo vlastní chyby zneužívají k dělání dalších chyb. Oni ale euro zavedli proto, aby potom mohli lidem vnutit Spojené státy evropské, aniž by o tom s nimi předtím veřejně diskutovali. Ovšemže každý ví, že lidé v Evropě žádné Spojené státy evropské nechtějí. Evropská mašina nechce, aby o ní lidé mohli hlasovat, protože obvykle hlasují proti ní, tedy z pohledu Bruselu hlasují špatně. Je to projekt bez demokratické legitimace, stále se ale sune kupředu a lidi v Evropě táhne s sebou do propasti.

LN: V už zmiňovaném pamfletu z roku 2004 píšete: Poláci, Maďaři, Češi nevstupují do EU proto, aby tam směli odevzdat svou suverenitu, ale proto, aby si ji udrželi. Pak jste dodal, že to se ale pleteme. Jak jste to myslel?

Všichni víme, že komunismus ve východní Evropě zlikvidoval právní řád. Když zkolaboval, nastalo právní vakuum. Nikdo například netušil, jak se správně dělá mezinárodní obchod. Neměli jste zažité právní normy a procedury. A Evropská unie vám to právo a procedury nabídla. Což bylo strašně atraktivní, najednou se zdálo, že přechod od komunismu k tržnímu hospodářství lze překonat jedním velkým skokem, že půjde skočit přímo doprostřed Evropy. Lidé ale nechápali, že tím skokem po hlavě ztrácejí soudržnost a vzájemnou loajalitu, jak ji k sobě cítili pod komunistickým tlakem. Svou národní loajalitu, která jim pomohla udržet se v sovětské éře, odevzdali jiné externí organizaci, lepší, než byla ta předešlá, nicméně pořád externí.

LN: Co byste řekl na námitku, že česká politika se v těch dvaceti letech ukázala být geneticky náchylná ke korupci, takže externí dohled je pokrok?

Především bych rád varoval před iluzí, že Brusel je čistý. Brusel je plný korupce, proč asi ještě nikdy nebyli schopni udělat si účetní uzávěrku v unijním rozpočtu? Nikdy to účetní dvůr EU nepodepsal. Když budete tvrdit, že si Češi neumějí vládnout, protože jsou zkorumpovaní, tak tím rezignujete, vzdáváte demokratickou myšlenku. Možná by pak bylo lepší rovnou říkat: ať nám zase vládnou z Vídně. Jestli si myslíte, že česká politika je zkorumpovaná, je snad vaší povinností ji odkorumpovat, ne?

LN: V EU se rodí rozpočtová unie a česká vláda je rozštěpená. Premiér Nečas chce mít od francouzsko-německého jádra odstup, naopak ministr zahraničí Schwarzenberg zdůrazňuje českou polohu a obchod s Německem s tím, že si nemůžeme dovolit izolaci a Německu s Francií musíme stát bok po boku. Co byste radil?

Stáli jste jim bok po boku v letech ´39 až ´45 a žádné štěstí vám to nepřineslo. Jestli se vám podaří stát Němcům po boku a udržet nezávislou Českou republiku, tak fajn. Nezávislost ale znamená dělat si věci po svém. Když ale Německo řekne: ne, musíte to dělat po našem, ocitáte se vlastně v situaci, v níž už jste byli před šedesáti lety.

LN: Vy neuznáváte, že Němci už dnes naštěstí nejsou, co bývali před šedesáti lety?

Tak říkají to, no... A je to samozřejmě úplná pravda! Ale mohli by se takovými zase stát, mohou vámi začít pohrdat. Kdo ví, co všechno může přijít. Pokud nebudete trvat na samostatnosti, můžete o ni někdy v budoucnu náhle přijít, a pak bude pozdě litovat. Vždycky, když velká země vykonává nátlak na menší zemi, je úkolem její politické třídy říci: ne, takové věci můžeme dělat jen po dohodě, nikdy ne pod tlakem. Já samozřejmě Schwarzenbergovu pohledu rozumím: nemůžete úplně ignorovat zájmy velkého souseda, zatímco zájmy Británie ignorovat můžete. Pak ale nastává otázka, jestli v jedné chvíli nezačnete dělat něco jenom proto, že si to velký soused žádá. (konec výňatku)

Co dodat?

Jestliže dnes o hlavních záležitostech Evropské unie, jejímiž plnoprávnými členy jsme, skutečně rozhodují francouzský president a německá kancléřka bez jakéhokoliv pověření, není to opět ono nám Čechům tolik známé: „O nás bez nás?“

Není direktivní požadavek, aby naše země přispěla desítkami miliard korun zemím, které si žily nad poměry a dnes jejich obyvatelé hromadně protestují proti tomu, aby šetřili, opakováním Mnichova, byť i v jiné podobě? Je toto pravá solidarita nebo vydírání?

Jak vypadá takové soužití s velkým sousedem, se čtenář dozví v našich knihách „Němci“ a „Vraždění po německu“.