Ach to staré, zlaté Rakousko
Jiří Vacek
Dva německy mluvící císaři, „náš“ Franc Josef a německý Vilém se domluvili, že ovládnou Evropu. Přesně podle německé hymny: „Německo, Německo nade všechno ve světě“ využili sarajevského atentátu k rozpoutání prvé světové války. Pro německé státníky útočná válka nikdy nebyla zločinem, ale jen pokračováním politiky jinými prostředky.
Jaké utrpení tím způsobili národům celé Evropy, je vůbec nezajímalo. Oni hladem a zimou nestrádali. Přečteme si, co o něm píší Lidové noviny ze soboty 28. února 2015 v článku Petra Zídka: „Příběh mojí babičky“. Z článku cituji:
Šest milionů sirotků
Autoři knihy o válečném dětství v letech 1914-1918 odhadují, že polovičních sirotků, jako byla moje babička a její bratři, bylo po skončení války v Evropě šest milionů. Miliony dalších dětí se musely vyrovnávat s tím, že se jejich otec vrátil z fronty invalidní či jinak zmrzačený.
Válečný konflikt změnil život českých dětí od základů, píše v knize Milena Lenderová, která je podepsaná pod většinou kapitol. „Zbavil je základních jistot, přinutil je k tvrdé práci a hladovění, určil způsob jejich oblékání i obouvání. Děti školou povinné docházely na vyučování hladové a nedostatečně oblečené. A ve škole je nečekala jen výuka.“ Podobu pobytu ve škole ovlivnil nedostatek prostor – v budovách byly často umístěny provizorní lazarety. Z dobových učebnic se na děti valila válečná propaganda, naopak „závadné“ knihy byly odstraňovány z knihoven. Nešlo jen o díla T. G. Masaryka, ale třeba i Jiráskovy romány či básně J. S. Machara. Jeden horlivý ředitel dal prý na index i Babičku Boženy Němcové, protože osmanského panovníka – spojence habsburské monarchie – by se mohlo dotknout, že jeden ze psů se tu jmenuje Sultán.
Válečná nouze přinutila děti zapojit se již v útlém věku do pracovního procesu. Nešlo jen o výpomoc rodičům, zcela běžnou zejména na venkově, kde byly již malé děti nuceny podílet se na provozu hospodářství, ale i placenou práci výdělečnou. Legálně mohly děti pracovat od 14 let, ale válečná nouze o pracovní sílu vedla k tomu, že v továrnách či dílnách bylo možné potkat i děti mladší. Konec citace.
Někteří údajně čeští politici a zejména představitelé katolické církve nám přesto lžou do očí o „starém, dobrém Rakouskou“ a jak za něho bylo dobře. Proč tak činí, je zřejmé. Nehájí zájmy svého národa, ale ty své. Které to jsou, je z našich dějin zřejmé. Činí tak proto, aby nás přiměli vidět oprávněné zájmy našeho národa jiné, než skutečně jsou. Díky sdělovacím prostředkům, které velmi ovlivňují, se jim jejich úkol daří. Jinak by se přece nemohl rakouský šlechtic málem stát českým prezidentem.
Základní a určující pravdou evropských a proto i českých zemí je, že ve 20. století německé státy rozpoutaly ve snaze po ovládnutí Evropy nejprve 1. světovou válku. Jen po dvaceti letech se o totéž pokusily znovu ve 2. světové válce.
Obě války byly ve svých důsledcích značně obráceny proti Slovanům v Evropě. I Rakousko plánovalo, že po vyhrané 1. válce utuží centralizaci moci ve státě a spolu s ní zesílí germanizační tlak. Druhá válka pak byla obrovským masakrem evropských Slovanů od Čechů, přes Poláky, Srby, Ukrajince a Rusy. Němci jich zavraždili nejméně 15 milionů. Veškerou propagandu namířenou proti jakékoliv slovanské vzájemnosti chápejme v tomto duchu. Slované svou pouhou existencí brání tradičnímu německému „Drang nach Osten“. Brání expanzi Německa na východ.
Někteří čeští historici uvedená fakta nejsou schopni vidět, jak vyplývá z článku Miloslava Bednáře, filosofa v Lidových novinách „Den nezávislosti v čase ohrožení“ z 14. 11. 2014. Cituji:
„Například ředitel Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR zdůrazňuje, že Rakousko-Uhersko byla normální konstituční, civilizovaný právní, byť autoritativní stát a Češi si nepřáli, aby byl rozkotán“.
To píše historik ústavu, který nese jméno presidenta osvoboditele. Z článku dále vyjímám:
„To, že se Rakousko chovalo slušněji a civilizovaněji jen po prohraných válkách a vnitřních nepokojích, Češi asi vědět nesmějí. Možná kvůli základní vědecké etice a objektivnímu vědeckému výzkumu, neboť to by byly „falešné interpretace vlastní minulosti“. Ředitel Masarykova ústavu a profesionální historik Luboš Velek netuší, že rakouské poválečné plány s Čechy zahrnovaly například podle rakouského státníka Ernsta Körbera vojensky řízenou centralizaci, germanizaci a celkově absolutismus s parlamentní ozdobou. To asi budou pro ředitele Masarykova ústavu nepřípustná zjištění, anebo jen politické přehmaty jinak tak blahodárného Rakouska-Uherska“.
Jak je vidět, Češi svou pouhou existencí překáželi jak Rakušanům, tak Němcům a vždy se je snažili co nejvíc poškodit, aby mohli sami vládnout bez ohledu na druhé, které považovali za méněcenné.