A bylo po válce!
Jiří Vacek
Obhájci nacistů ve vztahu k poválečné odvetě na Němcích často zdůrazňují: „Bylo to již po válce“. To není nic jiného, než lstivá demagogie. Německo sice 8. května 1945 bezpodmínečně kapitulovalo. Jediné, co se stalo, že ustal boj, ale ani to neplatí plně. Jak je dobře známo, Němci i po uzavření příměří vraždili v mnoha případech dál.
Bylo sice „po válce“, ustaly velké boje, ale to bylo vše. Nic jiného konec války nepřinesl; rozhodně ne běžný život v míru. Válka ve svých důsledcích trvala dál. Tisíce povražděných Čechů proto neobživlo a další stále umírali na následky nelidského věznění. Zůstal po nich milion sirotků a vdov, kteří žili ve velké bídě a o které jsme se museli postarat. V Terezíně byla například epidemie tyfu.
Na našem denním životě se toho také příliš nezměnilo, potravin byl stále velký nedostatek. S koncem války zdaleka nezačal čas hojnosti. Naše hospodářská situace byla katastrofální. Protektorátní měnu Němci záměrně tak znehodnotili, že byla bezcenná. Proto po válce vláda byla nucena provést měnovou reformu, po které jsme se všichni ocitli bez peněz a začínali od nuly.
Hospodářství bylo zničeno nacistickým využíváním české ekonomiky ve prospěch válečného říšského hospodářství. Jeho plné zaměření na válku bylo pro mírovou výrobu zcela nevhodné.
Mnoho továren – například plzeňská Škodovka nebo pražské vysočanské závody, byly zničeny. Výrobní podniky, které válku přestály, neměly z čeho vyrábět. Němci veškeré suroviny spotřebovali a nic nedovezli.
Chyběla i inteligence – lékaři, inženýři. Šest let z vysokých škol nevyšel jediný absolvent a výbava vysokých škol byla Němci ukradena. Stovky českých dětí, sirotků po popravených rodičích byly stále v Německu v rodinách, kam byly umístěny na převýchovu a Němci je pečlivě tajili, aby nemohly být vráceny do Čech. Pátrání po nich bylo velmi obtížné. Nebyly byty zejména pro mladé rodiny, protože se 6 let nesměly stavět.
Byl i nedostatek maturantů z gymnasií a průmyslovek, protože jejich žáky Němci drasticky omezovali. Česká inteligence byla naprosto nežádoucí. Češi měli být otroky Němců v jejich tisícileté Říši a většinou vyvražděni.
Takhle a v mnohém dalším to „bylo po válce“. Obhájci nacistů to vše nyní zatajují přesně v duchu goebbelsovské propagandy o trpících Němcích a zlých Češích a věnují se z hlediska války a jejích důsledků jen okrajové záležitosti, jakou byla spontánní, neorganizovaná odveta na Němcích. Mnozí z nich navíc byli gestapáčtí a esesáčtí vrazi. Mezi oběti Čechů dokonce počítají 7000 Němců, kteří spáchali sebevraždy. Zřejmě pod strachem z postihu za zločiny, kterých se dopustili.
Zdůvodnění „bylo to po válce“, má vyvolat dojem, že se ve válce vlastně nic zločinného nestalo a že uzavření příměří za průběhem války je tlustou čarou, za kterou se vše počítá znovu a od nuly.
Proto je stále nezbytné jasně říkat: Němci i ti naši si zcela svobodně zvolili Hitlera za svého diktátora. Souhlasili s tím, že začal nevyprovokovanou útočnou válku, ve které bylo jedním z cílů vyvraždění našeho národa a trvalé osídlení Čech a Moravy Němci. Za tento zločin a další v jeho souvislostech spáchané, jsou zodpovědní všichni Němci, protože nejen se proti tomu nikdo z nich až na bezvýznamné výjimky účinně nepostavil, ale všichni bojovali za Hitlera a jeho cíle až do poslední hodiny války a mnozí ještě i pak. To, co se událo po válce, je nezbytné chápat v této souvislosti. Vytrhovat jednotlivé případy násilí – a často velmi sporné, je nepřípustné úmyslné zatajování a zkreslování dějin, ve kterém se nerozlišují viníci od jejich obětí.
O účinnosti této pronacistické poválečné propagandy jasně vypovídá i to, kolik pozornosti se věnuje poválečné odvetě na Němcích a jak málo, vlastně vůbec, se mluví a píše, jak to skutečně bylo po válce.
Válka svými následky ovlivňovala neblaze náš život ještě mnoho let. Například přídělový systém na potraviny, tak zvané „lístky na ně“, byly plně zrušeny až v létě 1953. V tomto smyslu trvala válka ve svých důsledcích jen v tomto úseku ještě 8 let po německé kapitulaci.
Je s podivem, jak málo a vlastně skoro vůbec se naši historici zabývají opravdu tím, „co bylo po válce“. Teprve v těchto dnech jsem našel zhodnocení stavu republiky po válce, kterou jsme vyhráli. Když zvážíme, co vše jsme za toto vítězství zaplatili, je zřejmé, že jde o Pyrrhovo vítězství. Takové zhodnocení je dílem Emila Voráčka a je uvedeno v lidových novinách ze středy 27. května 2015 pod názvem „Okupace zpustošila celou zemi“. Každý, kdo chce správně posuzovat, „jak to bylo doopravdy po válce“, by měl toto hodnocení znát. Podtitul „zmařené životy, miliardy ztrát. Válka zdecimovala hospodářství. Lidem chybělo jídlo, léky, ošacení, často i bydlení“, je plně výstižný a pravdivý.
Z článku cituji:
Většina výrobního zařízení byla fyzicky i morálně opotřebována, částečně zničena. Orgány třetí říše ještě před příchodem fronty demontovaly zařízení a odvážely je do méně ohrožených území. Situace v průmyslu byla neradostná: úhrnná výroba v roce 1945 představovala necelou polovinu předválečného objemu (1937). Obnova hutní výroby začínala v květnu 1945 z úrovně desetiny produkce surového železa a 3,5% oceli v porovnání s rokem 1937.
Přímé škody způsobené válkou a šestiletou okupací na území ČSR v jejích nových hranicích činily více než 347 miliard předválečných korun, což přibližně odpovídalo národnímu důchodu vytvořenému za léta 1932 – 1937.
Zvláště těžce byla německou okupací postižena doprava, jednak nuceným odvodem dopravních zařízení, jednak nadměrným opotřebováním zbylého materiálu, totálně nasazeného výlučně do služeb okupantů. Železniční park byl v rámci „dopravního společenství s Německem“ rozptýlen po celém území nacisty okupované Evropy. Z původního stavu 4010 parních lokomotiv a 536 motorových jednotek z roku 1938 jich bylo zničeno a ztraceno více než polovina – 52,6%. Z železničních vozů (v předválečné ČSR jich jezdilo 12 256 osobních a 93 818 nákladních) bylo zničeno na 68,3% osobních a 74,5% nákladních. Zničeno bylo 1520 mostů, 38 tunelů, 75% všech železničních staveb, 56% železničních zabezpečovacích zařízení. Podstatně hůře vypadala situace na Slovensku. Bylo zde roztrháno a rozstříleno 2500 km běžných tratí a 310 km staničních kolejí, po přechodu jednotlivých front zde zůstalo v pojízdném stavu jen 22 parních lokomotiv.
Válka zničila nebo poškodila 20 520 km silnic (29,2%) a 218 mostů (33,7%). Zničeno nebo odvlečeno bez náhrady bylo na 41 644 osobních aut (49%) a 17 282 nákladních aut (63,5%). Scházely náhradní součástky, bylo možno se zásobit jen z tisíců vraků vozidel, které zůstaly na celém území republiky. Většinu říčních plavidel (původní stav z roku 1938 činil 222 lodí o výtlaku 96 085 t) okupanti odtáhli. Všechny splavné toky byly k plavbě nezpůsobilé, částečně zaminované, zneprůchodněné potopenými plavidly apod.
Katastrofální se stala situace na východním Slovensku: postiženému obyvatelstvu scházelo vše: potraviny, oblečení, léky i bydlení. V prvním období po osvobození na podzim 1945 pomohly jednotky jak Rudé armády, tak i 1. československého armádního sboru v SSSR, zejména při odminování, rekonstrukci železničních tratí, opravách a stavbě náhradních mostů za pomoci dodávek UNRRA. Čs. vláda v průběhu prvních 6 měsíců poskytla finanční pomoc, zajistila 300 vagonů obilí na setbu, 3500 koní, 4700 ks hovězího dobytka. Ani to však nestačilo. Na východním Slovensku bylo poškozeno 2400 domů, polovina zcela zničena. 169 vesnic bylo úplně zničeno, 300 těžce poškozeno. Zhruba 200 000 lidí přišlo o svůj majetek. Postižena byla více než polovina obyvatelstva východního Slovenska. Konec výňatku.
Jakkoliv ohromné jsou škody uvedené v článku, přece nejsou zdaleka všechny. Němci například bez náhrady zabavili výstroj československé armády: milion pušek, tisíce kulometů, stovky letadel, tanků, děl a dalších věcí. Armáda musela být po válce budována od základů znova. I to bylo „po válce“, ale přímý následek války a další velké výdaje.
Těch škod bylo mnohem a mnohem víc. Jednou z nich bylo i zklamání z jednání představitelů Anglie a Francie, které nás v Mnichově zradily a předhodily Hitlerovi. Nevím, jak se někdo vůbec může divit, že jsme po této neblahé zkušenosti hledali záruky bezpečnosti před Němci v tehdejším Sovětském svazu.
Za tyto ztráty jsme se od Německa nedočkali ani koruny reparací a navíc úředního stanoviska německé vlády: „Mnichovská dohoda v době svého uzavření byla platná“. Jinými slovy: zločin, kterého se tehdy Hitler a Německo na nás dopustili, je v pořádku. Je dobré, pro pochopení myšlení německých představitelů, si tuto pravdu dobře uvědomit. Jasně prozrazuje obraz jejich myšlení.