Znovu o oprávněnosti kritiky
Jiří Vacek
Jeden z mých odpůrců se opět ptá: „Proč kritizujete mistry?“ To je nesprávná otázka. Nekritizuji ani tak mistry - protože mistr je jen jeden, ale některé názory osob mistrů, což je podstatný rozdíl. Tazatel zřejmě vytrvale zaměňuje mistra za osobu. To je prvý velký omyl.
Svou nevědomost prozrazuje i tím, že se neptá po oprávněnosti kritiky, ta jej nezajímá, ale předem ji považuje za nepřípustnou. Také se mýlí v tom, že kritika je vždy něčím nepřátelským, co ubírá na hodnotě kritizovaného a podobně. Kritika není ničím jiným než posudkem, vyjádřením názoru. Může být kladná i záporná, ale i obojím současně: souhlasem i nesouhlasem.
Jako vyjádření vlastního názoru je kritika základním lidským právem mít vlastní názor a svobodně jej vyjadřovat. Jakékoliv odmítání kritiky jako takové, je proto upíráním tohoto základního lidského práva a je proto naprosto neodůvodněné. Tam, kde je jakákoliv kritika předem odmítána nebo dokonce trestána, jde vždy o prosazování povinnosti vyznávat jediný platný „úřední“ názor. O tom, co je pravda, v těchto případech, rozhoduje ze své moci autorita. To je přesný obraz, jak fungují nejrůznější totalitní systémy, jedno zda politické, náboženské či jiné. Názorným příkladem jsou režimy fašistické, nacistické, komunistické, ale i církev katolická. Ty všechny vynucují platnost jediného správného názoru a pro jeho udržení zřizují zločinecké orgány, které mají neomezenou moc při potlačování nepohodlných názorů. Viz gestapo, sovětské GPÚ, naše StB nebo katolická inkvizice. Do skupiny totalitně smýšlejících patří i naši nepřátelé. Mít jiný názor již je urážkou Tomášových a musí se trestat nenávistí a snahou po zničení za každou cenu. Včetně obhajoby komunistů či katolické církve a spojenectví s nimi. Není náhodou, že obě jmenované skupiny vyznávají totalitní způsoby. Stejně založení lidé mají k sobě vždy blízko.
Totalitní myšlení a jeho prosazování násilím, které nastupuje vždy, když taková organizace získá moc, je velkým neštěstím pro celou společnost, kterou ovládají. Zastavuje její zdravý vývoj jak duchovní, tak duševní, vědecký ale i hmotný. Názorným příkladem jsou křesťanský středověk nebo vláda komunistů u nás. Jediným cílem se stává moc a její udržení za každou cenu, což platí doslova. Pro totalitní systémy miliony mučených, povražděných, vězněných a utlačovaných nemají žádnou cenu, ať se jedná o náboženské či politické organizace. Cenu má jen moc nad nimi sama o sobě. O nic jiného jim nejde.
Proto svoboda osobního přesvědčení a jeho vyjadřování, které je i právem kritizovat, je drahocenným statkem každé společnosti a je nezbytné je bránit proti každému omezování. Tyto pokusy mohou dokonce vypadat velmi ušlechtile. Tvrzení: „O mrtvých se má mluvit jen dobře“ nebo vydávání odlišného názoru za „dehonestaci“, patří mezi ně. Každý má právo na svůj názor, ale druzí je mají stejně jako on. Když jej vyjádřím – jako třeba o duchovní méněcennosti žen nebo o zbytečnosti úsilí o rozpouštění ega a dosažení poznání, musím počítat s tím, že druzí mají názor opačný a že jej také vyjádří. Když pak místo věcných důvodů reagují na své odpůrce osobními nenávistnými útoky a pomluvami, pak jen dokazují, že jim věcné důvody pro oprávněnost takových tvrzení chybí.
Sprostota není důkazem pravdy. A proč je oprávněné se vyjadřovat k názorům osob mistrů? Protože nejsou vševědoucí a mohou se proto mýlit a dokonce se mýlí.
Poznáním sebe se nikdo nestane vševědoucím. Nezíská tím žádnou jinou znalost než sama sebe. Nezačne mluvit plynně anglicky ani rozumět teorii relativity ani neumí spravit vypínač. Pokud se vyjadřuje k věcem tohoto světa, může se mýlit, jako se mýlil například i Ramana Maháriši, když při vysvětlování některých záležitostí přírodovědy vycházel zřejmě z lidových pověr. Vrána rozhodně nemá jedno oko, kterým vidí na obě strany, jak někde tvrdí.
Osoby mistrů se také mohou dokonce mýlit i ve věcech nauky nebo se vyjadřovat neúplně a podobně. Ramana Maháriši zcela jasně učí naprosto jednoznačně, že k dosažení poznání je nutné dlouhodobé, nepřerušované úsilí v podobě átmavičáry a rozpouštění vásan, aby bylo rozpuštěno ego a poznáno naše pravé Já. Pokud jiný mistr, ač sám dlouhá desetiletí usiloval, učí své žáky, že úsilí je nepotřebné, protože jsou TO, ač ve skutečnosti jim plně vládne jejich ego a dokonce ego není třeba rozpouštět, je zřejmé, že v těchto názorech se liší, a proto jeden učí nesprávně. Pokud platí Mahárišiho: „Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru“, pak je zřejmé, že osoba mistra, která žáky odvrací od átmavičáry, jim bere možnost dosažení poznání a nakonec i spásy. Totéž platí o mistrech, kteří jen stále hovoří o nejvyšších stavech poznání, ale nedávají žákům jasný návod pro denní praxi, jak je dosáhnout. Jsou podobni houslistům, kteří krásně hrají, ale neumí druhé naučit to, co sami umějí. V horším případě se podobají umělcům, kteří by tvrdili: „Postačí, když budete smyčcem jezdit po strunách a ono to bude hrát samo“.
Kdo po poznání Já v něm pouze setrvává a někdy ani to ne a nerozvíjí buddhi, neporozumí nauce, a proto ji ani správně nemůže učit. Když si navíc usmyslí, že cokoliv jej napadne, je vždy naprostá pravda „protože má přece poznání Já“, snadno upadá do moci své nedostatečně duchovně rozvinuté mysli, a proto se i mýlí.
Názornými příklady budiž opravdoví křesťanští světci, kteří vybízejí k válkám proti „pohanům“ nebo přemlouvají k přestupu na jedinou pravou – a to jejich – katolickou víru. Obdobnou nevědomost prokazují i někteří východní mistři. Takže nikoliv, že není co kritizovat, ale právě naopak.
V celém vesmíru platí zákon příčiny a následku, který platí plně i pro duchovní stezku: kde není úsilí, átmavičára, příčina, tam není ani následek, poznání sebe. Kdo tvrdí něco jiného, tone v hluboké nevědomosti, kterou zavádí z cesty i ty, kteří mu věří.
Tentýž „zasvěcený“ kritik se ptá, proč se tolik „starám“ o druhé (Drtikol, komunisté, atd), když učím: „Každý se má starat o sebe“. Názornější příklad nepochopení a vulgarizace duchovního učení snad již ani není možný. Rozhodně neučím, aby se každý staral o sebe bez ohledu na druhé a snažil se co nejvíc pro sebe urvat, jak kritik zřejmě mé nabádání chápe. Radím každému, aby se co nejvíc obracel do nitra a snažil se co nejvíc očistit od všeho zlého a usiloval o poznání Boha či sebe, což je jedno a totéž. Když tak bude činit, bude samovolně prospívat sobě, druhým i světu, protože bude opravdu milovat Boha i druhé současně. Ve vztahu ke světu se máme řídit učením všech pravých mistrů. Například Ježíše: „Nechť mrtví pochovávají své mrtvé. Ty pojď a následuj mne.“ nebo Mahárišiho: „Do záležitostí světa máme zasahovat, jak nejméně je možné“. Pokud poukazuji na nebezpečí zla komunistů a jimi svedených pošetilců, pak se starám o druhé, ale i o sebe, protože jsem byl desítky let komunisty pronásledován a vím z vlastní zkušenosti jakým zlem jsou i ti „hodní“ z nich.
Navíc, jednou z náplní duchovních učitelů je poukazovat i na takovéto nebezpečí. Podceňovat komunistické nebezpečí se nám po válce krutě nevyplatilo a nebezpečí jeho podcenění trvá i dnes. Díky nepochopitelné liknavosti a nedbalosti našich politiků mohl právě v těchto dnech jeden z jejich představitelů opět veřejně hřímat o nové leninské revoluci. Ta nepřinesla nic jiného než nepředstavitelné vraždění. Takže, páni kritici, já se starám plně oprávněně. Vaše hloupost je obrovským nebezpečím pro nás všechny.
Uvažování mých kritiků je svérázné - kritizovat se nesmí - proč, se nenamáhají zdůvodnit, ale sami mě kritizují. Sprosté nadávky, které na mne chrlí jiní, je nechávají chladné. Jejích původce nekritizují: kritizovat se přece nesmí, takže pomlouvači, zejména ti anonymní mají úplnou volnost. Co lepšího si mohou přát? Ve 12. díle „Jak jsem hledal Boha“, otiskuji dopis pana Frice. Tomu také sprostota mých odpůrců nevadí, ale radí mě, abych „nikoho nepoučoval“. Jak postřehl jeden z přátel, celý dlouhý dopis není nic jiného než poučování jak se mám podle něho chovat v případě útoků Tomášovců plné namyšlenosti na sebe s doporučeními, abych četl jeho výtvory. Když jsem věcně poukázal na chyby ve výkladu Mahárišiho nauky v jeho spisku o mysli (vyšlo na internetu) napsal, že se nepovažuje za znalce jeho učení. Nevyvrátil jedinou mou námitku ani se s nimi nezabýval. Proč píše o něčem, co nezná, nevysvětlil. Za to mě obvinil, že mu chci škodit. Na to, aby psal do Ramanašramu odmítavé posudky o mých překladech, znalcem zřejmě je. To poškozování druhého není.
Nejvíc leží na srdci našim nepřátelům stále opakované: „Mistr se nesmí bránit“. Se zdůvodněním se opět neobtěžují. Také zpochybňují Rámakrišnovo: „Je-li tvůj mistr napaden, tak jej braň“. Samozřejmě, když se mistr brání nebo je bráněn, je to nepohodlné pro lháře a pomlouvače, protože pravda vychází najevo, a to nemohou potřebovat.