Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

K článku P. Wilberga: K otázce „zla“, 16. 2. 2015

„Absolutní zlo, princip zla, něco jako protipól Boha neexistuje“ – s tím je možné souhlasit.

Tvrzení „neexistují zlé síly, bytosti či osoby, ale pouze špatné nebo dokonce strašné činy“, neodpovídá skutečnosti stejně jako to, že „neexistuje boj mezi dobrem a zlem“.

Z toho, že neexistuje princip zla, zdaleka nevyplývá, že bytosti nemohou myslet ve zlu, že neexistují zlé síly nebo boj mezi dobrými a zlými myšlenkami. Absolutní zlo neexistuje, ale relativní ano.

Že všechny bytosti mají opravdu Bohem jim danou božskou podstatu a jsou skrze ni spojení s Bohem, je pravda. Stejnou a skutečně v daném čase platnou pravdou je, že některé bytosti odpadly od Boha a ztratily s ním spojení a právě pro ztrátu spojení s vědomím Boha se nacházejí ve stavu nebožském a často i zločinném. Božská podstata esesáků, kteří hromadně popravují své oběti, není jejich obětem vůbec nic platná. Poukazy na ni mají jediný cíl: zastřít pravdu, že jsou plně v moci zla a zlí.

Protože Bůh je jediné skutečné dobro, přestávají bytosti bez spojení s ním být dobré a začínají se chovat k druhým pod vlivem nenávisti, závisti, pýchy, hněvu a dalších zel. Všimněme si dobře, jak shodně uvádějí mnohá písma: člověk po svém stvoření žil u Boha, v božském světě neboli v ráji. Nemusel pracovat, zabezpečovat nějakým úsilím své potřeby a svou existenci.

Opuštěním Boha se tento stav zásadně změnil. Člověk se ocitl v nebožském světě, kde „musel svůj chléb dobývat v potu své tváře“, jak učí Starý zákon. Také vysvětluje, proč tomu tak je: „Skrze tebe je proklet tento svět“. Ne Bůh ani okolnosti a druzí, ale každý člověk je zodpovědný sám za sebe, za svůj život i svět, ve kterém žije. Pokud myslí a jedná nesprávně, plně se na něj vztahuje: „Skrze tebe je proklet tvůj svět“.

Neštěstí člověka a teprve následně – to zdůrazněme – i jeho nebožský svět je dílem jeho samého. Proto také všichni praví duchovní učitelé učí, že trvalý šťastný život je jedině v Bohu a s Bohem a nikde jinde a také, že každý je plně zodpovědný za svůj život. Kdo chce žít bez neštěstí v trvalém štěstí, musí se proto nejprve vrátit k Bohu. Jiné přístupy než návrat k Bohu nejsou ani nemohou být skutečné a účinné prostředky ke šťastnému životu.

Proto je nejvyšším přikázáním láska k Bohu, která není jen citem, ale nemířením celého člověka, všech jeho sil a možností k Bohu, k návratu do jeho světa, který současně řeší i plné bezusilovné zabezpečení jeho potřeb i samotné existence.

Ztrátou spojení s Bohem, které je navíc provázeno nevírou v Boha, člověk ztrácí jedinou opravdovou oporu, jistotu a zdroj veškerého dobra a ocitá se sám ve světě, který je mu nepřátelský právě proto, že je nebožský.

Boha se každý člověk rozhodl opustit sám s použitím svobodné vůle. Proto je také on sám za tento krok zodpovědný, což platí plně za všech okolností. Ač se rozhoduje svobodně, následky jeho rozhodnutí jsou již zákonitě v souladu se zákonem příčiny a následku.

Proto pro všechny stvořené bytosti platí, že jejich osud je výhradně jejich dílem, výsledkem toho, jak se v minulosti chovali na základě vlastních rozhodnutí. Na světě nepanuje nespravedlnost, nikdo netrpí nezaslouženě. Chování člověka není výsledkem zevních vlivů, ale zevní vlivy, na které se svádí nesprávné jednání, jsou následky jím vytvořených příčin.

Kdo opustil Boha, opustil jej na základě vlastní svobodní vůle. Kdo se rozhodl řešit utrpení, které si takto způsobil opuštěním Boha tím, že „přitakal zlu“, rozhodl se řešit zabezpečení své existence a své potřeby na úkor druhých, učinil tak opět na základě vlastního rozhodnutí. Tím se dostal do moci zla, jehož základem je právě toto rozhodnutí, s nímž jedná v souladu. Myslí a jedná pod vlivem zlých rozhodnutí. Nikdo není nucen myslet ve zlu a dopouštět se zlých činů s tím v souladu.

Kdo hlásá názory o nezaslouženém utrpení, ať si je toho vědom nebo nikoliv, hlásá nespravedlivého Boha nebo dokonce jeho neexistenci. Současně bere tomu, kdo mu uvěří, možnost vzít svůj osud do své moci tím, že začne žít v souladu s božími přikázáními lásky. Nastoupit cestu zpět k Bohu a přestat se chovat v souladu s názorem, že se zlo vyplácí.

Lidé, kteří odpadli od Boha a propadli moci zla v přesvědčení, že jim zabezpečí dobrou existenci, v běžném životě označujeme jako zlé. S tím P. Wilberg zásadně nesouhlasí. V rozporu s tím sám mě však hned v úvodu svého dopisu označuje za neslušného a dále za drzého.

I když je pravda, že podstata všech lidí je Bůh neboli jsou dobří, pokud tímto absolutním dobrem nežijí, projevují se v přítomné době ve světě jako relativně převážně buď jako dobří nebo zlí. Z relativního hlediska je toto rozdělení plně oprávněné. Hitler, Stalin, inkvizitoři, gestapáci a jim podobní jsou proto plným právem takto označováni. Zamlčovat a zamlžovat tuto pravdu je již samo o sobě zlem. Zejména tehdy, když je k nim vyvoláván soucit a ze zlých lidí se dělají oběti okolností například nešťastného mládí a podobně.

Pravda je jiná: jsou zlí, protože se dobrovolně rozhodli opustit Boha a také dobrovolně přijali zlé skutky za prostředky k zabezpečení své existence. Oni se rozhodli pro zlo a jsou proto za toto rozhodnutí a jeho následky plně zodpovědní. To, co lidstvo opravdu potřebuje, je účinná obrana slušných lidí proti zlým lidem, jejich zlým úmyslům a skutkům a nikoliv soucit k nim a dělání z viníků oběti. Pak vede snaha po spravedlivém zacházení se zločinci k tomu, že zákony straní jim a brání jejich účinnému potrestání, ale o jejich oběti se nikdo nestará. Jsou ve svém neštěstí ponechány sami bez pomoci.

P. Wilberg tyto jasné duchovní pravdy zpochybňuje a dokonce uvádí: zlé síly neexistují. Vyjadřuje se jasně: nevidí na pocitech hněvu a zloby nic nesprávného. Nevidí, že zlé síly skutečně existují a nejsou ničím jiným než tvořivými silami naší mysli s nábojem zla.

Základem každé pravé stezky k Bohu je očista od zla v naší mysli. Bez ní je návrat k Bohu nemožný. P. Wilberg tuto základní pravdu nejen pomíjí a tvrdí opak: můžeme nenávidět, pociťovat zlobu a zřejmě i další smrtelné hříchy a není na nich nic podle něho nesprávného. Všechny pravé duchovní školy tvrdí přímo nebo nepřímo pravý opak. Základem každého návratu k Bohu je právě očista od těchto sil. Ty nejhorší jsou plným právem řazeny mezi smrtelné hříchy. Patří mezi ně plným právem i nenávist a hněv.

P. Wilberg popírá, že každý výtvor mysli – myšlenky, city představy jsou skutečné energie, které mají svou velikost a proto i sílu a snaží se ve světě projevit v souladu s tím, co jsme do nich vložili. Nacisté, komunisté a všechny další totalitní systémy si naopak jsou dobře vědomi pravdy o síle mysli a intenzivně ji využívají v cílené propagandě k ovládnutí davů. Proto se snaží všem vštípit po dobrém i zlém své názory, proto je samostatné myšlení největším proviněním a proto existuje censura, aby se jiné, než ty správné názory nemohly šířit.

Jak mocná je síla těchto názorů, je například jasně vidět na osudech komunistů všech národů. Ač věrně plní úkoly své strany, na Stalinův pokyn jsou stříleni a věšeni jako zrádci a oni ještě před popravou jsou přesvědčeni, že je to omyl, Stalin o tom neví a podobně. Obdobné platí o německých vojácích. Šest let prodělávají utrpení války, umírají hlady a zimou například u Stalingradu, ale bojují za Hitlera do poslední chvíle a věří, že bojují za svou vlast a za správnou věc.

Kdo toto působení zlých sil a jejich střet se silami relativního dobra nevidí nebo nechce vidět, popírá samy základy duchovního života.

Místo rozlišujícího bdění nad myslí a očisty od zlých citů a myšlenek učí, že nemají moc ani nejsou škodlivé. Těm, kteří mu uvěří, doslova znemožňuje dosáhnout jakékoliv zlepšení osudu, ale i pokrok na stezce, který je přímo úměrný dosaženému stupni očisty. Přesně tak názory P. Wilberga působí.

On skutečně také o Boha nestojí. Radí opustit meditaci v ústraní a nahradit ji obrácením se k druhým. Plně se přiklání k názoru M. Bubera, který učí: máme opustit sebedotazování neboli átmavičáru a začít s dotazováním druhých. Jinými slovy: slepí mají vést slepé. Jak to může dopadnout, je zřejmé. Ježíš ví, že všichni spadnou do jedné jámy.

Takové názory jsou opravdu zcestné. Odvádějí nás z cesty k Bohu. Znevažují átmavičáru jako přímou stezku k Bohu a k vysvobození od začátku až do konce.