Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Naši přátelé jsou upřímní hledající svého pravého Já i Boha. Plně si uvědomují, že cesta k jejich poznání a nakonec i vysvobození vede výhradně jejich nitrem a že dosažení pokroku vyžaduje jejich osobní denní nepřetržité úsilí, jak je například uvedeno v Královské józe. Jejich úsilí jim přináší milost, která jim pomáhá vytrvat na stezce a nakonec uspět.

Jinými slovy: naše stezka je ryze individuelní a nikoliv kolektivní. Poznání a spása závisí proto na každém hledajícím zvlášť a nikoliv na příslušnosti k nějaké skupině nebo dokonce organizaci. Pokud se setkáváme na společných meditacích a seminářích, činíme tak výhradně proto, abychom v této ryze osobní praxi každý sám za sebe pokračovali proto, že společné meditace jsou velkou pomocí na stezce.

Nejsme organizovaní a proto ani neexistuje nějaká naše organizace. To je podstatný rozdíl od jiných skupin, které organizované jsou. Neexistuje-li organizace, neexistuje ani žádný vůdce, který by ji vedl a proto veškeré starosti o nějaké nástupnictví, o jmenování nástupce atd. jsou zcela nesmyslné. Stejně nesmyslné jsou ryze uměle vymyšlené konstrukce o boji za ovládnutí scény a jim podobné. Naší hlavní starostí je ovládnutí sebe, mysli, tak, aby směřovala ke klidu, dobru, poznání a vysvobození. Nápady na naše společné činnosti zejména na meditace a semináře přicházejí samovolně od jednotlivých hledajících, kteří je také po domluvě s ostatními zabezpečují. Jedni po organizační stránce a druzí pokročilejší, se ujímají vedení meditací. Takto vznikají i meditační klubovny. Z rozhodnutí i snahy hledajících.

Nic není řízeno nějakou organizací ani jejím vedením, protože nic takového neexistuje. Vše se děje z nitra navenek silou vědomí Já jsem, které hledáme a ke kterému se obracíme svou denní praxí átmavičáry, jedno zda sami doma nebo ve skupině. Na tom závisí vše. Není jiné tajemství než toto. Zdrojem duchovního života nás všech je átmavičára, obracení pozornosti na vědomí Já jsem. Dokud ji budeme provádět, budeme i existovat, protože je základem naší existence. Proto je provádění átmavičáry naprosto zásadní a rozhodující. Její opuštění je duchovní smrt neboli lokavičára, jak říká Ramana Maháriši. Átmavičára je nenahraditelná právě proto, že pokud ji neděláme, jen zákonitě posilujeme své ego a připoutanost k jeho světu.

Právě toto je něco, co zevní a zejména zlí lidé nemohou pochopit. Oni jsou tak nevědomí, že nemají ani potuchy o vnitřním duchovním životě a každá zmínka o něm je jim nepříjemná. O pravé vnitřní skutečnosti nic nevědí nebo si ji vůbec necení.

Právě proto nás například Dingir představil svým čtenářům tímto svým ryze neduchovním pohledem jako ve sporu s tomášovci. Autory Dingiru vůbec nezajímá naše duchovní praxe ani například mých více než 20 vlastním nákladem vydaných překladů křesťanských i východních mystiků. To je nezajímá, to necení. Pseudoproblémy nástupnictví a údajné soupeření ano. S představiteli tomášovců je to obdobné a ještě horší.

To, co se usilovně snaží vydávat za nějakou organizovanou a z pozice moci prosazovanou hierarchickou strukturu, není nic jiného než projevy neformální duchovní autority pokročilých hledajících. Ti, kteří na stezce vlastní duchovní prací výrazněji pokročí, se stávají vzory a oporou pro druhé. Proto se také podle svých možností ujímají organizování společných meditací, seminářů i vedení jejich průběhu. Děje se tak naprosto samovolně silou duchovního světla, které přinášejí druhým. Chceme-li, právě tito lidé jsou pravými následovníky a nástupci. Ne, že by je někdo jmenoval, ale proto, že se takto vnitřně vyvinuli.

Mezi našimi přáteli je jich již za ty dlouhé roky duchovní praxe více. Nejnovějším z nich je i Jirka. Jako náš zeť patří do naší rodiny a jako opravdový hledající i mezi naše nejbližší přátele. Jeho opravdovost se projevovala ještě dříve, než  jsme jej osobně poznali. Kromě toho, že se zúčastňoval společných meditací, v době, kdy jsme u nás doma meditovali, jezdil parkovat před náš dům a v autě s námi takto meditoval.

Jako člen naší rodiny i duchovní přítel má proto poněkud jiné postavení než ostatní přátelé, což na druhé straně neznamená, že má přednost před ostatními nebo je nepatřičně prosazován. Jeho pozice je například dána tím, že s Evou s námi u nás v bytě 7 dní v týdnu společně medituje i tím, že má dobrou vůli i možnosti se zúčastňovat ve větší míře veřejných meditací a seminářů a podílet se na jejich vedení. Někteří z přátel, kteří mají také plné předpoklady pro vedení meditací, je nevedou nebo jen v malé míře proto, že jim to rodina a zaměstnání prostě nedovolí. Jiní ač by mohli, meditace vést nechtějí. Duchovní dosažení Jirky, i to jak mně pomáhá v nelehké práci ve vedení meditací a seminářů, z něho dělá víc než příbuzného. Je mým blízkým duchovním přítelem i spolupracovníkem. Tím samozřejmě nejsou nijak narušena přátelská pouta s těmi přáteli, které znám déle. Naopak, čím je nás víc, tím lépe. I to, že nás Jirka hlouběji seznamuje s praxí kašmírského šivaismu je pro všechny velkým přínosem. Tím větším, že tak činí z vlastní zkušenosti. Připomínám, že jsem jako prvý s tím začal sám se svými překlady a informacemi o mistrech Muktanandovi a Nitjanandovi. Vnitřní pránájáma, která je součástí naší meditační praxe, je i praxí kašmírského šivaismu. Její přínos je nesmírný. Od mistrů kašmírského šivaismu se máme co učit, stejně jako od Ramany Mahárišiho, Rámakrišny či Eckharta.

Kašmírský šivaismus je svou podstatou rovněž advaita jako advaita védanty. Rozdíl je, že šivaismus klade, což je podle mne správné, větší důraz na šakti, na šaktickou stránku Skutečnosti. Oba směry pak hlásají nutnost úsilí a poznání sebe. Nejsou proto neslučitelné ani sobě nepřátelské a jejich mistři se navzájem ctí a uznávají. Není důvodu, proč bychom jejich příkladu neměli následovat.

Jakékoliv odmítání kašmírského šivaismu je proto zásadním nepochopením a škodí každému.

Všechny úvahy o prosazování někoho nebo dokonce o jmenování nástupce jsou proto naprosto nepodložené, neduchovní a zlé.

Vzhledem ke stále víc se zhoršujícímu mému tělesnému zdraví bude otázka zabezpečení všech veřejných meditací a zejména seminářů v průběhu celého roku čím dál tím naléhavější. Jen to, že jsem od roku 1991 v důchodu, mně umožňuje jejich zabezpečení. Tuto možnost zatím nikdo z přátel nemá. Nejvolnější a to ze svého rozhodnutí je právě Jirka, Eva a Míla. Z tohoto pohledu se do nejbližší budoucnosti jeví jejich zapojení jako jediná možnost, jak celoroční veřejné meditace a semináře zabezpečit. Nevím, zda si tuto pravdu všichni plně uvědomují i její důsledky. Toto je realita, kterou osobní představy neovlivní. Ti, kteří se takové práce ujmou a ona to skutečně práce je a velmi namáhavá, si zaslouží plnou podporu a uznání všech.

Nad těmito holými fakty by se měl každý, kdo má zájem na udržení současných veřejných meditací a hlavně seminářů, zodpovědně zamyslet a udělat vše, co je k jejich udržení v budoucnosti nezbytné. Osobní sympatie a tím víc antipatie, které by narušovaly zabezpečení meditací a seminářů, musí jít proto stranou.

Co platí pro vedení meditací a seminářů, platí plně o jejich organizačním zajištění. Organizátoři meditace nevedou, ale proto jejich úloha není lehčí ani zásluhy menší. Opět platí, že pořadatelství stojí mnoho času a námahy a jak se dozvídám s údivem, ti, kterým takto slouží, je neoceňují. Místo aby jim jejich práci usnadňovali, tak ji svou bezohledností často ztěžují.

Opět platí, že organizaci meditací a hlavně seminářů se mohou věnovat pouze ti, kteří mají dostatek času, což jsou důchodci, učitelé v době prázdnin a samostatně hospodařící osoby, které si mohou svůj čas rozvrhnout podle potřeby.

Pro vedoucí našich setkání i pro jejich organizátory platí rovněž otázka jejich existenčního zabezpečení. Kdo není zabezpečen například důchodem, nemůže si dovolit věnovat čas organizaci nebo vedení setkání podle své vůle. Musí se věnovat zabezpečení své existence. Všichni pak jsou omezováni svými finančními možnostmi. Mnozí si proto z těchto všech důvodů nemohou dovolit častou návštěvu všech veřejných setkání, jak by chtěli. Jen položka za benzín na cesty bez všeho ostatního představuje v dnešní době značný výdaj a to nemluvím o výdajích za vozidlo a jeho provoz bez kterého je taková činnost prakticky nemožná. Ani telefony nejsou zadarmo a je jich zapotřebí víc než dost.

Mnoho účastníků setkání, kteří se podílejí na výsledcích této práce, si zřejmě neuvědomují nic z toho, co uvádím. O to raději někteří víc kritizují. To jde těm, kteří sami ničím nepřispívají, často velmi dobře. Nemají si nač ztěžovat již proto, že ceny takovýchto podniků v jiných duchovních směrech jsou neporovnatelně vyšší. To co mnozí dělají bez odměny se jinde draze platí.

Je pravda, že někteří přátelé mají potíže se svou nezdravou závislostí na osobách těch, kteří meditace vedou. Setkal se s tím například Hynek při svém přestěhování z Krnova. Dnes mohou být olomoučtí jen rádi, že jej mají, protože Roman pro složitost své rodinné situace a práci na směny na veřejnou meditaci často ani nedorazí. Byli by bez Hynka bez vedení.

Jak se takové vedení na stavu skupiny projevuje, je vidět rovněž na Hynkově případu. Krnovská skupina po jeho odstěhování se rozpadá, olomoucká se rozvíjí.

Neformální duchovní škola nepotřebuje formální vůdce a nástupce. Mnoho mistrů vychovalo více svých nástupců, jako například Ježíš apoštoly nebo Rámakrišna a Ramana Maháriši aniž by někoho výslovně jmenovali jediným nástupcem. Není to nutné a v mnoha případech se takové rozhodnutí o nástupnictví ukázalo jako mylné.

Duchovní život nebo smrt školy závisí plně na praktikujících jedincích a nikoliv na úředních nástupcích. Povyk o nástupnictví svědčí jen o naprosté neduchovnosti těch, kteří jej vytvářejí. V jejich očích být nástupcem znamená mít moc a čestné místo. V pravé duchovnosti je tomu přesně naopak. Je službou druhým a to velmi nevděčnou a nedoceňovanou.

Není náhodou, že zlo má takové starosti o nástupce v naší škole, viz M. Pařík, KV, 2.4.2008 „Zeť narušuje zeď“. Jak jsem ukázal, potvrzuje tím jen svou naprostou neduchovnost a nevědomost. Zřejmě je tak dokonalý, že se nemusí starat o vlastní duchovní prospěch a nemá co na sobě zlepšovat. Proto se musí starat o druhé, ač mu do toho vůbec nic není. Navíc: ona zeď se právě rozdrobila tomášovcům. Jeden z jejich hlavních představitelů se dal do organizace svobodných zednářů. Lidové Noviny o jeho novém působišti přinesly velký článek. Viz LN 15.3.2008 – Šéf zednářů – rozhovor s Hynkem Beranem. Nebo snad chtějí tomášovci infiltrovat svobodné zednáře a tak je ovládnout?

Pokud, jak pan Pařík naznačuje, někdo mezi nás chodí a přetvařuje se jako náš přítel, jen aby tomášovcům donášel, je docela obyčejný špicl a dělá Jidášskou práci. Jak Jidášové končí, nechť si přečte v evangeliu. Přesně to jej také čeká a o to horší, že se mu tak stane ne zevně, ale vnitřně. Obliba špiclů, zlých přeběhlíků a anonymních pomlouvačů je významným rysem obou avatarů. O nic jiného se ve svých pomluvách opírat nemohou.

Pravda je, že ze živého odkazu Tomášových dnes nic nezůstává. Duchovní nástupnictví se nedosahuje bez úsilí ani tam, kde se rodíme v duchovní rodině. Duchovnost se nedědí, ale získává vlastní tvrdou praxí. Šíření nenávisti tuto skutečnost plně potvrzuje. Zaměření na druhé místo na vlastní nedostatky a duchovní úsilí má tuto smutnou pravdu jen zastřít. Následníci Tomášových nabízejí jen nenávist a nesnášenlivost a nic víc. Ti, kteří jim popřávají sluchu, jsou stejné krve.