Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

(k článkům na kauza-vacek.blogspot.cz)

Nejsem vaším mistrem a nemám nejmenší záchvěv touhy se jím stát. Být mistrem není žádná sláva, ale velká dřina. Když jsme jednou s Mílou Tomášovou mluvili o Edovi, vyjádřila tuto pravdu naprosto jednoznačně: „Musím táhnout za dva“. Věděla dobře o čem mluví. Nebyla tím nadšená. Ani se nedivím. Očima pana Paříka byla „ukňouraná“. Čím víc žáků, tím větší tíhu mistr táhne. Když si toho naloží moc, snadno se pod ní zhroutí – samozřejmě osoba.

Poučený mistr proto neshání žáky, ale pouze přijímá ty, kteří se k němu obracejí o pomoc, když jsou dostatečně upřímní ve svém duchovním úsilí.

Žádný mistr není proto, přesně řečeno, mistrem všech, ale pouze těch, kteří jej správně jako mistra přijímají a sami také ze všech sil usilují.

Nikdo proto nemusí mít strach, že by jej skutečný mistr nutil, aby se stal jeho žákem. Takové nebezpečí nikomu nehrozí. Velká a dokonce zla plná ega nejsou nic lákavého ani žádoucího. Nepředstavují pro mistra nejmenší přínos, ale obrovskou zátěž, která nejen s mistrem nespolupracuje, ale dokonce se zuřivě jeho očistnému vlivu brání.

Jak se můžeme sami stát mistrem? Jednoduše s použitím návodu Šrí Mahárišiho. Nalezneme jej v knize F. Humphreyse „Glimpses of the Life and Teachings of Bhagavan Sri Ramana Maharshi of Tiruvannamalai“. Překlad tohoto dílka „Úryvky ze života a učení“ čtenář nalezne v knize „Tak pravil Ramana Maháriši“ hned na začátku.

V kapitole Frankova podání Mahátmova učení je popsána meditace s otevřenýma očima na to, co v nás vidí neboli na pozorovatele, jímž jsme, což je totéž, co cvičíme i my: átmavičára jako soustředění na pozorující vědomí v nás. Frank doslova říká: cvičení vyžaduje roky denní neochvějné praxe, avšak tak se rodí mistr.

To je skutečně spolehlivý návod k dosažení mistrovství, je-li prováděn denně bez přerušení celé roky. Pochází od samotného Bhagavana, který, jak Frank říká, jej dával svým nejbližším žákům. Vyzkoušel jsem jej a vím, že spolehlivě působí a přináší to, co slibuje. Proto jej mohu každému na základě vlastní zkušenosti doporučit. Této rady se nyní chápe i mnoho našich přátel a dosahují velkého pokroku nebo dokonce přislíbeného mistrovství. Nespočívá v ničem jiném než v jasném vědomí naši pravé podstaty, vědomí Já jsem.

Pokud někdo chce být opravdovým žákem Mahárišiho, musí jej poslechnout a provádět vytrvale bez přerušení právě tuto praxi a stát se tak mistrem. Pokud tak nečiní a nedosahuje sám mistrovství, jak nám Maháriši radí a jak si přeje, nemůže se počítat mezi mistrovy žáky, tím méně být sám mistrem. Právě v této praxi prováděné nepřetržitě a s plným nasazením, spočívá skutečné žákovství i tajemství, jak dosáhnout mistrovství.

Když jsem Mahárišiho poslechl a vytrval, podle jeho rady praktikoval a nakonec dosáhl toho, co slibuje, stala se zvláštní věc. Někteří údajní ctitelé Mahárišiho se proto stali mými nepřáteli. Podivní uctívatelé. Místo náklonnosti k mistrovu žákovi, který mistra poslechl, jej nemají rádi a útočí na něho. Proč? Ze závisti? Vždyť mají naprosto stejnou možnost jako on. Mahárišiho stezka je otevřená všem: nikdo nic netají, návody k dosažení jsou jasné a veřejné. Proč tudíž sami neusilují a maří čas útoky na mne? Místo užitku si zakládají špatnou karmu. Jejich velká škoda, že maří pro své ego takovou obrovskou příležitost.

Ze všeho nejméně jsem „samozvaný“. Světlo, které působením roky dlouhého denního úsilí začalo v mém nitru zářit začalo ještě za komunistů přitahovat do mé přítomnosti hledající. Chtěli se mnou meditovat, čemuž jsem byl rád. Po pádu komunismu stejně samovolně přicházely pozvánky na přednášky, veřejné meditace a semináře. Některé jsem dokonce z nejrůznějších důvodů odmítal. Ne samozvanost, ale záře vědomí Já jsem je za tím vším, často se nestačím divit, co vše mně šakti připravuje. Zájem je tak velký, že nemám dost času ani sil, abych vyhověl všem.

Výsledkem je, že čtyři dny v týdnu probíhá v našem bytě meditace s bližšími přáteli. Chodí na ni 8 – 15 lidí. Mnoho dalších by rádo chodilo, ale musím je pro nedostatek místa a času odmítat. Ročně jsme zváni na asi dvacet nebo více veřejných meditací a na deset týdenních seminářů. To vše v Čechách i na Slovensku. Ne má osoba, ale šakti vše toto organizuje a zabezpečuje.

Pro mé staré tělo je toto celoroční cestování a zapojení velmi náročné, což platí i pro Milušku. Ta by nejraději naše činnosti podstatně omezila. Já je beru částečně jako namáhavou povinnost a částečně jako radost z duchovního sdílení se.

Vytvořený duchovní proud vědomí Já jsem a jeho moci se stále více a více osamostatňuje. Pokročilí přátelé začínají samostatně vést veřejné meditace i bez mé osobní přítomnosti. Děje se tak například v Olomouci v tamním meditačním centru i v Praze v klubovně duchovní Srdce. Účast je otevřená všem, kteří mají upřímnou snahu po poznání sebe.

Jak je to možné? Skutečný mistr není osoba, ale vědomí Já jsem a jeho moc, která z osoby, která si jej v sobě uvědomila, září.

Účastníci těchto meditací potvrzují, že dosahovaná úroveň soustředění je velmi dobrá. Tuto zkušenost udělali i účastníci podzimního semináře na Morávce v době, kdy jsem 4 dny byl v nemocnici.

Pokud budou přátelé, kteří si uvědomují vědomí Já jsem, bude i pokračovat práce, která byla započata. Její zdar ani pokračování nezávisí bezprostředně na určité osobě, ale výhradně na odhaleném vědomí Já jsem pokračovatelů.