Za duchovno se neplatí!
Jiří Vacek
Je poučné pozorovat, jak zlí lidé ostřím zrakem sledují, „jak se na duchovnu obohacujeme“. Zřejmě o sebe a svou závist, která je smrtelným hříchem proti Duchu, se starat nemusejí.
Nevím, jak na své přesvědčení přišli. Ježíš a s ním i všichni praví mistři něco takového neučí. Ježíš naopak zcela jasně říká: „Hoden je zajisté dělník své mzdy“. O čí mzdu má strach? Přece o „dělníky na vinici páně“, o ty, kteří duchovně pracují pro druhé. Mluví o dělnících Ducha, nikoliv běžných.
Všude na celém světě platí, že ti, kteří duchovně usilují pro druhé, mají plně oprávněný nárok, aby se ti, kterým slouží Duchem, o ně zevně postarali. Zabezpečit mistra je jedna z hlavních povinností žáka. Kdo nepomáhá podle svých sil a schopností mistrovi, jeho pomoc si nezaslouží a bere ji nehodně. Proto mu je nejprve vnitřně a později i zevně vzata. Je od mistra „odejit“.
Za „duchovno“ se opravdu neplatí, protože se vůbec zaplatit nedá. Je nedocenitelné. Na druhé straně, kdo nevrací úměrně svým možnostem těm, kteří jej duchovně vedou, ukazuje jen svou vnitřní ošklivost a nedostatečnost.
Pokud je navíc ještě podezírá z chamtivosti a útočí na ně: „Za duchovno se neplatí“, je pod vlivem smrtelného hříchu závisti a v moci sil Bohu nepřátelských.
Navíc ten, kdo pomáhá těm, kteří vedou druhé k Bohu, nejen nic neztrácí, ale duchovně získává velké zásluhy. Skutečný zisk není mistra, ale žáka.
Pravdu toho, co říkám potvrzují celé duchovní dějiny. Ježíš a jeho žáci byli živi z prostředků, které dostávali od svých stoupenců. Církev celá staletí vyžadovala desátky. Dodnes jsou kněží státem uznaných církví placeni z peněz státu neboli z našich včetně nevěřících.
Taková je pravda. Přesto je na nás opětovně útočeno: „Obohacujete se“. Navíc se objevila zlá záludnost, že se uvnitř naší rodiny někteří obohacují na úkor druhých.
Skutečnost je taková, že Miluška, Eva, Jirka a já jsme všichni plně zevně zaopatřeni buď důchodem nebo vlastní prací. Duchovní práci se věnujeme nikoliv pro peníze, ale pro věc samu a ne pro to, aby někdo „bohatl“ na úkor druhých.
Apoštol Pavel byl výjimkou – neživili jej druzí, ale živil se prací svých rukou: vyráběl stany. Proto se právem chlubí, že není břemenem pro ty, které vede. My se můžeme plným právem chlubit stejně tím, čím on: nejsme pro nikoho zátěží ani břemenem.
Naši pomlouvači toto dobře znají, je to všeobecně známo, ale přesto lžou a pomlouvají. Nic lepšího neznají. Z toho každý slušný člověk pozná, co jsou zač a co je jejich cílem.
Samozřejmě při vydávání knih nebo pořádání meditací se musíme chovat ekonomicky. Jinak bychom záhy skončili, protože až na výjimky nám nikdo nic nedá, ale ani o to nežádáme. I tak naše ceny knih a setkání jsou mnohem nižší než jinde. Postačí, aby se naši kritici a bojovníci za spravedlnost obtěžovali a porovnali ceny těchto nabídek. Oni o pravdu samozřejmě nemají zájem. Bylo by totiž hned zřejmé, jak lžou.
To, co stojí víkend jinde, u nás účastníci dají za celý týden. Navíc například provoz meditační klubovny v Praze je možný jedině proto, že do ní chodíme meditovat. Jinak by pro malý zájem se ani nezaplatily její provozní náklady. Jsme to my, kteří takto dávají hledajícím a nikoliv opačně.
Oprávněnost požadavku: „Hoden jest dělník své mzdy“, je všeobecně uznávána po celém světě.
Například Gándhí a celý jeho ášram byl plně financován z darů jeho přátel. Až si žertem stěžovali: „Jeho skromný život nás stojí mnoho peněz“.
Celé mnišské řády žijí z almužen.
Pro zlé lidi a nepřátele Boha tyto pravdy neplatí. Každá záminka a lež k útoku na nositele světla je jim dobrá. Falešně pózují jako obránci spravedlnosti tam, kde se jich to vůbec netýká a nikdo je tím nepověřil. Nikdo je ani nikoho jiného o nic nežádá. Nikdo však nemůže očekávat, že budeme rozdávat knihy zadarmo.
I toho jsem se již dočkal za komunistů. Někteří zájemci o mé samizdaty byli pevně přesvědčeni, že je jim mám dávat zadarmo. Já jsem za jejich opisy strojem platil, navíc riskoval za svou činnost vězení a že poškodím rodinu, ale oni měli na opisy nárok zdarma. Místo uznání jsem se dočkal těchto výtek.
To přesně odhaluje charakter těchto kritiků a obránců morálky. Šíří jen to, čeho jsou plni: zlo a nenávist. Běda jim. Bude jim ukázáno, co pomlouvají a nač útočí. Dostanou tvrdý účet: zlou karmu bez možnosti duchovního pokroku. Dostanou přesně to, co jim patří.
Zlé úmysly a sprostota takových pomlouvačů je zřejmá ze způsobu jejich jednání.
Obviní zcela obecně druhé z nějaké nepravosti, ale nenamáhají se uvést pro svá tvrzení jediný ověřitelný údaj. Vydávají se neoprávněně za autoritu, která vše, co řekne, je pravda jen proto, že to říká ona. Spoléhají na to, že většina lidí si nepoloží otázku, zda mají pro svá tvrzení důkazy a že nevěří, že by někdo mohl být tak nečestný a takto nestydatě lhát.
Přesně toto je styl podvodníků všeho druhu. Spoléhají na důvěřivost lidí, kterou využívají ve svůj prospěch.
Dobře vědí, že obecná tvrzení typu „on lže, podvádí, obohacuje se“ jsou nevyvratitelná právě proto, že zde není nic určitého, co by se dalo věcně vyvrátit. Lze je jedině odmítnout jako nepravdivá. Nějaké dokazování je možné jedině na základě věcných skutečností a nijak jinak.
Kdo někoho obviní z nějaké nepravosti, má povinnost jasně a věcně podat i důkazy. Pokud tak neudělá, je správné takové tvrzení i odmítnout. Poctivý člověk se takto nechová. Řečeno jinak: přesně tak poznáme ty neslušné. Kdo jim uvěří, sklidí škodu, protože oni lžou právě proto, aby získali svým lhaním svůj prospěch na náš úkor.
Nejde jim nikdy o veřejné blaho, ale výhradně o to jejich. Pro ně neváhají lhát a pomlouvat.
Je poučné pozorovat, jak se v dnešní době obohacují státem uznané církve, hlavně katolická na náš úkor. To našim kritikům nevadí.
Stát, my všichni jsme velmi zadluženi, noviny křičí, jak mnoho občanů žije pod hranicí chudoby, ale církev si vynutila na státu – na nás všech – majetek za 134 miliard korun.
Při tom jsou současně navíc kněží a zaměstnanci církví placeni státem neboli námi všemi včetně občanů, kteří nejsou v žádné církvi.
Mně osobně stejně jako statisíce dalších stát za komunistický režim neodškodnil. Církev a katolického kněze a ministra komunistické vlády Plojhara ano včetně mnoha kněží, kteří otevřeně kolaborovali s komunisty ve hnutí „Pacem in terris“. I ty z nich, kteří byli spolupracovníky StB, jako byl evidován i arcibiskup, později kardinál Tomášek.
Ti všichni teď budou spravovat náš majetek, který od nás dostanou.
Mně, ač jsem jako odpůrce komunistů byl 2x vyhozen jimi z práce a měl proto celý život nízký plat, neodškodňuje nikdo.
Nejen to. Jsem za to, že jsem nebyl u komunistů, trestán tím, že mám dodnes nižší důchod než komunisté. Jejich vinou můj nízký plat se promítá dodnes do nízkého důchodu. Komunisté, udavači i členové katolického spolku „Pacem in terris“ mají důchod nekrácený a ještě dostanou dnes velký majetek.
Rodině Milušky komunisté rozkradli majetek tím, že je nahnali do družstva, kde dřeli za pár korun. Zdaleka jim nebylo vráceno, co jim bylo ukradeno, ač otec Milušky bojoval za naše osvobození ve Svobodově armádě. Navíc i to malé neúplné odškodnění se táhlo desítky let.
Nic z toho ovšem naše samozvané kritiky nezajímá.
Jsou to zřejmě komunisté nebo katolíci, ale možná oboje. To nebyl tak řídký případ, jak by se mohlo myslet.
Ministerský předseda je katolík, ministr zahraničí rakouský šlechtic, který lituje zániku Rakouska a doby, kdy utlačovaným Čechům vládli společně Rakušáci a katolická, značně německá církevní hierarchie.
Pak se není čemu divit.
Divit se po volbách budou ti, kteří nám takto vládnou. Zájmy sudetských Němců, Rakušáků a katolické církve jsou jim bližší než zájmy vlastního zadluženého a chudého národa.
Může se někdo divit, že takové vládce nikdo nechce?
Katolická církev neustále prohlašuje, že potřebuje majetek na charitu, ale zcela neprávem.
Posláním církve není charita, ale vést lidi k Bohu. K tomu není třeba velkého majetku, ten je pro to spíše překážkou. Důležité je jít příkladem.
Navíc dnes, kdy Čechy postihly obrovské povodně, najednou o církvi není vidět ani slyšet, ač dřív její představitelé byli v televizi neustále. Charita se nekoná.
A přece právě teď, kdy je tisíce lidí v nouzi, by měla církev možnost dokázat, jak upřímně to s charitou myslí. Zatím slyšíme o darech světských lidí, ale církev nic. Zřejmě katastrofa, která se děje, ji nezajímá.
Postačilo by, kdyby se zřekla alespoň části miliard, které si na nás všech vynutila, ve prospěch postižených. Není ani náznaku, že by něco takového měla v úmyslu. Její skutky mluví za ni. Neříká Ježíš jasně: „Podle skutků poznáte je“?