Jiří Vacek - duchovní učitel

Jaroslav Macháček

Vážený pane Vacku!

Posílám Vám přání všeho nejlepšího a hlavně teď zdraví pro tělo. Původně jsem chtěl psát panu Krutinovi o jeho nádherné knize „Božský tep Já“. Ale článek pana Paříka na KV toto mé rozhodnutí změnil, a proto píši Vám.

Pan Pařík si (přesto že jej nezajímáte) dal tu práci s přečtením Vašich knih, aby mohl dokazovat, kde všude prosazujete „vlastní zájmy“ na úkor Prozření. Vzpomněl jsem si, že kdysi jsem četl knihu paní M. Tomášové „Za čas a prostor“ a při jejím čtení jsem si uvědomil, že v ní je uvedeno také to, co se nyní začíná dít. Nejspíš si toho nikdo nevšiml (nebo nechtěl všimnout?) a tak to zkusím přiblížit já.

Stále jsem si říkal. Kde berou pánové Pařík, M. Tomáš. John, Beran a další tu jistotu, že ve Vás poznávají „černou postavu českého mystického snažení“. A paní Tomášová to ve své knize vysvětluje:

Cituji: „Později, jak světla v jeho lidském vědomí přibývá, jeho "snažení" přechází do samozřejmostí, vědomého spočívám v jediné Skutečností. Tam již žádné snažení není, jen Vědomí samo v sobě žhnoucí.

Někteří z našich přátel samádhi zažili v útlém věku, jako třeba Saša, Hynek, chlapec a jiní. Jejich další život je postupným prohlédáním, očišťováním a prosvětlováním vědomí se současným rozpouštěním přebytečných závislostí.

Ale nejen v naší skupině přátel, i v jiných skupinách pozorujeme hluboké uvědomování. Radujeme se z každého, kdo přispívá ke Světlu. V poslední době je tato reakce opravdu bouřlivá - vývoj světa jde rychle kupředu. Bůh Světla si jde pro Světlo". (Za ČaP str.179) – konec citátu – za pojmenováním „chlapec“ jsem rozkódoval, že se jedná o M. Tomáše.

A dále – cituji: „Duše tohoto chlapce je normálně ponořena v hlubině božského Vědomí, v Nirváně, v Prázdnu, latentně vše obsahujícím. Když potřebuje něco "vědět", musí se teprve "podívat". Čili z tohoto Prázdna se uvědomění teprve musí vynořit. Musí ale k tomu odněkud přijít podnět. Samozřejmě, že to platí jen pro závažné duchovní otázky, a je to podmíněno naprostou čistotou mysli.“  (Za ČaP str.115)“ – konec citátu.

A ještě jeden citát: „Třetí člověk se silnou poznávací schopností z našeho příběhu je chlapec, který maluje symbolické obrázky. Dnes má sice málo času, k malování se dostane jen zřídka, ale z dřívějších let má těchto obrázků značné množství. Stačí, když se jen podívá na člověka nebo na jeho fotografii, a hned obsáhne jeho nitro. Tak má doma "kádrový materiál" mnoha duchovních lidí, neboť "zevní" lidi odmítá malovat.“ (Za ČaP str.114)“

Tady tedy vidíte, že od svého „duchovního přítele“ dostali požehnání v podobě „vysokého uskutečnění“ a mohou „nálepkovat kohokoliv, protože jsou to „Vysoké prozřelé duše“, ke kterým mi ostatní máme s úctou vzhlížet. A když to neděláme, jsme označeni za ignoranty a nesvéprávné osoby (Odbočka – za tu nesvéprávnou osobu jsem klidně rád označován, když bude pravda, že jsem podřízen a zcela odevzdán do rukou Božské bytosti, např. Vám, K. Makoňovi, K. Minaříkovi nebo J. Krutinovi – o čemž si ale bohužel mohu jen nechat snít.) a které nejsou schopné samostatné úvahy natož nějakého projevu.

Stále jste napadán, že neučíte pravou nauku. Tak jsem vybral z knihy „Za čas a prostor“ několik výňatků, aby byl rozdíl naprosto jasný.

Často je Vám vyčítáno, že stále mluvíte o Zlu, když žádné skutečné zlo neexistuje. Paní Tomášová píše toto:

Cituji. „Avšak zneužití uvedeného cvičení k sobeckým cílům nebo dokonce k cílům směřujícím k poškození druhých by vedlo v každém případě k veliké škodě cvičícího. Z jednoho důvodu: každé zlo má v sobě od samého počátku zárodek sebezničení, a tímto cvičením se umocňuje a urychluje každý proces, jak proces uskutečňování dobra, tak potrestání zla. Proto k němu přistu­pujeme s myslí vyčištěnou od jakýchkoliv negací.…“ (Za ČaP str.79)“  – konec citátu. A ejhle, i ona mluví o dobru a zlu jako o skutečných záležitostech a nabádá k činnosti na jejich odstranění.

Dále mluví o cvičeních, neboli o nutnosti „něco dělat“, nikoliv jen čekat se založenýma rukama. A mluví o soustředění a o Vědomí.

Cituji: – „Jenže opravdová jednobodovost mysli je tam, kde celý její obsah, tedy vše, co vnímáme, pociťujeme, musí být zkoncentrováno do jediného ohniska, do jediného bodu.

Tak jako celá rostlina i s kořeny, lodyhou, listy, květy a plody je obsažena v jediném nepatrném semínku - tak musí být zkoncentrována mysl, tak zastavená, až nemyslí, ale žhne Vědomím. Do tohoto bodu se musí stáhnout především vědomí těla a všech jeho pocitů.

K tomu je potřebí napřed tělo oživit, protože nemůže být vráceno do Centra Vědomí (pravé Duchovní Srdce) nic, co by nebylo uvědoměno - oživeno.

K oživení těla potřebujeme ozřejmit si stále jasnější a jasnější bdělost mysli. Pokornou, moudrou bdělost, abychom na každém dosaženém stupni byli svolní tak odložit a rozpustit své ego, aby se nám mohla plně otevřít možnost dosažení ještě hlubší realizace. To znamená: "Od Probuzení k Probuzení".

Bdělost musí zachvátit a oživit celé tělo. Každičká buňka, každá čiva musí bdít. Velmi důležitý stupeň je Oživení Těla, neboli "Vzkříšení Těla s mečem", což znamená ostrým, jasným bděním v celém těle dojít poznání, že tělo je zkoncentrované Vědomí do tohoto tvaru a hutnosti. A tento tvar a hutnost musí být nyní zpětněběžným způsobem, jak říká např. také Zlatá Květina, oživeny poznáním jako Vědomí.“ (Za ČaP str.97) – konec citátu.

Tady již dokonce podporuje závěry, ke kterým dochází pan Krutina v knize „Božský tep Já“. (Docela se těším na ty nenávistné projevy na KV k této knize.)

Také o konečném dosažení (neboli o jeho trvalosti u většiny lidí) má paní Tomášová tento názor:

Cituji: - „Zpravidla je tomu tak, že člověk, který se již dostal za čas a prostor v nějakém samádhi, toto sice prožívá častěji v uvedenou dobu svého života, vzácněji ještě v určitých pozdějších obdobích, celkově se však záblesky Jednoty stávají méně častými. Důvodem je, že pohlavní síla, se kterou vřelý cit souvisí, bývá pak již nejen zeslabena, ale také zatížena přítěží neadekvátních zevních styků. Jak by ji tedy mohl takový žák zvednout v neporušeném, silném a naprosto čistém proudu a zpětněběžným způsobem proměnit v Ódžas? Síla vycházející navenek plodí mnohost, zatímco Ódžas pomáhá otevřít zamčené dveře k poznání Jednoty.“ (Za ČaP str.123) – konec citátu.

Takže ani paní Tomášová nepředpokládá, že mnoho lidí bude žít v těle trvale Božským životem (dokonce nepředpokládá nikoho, tudíž ani své Vysoké následovníky.

O intuici píše např. toto:

Cituji: „Mnohem hlubší intuice přichází tehdy, když se mysl již dostatečné soustředila a pročistila. Tehdy nastoupí samočinný stav bdělého pozorovatele a zároveň s ním intuice, která zodpovídá závažné otázky a ozřejmuje hlubší duchovní stavy vědomí.

Přijde znenadání a zase odejde, objasní nějaký problém, rozšíří možnost chápání a zase tu není, tak jako náhlý záblesk.“ (Za ČaP str.127) – konec citátu.

A o vhledu říká toto:

Cituji: „Vhled je vědění, jež nastupuje uskutečněním Jednoty. Je to nejhlubší uvědomění Jednoty. Přijde-li do velkého klidu Prázdna podnět, závažná otázka, ihned je tu odpověď jako uzavření nedostatku opět do plnosti. Otázka a odpověď jdou současně, neboť zde není dvojnosti. Tento stav uvědomování je bezprostřední a bez jakýchkoliv pochybností; je samou jsoucností, není tu nikdo vedle, komu by přišel nebo odešel tak, jak se to děje s intuicí. Intuici někdo má, kdežto vhled je. To, čemu se říká "Třetí oko", je právě toto, a ne nějaké místo nebo otvor mezi obočím.“ (Za ČaP str.129) – konec citátu.

Také o lidech, kteří k nim chodili pro duchovní pomoc píše toto:

Cituji: „Množství přicházejících bylo tak velké, že jsme sami museli tento příval omezovat Proto šla o nás pověst, že je velmi těžké se k nám dostat. Avšak toto omezení platilo vždy jen pro ty, kteří neměli vážný zájem o své prohloubení nebo měli na prvním místě jiný cíl.

Konečně se počet pravidelně docházejících přátel ustálil a omezil jen na ty s hlubokým stupněm poznání a ty, kteří se o stejný cíl upřímně snaží.“ (Za ČaP str.171) – konec citátu.

A nakonec uvedu, jak se paní Tomášová dívala na dění v ČR v oblasti duchovního snažení.

Cituji: „Když si vzpomenu na první skupinu přátel, musím se v duchu hluboko poklonit před jejich vnitřní ušlechtilostí. Nemohu říci, kdo je z nich nejlepší, neboť ať se zaměřím na kteréhokoli z nich, vždy právě on je ten nejlepší, neboť vždy se znovu v něm ozřejmuje všudypřítomné Božství, projevené právě teď, v lidské podobě. Ale zrovna v témže samém okamžiku se připomenou i další, rovněž duchovně pokročilí přátelé a já vím, že i oni jsou právě tak nejlepší, neboť i oni uskutečnili svůj hluboký stupeň poznání. A každý z nich má zrovna některou jinou vlastnost lépe vyjádřenou, kterou je lépe pro svět vyzbrojen, a tím právě jsou odlišní. Zrovna tak se Jejich hluboká úroveň vědomí představuje ve své zdánlivé oddělenosti.“ (Za ČaP str.171) – konec citátu.

Tak tolik o zjištěných rozdílech. Ať se dívám jak dívám, žádné zásadní rozdíly nevidím. Ale já jsem jen „hloupý Honza“, tak co se ode mne dá očekávat. Snad je rozdíl jen v tom, že Vy do důsledku vysvětlujete nauku, ona pravděpodobně toto učila jen své nejbližší okolí. Ovšem pročítám-li si KV, myslím si, že z toho velkou radost nemá.

Toto jsem Vám musel napsat, abyste věděl, že jsou lidé, kterým pomáháte na dálku a já se modlím k Bohu za Vaši možnost s námi ještě setrvat, ovšem při zdravém těle.

Často se píše, že blízkost Mistra je velkou pomocí těm, kdo setrvávají v jeho blízkosti. Ale osobně si myslím, že to tak není. Stačí se podívat na dění po odchodu K. Minaříka nebo i M. a E. Tomášových. Mě vychází toto: pokud člověk udělá vše pro to, aby prozřel a uskutečnil nauku tak, jak ji rozumí (a nemusí ji ani moc rozumět, hlavně musí být „opravdový“), tak potom mu je blízkost Mistra pomocí. Ale snaha musí být na straně žáka.

A já Vám přeji, aby po Vás zůstalo co nejvíce lidí, kteří se stanou Mistry a budou pomáhat dalším lidem k jejich duchovnímu prospěchu.

Pozdravuji celou Vaši rodinu a všechny upřímné hledající.

Jaroslav Macháček        23. 8. 2009 HK