Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Maríči

Po třech měsících vyšlo konečně další číslo Dingiru. Neobsahuje mé vyjádření ke článku o nás v č. 1, které podle tiskového zákona měl Dingir otisknout obratem. Dingir a celá jeho redakční rada nemá potřebu se vyjádřit k tak bezostyšnému porušení autorských práv, k jakému došlo. To také o redakční radě něco vypovídá. Pouze přináší dopis J. Krutiny, který vyvrací některé nepravdy v článku Z.Vojtíška obsažené. Jak je bezostyšným zvykem Dingiru, je dopis opět zkrácený. Mou odpověď Dingir prý otiskne v č. 3. Nepochybuji, že opět zkrácenou. Co se nehodí, to se prostě zkrátí a ono to zmizí.

K počínání pana Vojtíška se vyjádřila i Maríči. Podstatné části z jejího vyjádření uvádím. Jsou poučné.

Další zkouška ve které mnohozkoušený mistr obstál

(Reakce na článek A. Duchkové: Mistr v roli zkoušeného, Dingir, 2006)

Protože Společnost pro potírání neexistujících sekt a jejího spolu-zakladatele pana Vojtíška důvěrně znám už z devadesátých let, při čtení článku slečny Duchkové v Dingiru o Jiřím Vackovi jsem měla tento jasný pocit: sice článek nazývá „zkoušeným“ pana Vacka, ten, pro koho byl článek opravdovou zkouškou nebyl ale pan Vacek, ale sám pan Z. Vojtíšek. Byl pro něj zkouškou křesťanských principů čestnosti, upřímnosti, dodržení slova, neprodejnosti, pravdomluvnosti – tedy základů etiky i některých principů Desatera. A protože vím, co se skrývá za jeho autorizací (či spíše spoluautorstvím) textu sl. Duchkové, mohu vyhlásit, že pan Vojtíšek touto zkouškou neprošel! Propadl v očích těch, kdo si boží zákony ctí a nimi se řídí. Zkoušku nezvládl ani jako soukromá osoba - křesťan, ani jako kazatel – duchovní autorita Českobratrské církvi. Proto titul mého příspěvku by se mohl nazývat i Církevní kazatel v roli zkoušeného.  

Ironický titul článku v Dingiru měl sice postavit starého a křehkého pana Vacka s příliš odvážnými filozofickými názory do světla „zkoušeného mistra“ a tím jej ponížit v očích čtenářů, jeho vynikající odpovědi ale svědčí o tom, že tuto zkoušku zvládl na „jedničku s hvězdičkou“. Neodchýlil se od svých principů – a principů jógy i Desatera, které hlásá. Jeho odpovědi, které panu Vojtíškovi zaslal, jsou jasné, skromné, pragmatické a „ad rem“. Sice pan Vacek má v mnoha věcech velmi odlišné názory od mých, tento jeho text odpovědí na provokační otázky Vojtíškovy Společnosti si budu celý život schraňovat, protože je jedním z jeho nejdokonalejších!

Ten, kdo však zkoušku nezvládl, je autor – či autorizér – článku, šéfredaktor časopisu Dingir, pan Vojtíšek sám!

Není divu. Společnost pro potírání sekt od prvních dní své existence má jeden jediný program: potírat vše, co není křesťanské, a metody si nevybírá. S výjimkami „velkých ryb“ (institucionalizovaných sekt), které není hodno rozčílit, aby existenci Společnosti a státní dotaci malé církvičky Českých bratrů, která Společnosti zabezpečuje finanční a kancelářské zázemí, neohrozili. Takovými byli mimo křesťanských sekt hlavního proudu samozřejmě i Tomášovi, příliš velké ryby k tomu, aby si je dovolil p. Vojtíšek kdy veřejně kritizovat. Dělal to proto jen v bezpečně malém kruhu, ale nikdy se neodvážil za své názory na Tomášovi postavit na veřejnosti, natož je někde popsat.

Pravým křesťanům typu pana Vojtíška a pana Štampacha tyto „velké ryby“ ale přináší popularitu, kontakty a společenské uznání – potřebují je jako sůl. Spolupracují s nimi, vzájemně se pozývají na přednášky (stačí prostudovat nabídky přednášek a jiných akcí uspořádaných Avatarem), propagují literaturu jeden druhého. Nedělají to pro sebe – alespoň se to dá krásně maskovat jako obětavá práce pro pomýlenou společnost zbloudilých, která potřebuje přece nějakou orientaci. Já smutně věřím, že to pánové Vojtíšek i Štampach dělají v domnění, že konají něco naprosto bohulibého, a jestli mezitím tu a tam „musí“ odhodit principy např. čestnosti či pravdomluvnosti – jak posledně pan Vojtíšek při podvodné deformaci rozhovoru s panem Vackem a při nedodržení slibu o vyžádání autorizace před uveřejněním článku – pak si tito pánové zřejmě myslí, že pan Bůh nad těmito nekřesťanskými metodami šibalsky zavře oči. Nevím odkud toto mají, ale chovají se tak, jako kdyby měli někde dokonce napsané církevní pravidlo: cíl udělat z nevinné duchovní skupiny sektu je přednější, než prostředky, které k tomu vybereš.

Jsou tady „malé ryby“, na ty se protisektáři zaměřují: krišnovci, sektičky s pěti-deseti členy, malé filozofické skupinky, ufologové, léčitelé, New Age, Mormoni, Jehovisté,  učitelé jógy, astrologové, buddhisté okrajových škol. Tito  pana Vojtíška vždy nejvíce zajímali až přiváděli do misionářského transu. Na těch se provede nějaká ta exorcistická činnost, aby se to mohlo vykázat jako „boj proti sektám“ a peníze na dotování časopisů, letáčků, knih, studijních místností a konferencí hned jsou znovu doplněné. Aby se ale postavila proti skutečně nebezpečné sektě, která používá mafiánské metody umlčení – tak k tomu Vojtíškova Společnost na potírání sekt nikdy neměla dost odvahy.

Málokdo přitom ví, že jde o jednu jedinou věc: NE o nestranné informování veřejnosti o různých duchovních skupinách, ale o hysterické zastrašování s cílem veřejnost šokovat a odvrátit ode všeho, kde nad ní nebude bdít ochranná ruka Církve: ať už katolické (Štampach) nebo Českobratrské (Vojtíšek). Proč své skutečné záměry tolik tito křesťané tají? Protože je to diplomacie, je to strategie moderní církve. Neprozradit, že jsem křesťanský kazatel podřízený diktátu církevních autorit nade mnou, zahrát, že se otevřeně zajímám o tvou duchovní cestu – takto získat přístup k informacím, důvěru – a pak tyto prvky včlenit do už předem připraveného schématu „hlavních charakteristik sekty“ a dílo je hotové a jde do tisku. Protože pana Vojtíška z minulosti dobře znám, nedivila jsem se, když pan Vacek popisoval, jak se k němu „vecpal“ do bytu pod záminkou napsání čistě informativního článku v Dingiru a se slibem vyžádání autorizace článku před jeho uveřejněním, a zahrál divadlo otevřeného, kosmopolitního, ekumenicky myslícího vzdělance, na kterého je spoleh, který stojí za svá slova, je autoritou.

Pamatuji si rozhlasový rozhovor s panem Vojtíškem, kde neodeznělo ani jednou, že je českobratrským kazatelem, ale byl představen jako někdo, kdo ukončil Filozofickou fakultu a má moderní, „vědecké“ názory na sekty. Posluchači celou dobu nevěděli, že jim o sektách mluví „odborník“, který v životě je neznal odjinud než z teologických knih, a který má skrytý záměr znechutit veřejnost od učení neuznávajících Krista a přitáhnout je ke své církvi. Jenže to je už druhá fáze, která přijde až poté, co získal vaši důvěru!

Pan Vacek zkoušku ustál: nevyjádřil se v uveřejněném rozhovoru ani jednou urážlivě, nevulgarizoval, nestěžoval si na Avatar, M. Paříka či na ty, co mu ještě nedávno psali, že „se bude plížit kanály“ (tomášovec S. Popov) anebo že je „prase válející se ve vlastních ...“ (tomášovec Auro). Protože právě takto by se vyjádřili, jak už víme příliš dobře, členové Avataru o něm, kdyby dostali prostor, jak dostali prostor v minulosti v Doteku a třeba na Jitřní zemi! A přitom urážek na osobu pana Vacka od nich je už dnes pěkná sbírka. On však nezneužil možnost mluvit do Dingiru k tomu, aby tam pomlouval Avatar! TO je jeho zkouškou, kterou zvládl na jedničku! Naopak, Avatar přes slečnu Duchkovou využil možnost zase jednou poškodit jméno pana Vacka, a to navíc v článku, který měl být výlučně rozhovorem s ním a informačního charakteru.

Škoda, že slečna Duchková zapomněla tyto „perly“ tomášovské „etiky“ citovat, aby jsme měli plnější obraz, jakou tou opravdovou zkouškou pan Vacek ve skutečnosti musí procházet už léta. Patřilo by to tam, vždyť tématem jejího článku byl „zkoušený mistr“. To by pak ale vyšlo trapně, protože by hlavní cíl článku – jednostranně shodit pana Vacka – paní Duchková nemohla splnit, a zklamala by své přátele z Avataru i evangelického sboru. Ze slov, kterými léta nálepkují tomášovci tohoto starého pana, by bylo totiž nadevše jasné, kdo tuto víceletou zkoušku nezvládl a kdo ano! On totiž za celou dobu, co jej fan-club Avataru pronásleduje výhrůžkami a vulgárními texty, neztratil ani jednou svou lidskou úroveň, sebekontrolu,  ani jednou nereagoval na ně stejným neetickým a vulgárním způsobem jako oni! Vždy reagoval slušně a bez urážek. Pragmaticky a s dodržením etiky argumentace.

Takže ano, můžeme říct: starý pan Mistr zkoušený skutečně je – ale zkoušku udělal zatím s vynikajícími výsledky! A já mu za to srdečně gratuluji, přestože jej neznám a přestože s mnoha jeho názory vůbec nesouhlasím! Pan Vacek nám všem v odpovědích na otázky Dingiru osobně předvedl, jak je možné i v těch nejzlomyslnějších provokacích si zachovat důstojnost, protnout je ostrým mečem poznání a zůstat věrný duchovním hodnotám!

Pan Vojtíšek ale jej podvedl způsobem, který známe jen z bulváru: aby dodal textu Duchkové jistý punc autenticity, vložil do něj jen krátký, o třetinu zredukovaný rozhovor s p. Vackem. Zatajil však panu Vackovi existenci článku Duchkové a svůj plán obě texty uveřejnit jako jeden celek. Účel (ukázat pana Vacka jako moci chtivého vůdce fanatické sekty) mu světil prostředek, ale  ten prostředek se na nic křesťanského bohužel nepodobá.... Nám, co tento konflikt sledujeme už několik měsíců, jsou ale slova, výrazy a témata článku sl. Duchkové podezřele povědomé: jako kdyby byli doslova vykopírovány z textů Miloše Tomáše či Martina Paříka.... Těch textů bylo takové množství, že už mnozí známe jejich styl, jejich hlavní témata i „slovní zásobu“ zpaměti. Zdá se, že v Dingiru osoba sl. Duchkové byla jen nastrčena, protože pánové, kteří stojí za tím vším, nechtěli riskovat své dobré jméno a chtěli vytvořit zdání, že to nejsou zase jen oni, kdo pohybují nitkami loutek. Takto je to přece jednodušší: když se článek vackovcům nebude líbit, tak jim řeknem, že za to vše může slečna Duchková, je příliš mladá, naivní, nezkušená...

Křesťanské chování to už ale dávno nepřipomíná. Konec výňatku.

Otázka existence malých náboženských skupin, které se nehlásí k žádné tradiční, zejména křesťanské církvi, je často účelově zneužívána. Někteří křesťanští představitelé cílevědomě vytvářejí obraz o nebezpečnosti těchto společenství.

V této souvislosti upozorňuji na časopis Kriminalistika ročník 2003, číslo dvě. Otázkou sekt se v něm věcně zabývá skutečný odborník, plukovník policie, JUDr. Chmelík.

„Sektology“ rozděluje do dvou skupin:

1. Prvá, do které řadí i Z. Vojtíška, sleduje jejich učení ve vztahu k církvím. Tito sektologové jsou podle JUDr. Chmelíka méně seriózní.

2. Druhá, serióznější, je skupina sektologů, která se zabývá malými náboženskými společnostmi z hlediska společnosti.

Celý článek doporučuji k přečtení. Vrhá správné světlo na počínání pana Vojtíška. Rozhodně není seriózní. Pan Vojtíšek je v této záležitosti předpojatý, protože je nejen křesťan, ale dokonce i představitel  křesťanské církve. Jako pravý křesťan a dokonce duchovní své církve nepochybně sdílí  přesvědčení o jedinečné výjimečnosti Ježíše a jeho učení. Neuznává jakoukoliv možnost, že by Bůh mohl taková sdělení opakovat, že existují i jiní spasitelé; historicky vzato, než Ježíš. Z toho nutně vyplývá i pocit nadřazenosti křesťanů nad druhými jako celku, ale nepochybně i nadřazenost osobní. Oni, a proto on, každý křesťan, jsou jediní vyvolení a spaseni od Boha a ti druzí nikoliv. Z tohoto přesvědčení nemůže křesťan slevit, pokud nechce přestat být pravým, tj. církevním hlediskům vyhovujícím křesťanem. Z tohoto postoje vyvolenosti proto posuzuje jiné mimo běžné křesťanství se nacházející skupiny. Tím je již i předem dán výsledek všech jeho soudů. Nutně musí být záporný. Nepochybně se cítí být povolán vše, co není pravověrně křesťanské, posuzovat záporně, aby před touto „duchovní zhoubou“ chránil druhé. K tomu směřuje i jeho celé působení. Je velmi lstivé a nepoctivé, že toto své přesvědčení tají, aby snáze zmátl lehkověrné důvěřivce, jakým jsem i já sám.

Článek JUDr. Chmelíka jmenuje i podstatné rysy skutečných sekt. Když je promyslíme a použijeme jejich měřítka na křesťanské církve, tak zjistíme, že mnohé nepochybně vykazují sektářské rysy. Poslední platí zejména na katolickou církev a její totalitní uspořádání včetně nerovnoprávnosti značné části členů, což platí pro laiky a zejména pro ženy. Proč sektologové z těchto svých měřítek neposuzují na prvém místě tyto velké a mocné organizace, by nám měli vysvětlit.