Jiří Vacek - duchovní učitel

Maríči

(k článkům na www.jitrnizeme.cz)

Už delší dobu sleduji „geniální“ projevy pseudo-intelektuálky jisté Terezy Vackové na JZ, která pravidelně vyzývá pana Jiřího Vacka k odpovědím na její rádoby chytré otázky. Neměla jsem doposud důvod tyto texty brát vážně, protože, sice přetékají učenými výrazy z oblasti moderní západní filozofie, nemají hlavu ani patu, a vždy mi uniká, co vlastně chtějí říct, a pokud vůbec, tak čemu oponují. Sice jsem navštěvovala obor filozofie na Filozofické  fakultě UK jako řádně přijatá studentka, přiznám se, že pokusy Terezy Vackové o náznak „argumentace“ vybranou filozofickou terminologií jsou pro mně silně dětinské. Texty Terezy Vackové sice oplývají složitými výrazy ze západní filozofie např. existencionalismu, hegelismu, avšak chybí jim zásadní věc: něco,  co by měli říct. Křečovitě se snaží o zdání vysoké vzdělanosti, ale ve skutečnosti nepoužila jediný logický argument, proč by měl být pan Vacek (a jeho názory)  tak „vadný“. Její způsob „dokazování“ že tomu tak má být by se dal vyjádřit větou: „vy říkáte nesmysly, protože já jsem učená a znám o deset filozofických výrazů více než vy“.  Přesvědčivé? Sotva.

Tereza V. se ještě nenaučila kolik je jedna plus dvě, ale chce nám přednášet o teorii relativity. Ovšem do společnosti příznivců Avátáru (příznivci tomášovců) takový člověk skvěle zapadá. Ne náhodou ji dávají nerušený prostor k vyjadřování – i když často to dělá opravdu neslušným až vulgárním stylem, na rozdíl ode mně, které jedinou „neslušností“ je, že se opovážím napsat konkrétní pravdu. Tereza V. je však neslušná k panu Vackovi, a to je přece správné: je to „politický program“ Jitřní země (Avátáru, tomášovců). A kvůli tomuto programu  zavírají oči i nad  její vulgaritou a osobními urážkami. Tato vysoce vzdělaná filozofka má nejlepší předpoklady stát se novou vůdkyní ztraceného stáda na Slunečním náměstí. Má dojem (a toto sebevědomí v  ní „jitřnozemci“ uměle  posilují), že vyhrává každý argument proti panu Vackovi i jiným. Dobře víme, proč má toto zdání: na JZ se totiž díky cenzuře nemohou objevit reakce pana Vacka a jeho žáků a přátel, (ani moje), jsou automaticky vygumovány. Na prázdném bojišti je pak každý hrdinou!

Tereza V. je však spíše komickým jevem v očích jogínů, kteří na rozdíl od ní mají něco navíc: osobní zkušenost s pravdou. Pan Vacek podle všeho není filozofem, je empirikem. Podobně je tomu u jeho žáků a přátel. Jóga je empirický systém. Filozofie – jak na to poukazuje i název – je „láskou k moudrosti“, v dnešní době spíše ale k „mudrování“. Tereza V. je jistě dokonale „zaláskovaná do své vlastní moudrosti“ - je podle všeho tedy filozofka. Avšak měla by zůstat „mezi svými“, a věčně s nimi mudrovat o tom, jaké by bylo zažít pravdu. U empiriků je ztracena i směšná. Tereza V. a  skupina která ji podporuje (zmínění tomášovci) horkou kaši pouze dokola obchází, a to léta a léta, celý život. Mají dojem, že o kaši vědí úplně vše: znají okraj talíře, znají barvu kaše, snad trochu i té vůně, složení...Učení Rámana Maharišiho, ve kterém evidentně pokračuje pan Vacek a jeho žáci je však o něčem jiném: oni kaši přímo ochutnávají.

Spekulantky typu Terezy nemohou nikdy pochopit o čem je zkušenost advaity. Podobně jako Paul Brunton nebyl schopen se prolomit přes omezenost své západní mysli a udělat jediný  krůček do oblasti empirie. Proto, když v blízkosti Maharišiho nepřestal každé slovo o čemkoli zapisovat a zapisovat, zatímco kolem něj všichni, včetně Maharišiho žili ve stálém radostním prožitku samádhi, připomenul mu jeden člen ašramu, že by mohl také občas přestat svou věčnou reportáží a začít třeba...meditovat. Na rozdíl od Tomášových totiž Mahariši vůbec netoužil po mediální slávě, kterou se mu Paul Brunton „oddaně“ snažil zabezpečit svými poznámkami. Brunton se cítil jako nenahraditelný apoštol sepisující skutky a slova Ježíše, ale k jeho zděšení o to nikdo - nejméně sám mistr - neměl zájem. Po tom upozornění se urazil, vstal, zabalil si věci a odešel, a už nikdy se do ašramu nevrátil. Nikdo jej nevyhodil, jen toužili po tom, aby přestal plovat na povrchu iluzorních hodnot a vhloubil se do prožitku. Nepochopil, že učení Maharišiho je o empirii (zkušenosti) Boha, a ne o věčném tlachání o cestě k Němu, ne o plošnou propagaci, ne o misii seznámit co největší množství davu s jeho „poselstvím“ (žádné neměl, pokud vím, alespoň ne ve smyslu křesťanském) a není ani o spekulantském filozofování, které by mělo za účel vyhrát sokratovské filozofické zápasy!

A to platí i na vztah mezi „vackovci“ a „tomášovci“. Existuje zde zásadní rozdíl v přístupu: nejenom symbolicky, ale doslova jsou „vackovci“ pokračovateli učení Maharišiho a „tomášovci“ (jádro Jitřní země) pokračovateli učení Paula Bruntona. Vždyť není tajemstvím, že když Paul Brunton navštívil Eduarda Tomáše, dal mu i zasvěcení. Brunton byl i dle vlastních slov Tomáše tehdy jeho učitelem (viz. např. Reflex, Zvelebil, 2000, „Svět podle Tomáše“) . Nebyl to Mahariši, který dal Tomášovi zasvěcení, ale Brunton! Jaký strom, takové ovoce. Je známé také, jak silně se Tomáš ztotožňoval s osobou Paula Bruntona – až do té míry, že do něj podle Tomáše měl Brunton na dálku i vstoupit (vize), a to tak „průkazně“, že mu prý v té době vyrašil i stejný knírek...(rozhovor pro Reflex, Zvelebil, 2000, „Svět podle T...“,). Co můžeme očekávat od pokračovatelů učení Bruntona, než stejné chyby a nepochopení původní nauky jakých se dopustil on sám? Jaké „učení“ může vycházet z uražené ješitnosti Paula Bruntona? Pouze učení, které ješitnost namyšlené vzdělanosti uznává. Když pozorně analyzujeme projevy manželů Tomášových ve světě za jejich života a projevy jejich následovníků, najdeme tam všechny prvky chyb, kterých se dopustil už sám Brunton při nepochopení Maharišiho.

Když tedy Tereza V. se snaží „popichovat“ pana Vacka, je to jako když moucha chce dávat poučení včele, jak vyrábět med. Kdyby kdokoli otevřel slovník cizích slov, namátkově si vybral dvacet cizích výrazů a šoupnul by je do svého jinak primitivního textu, dostal by stejný výsledek jako jsou texty Terezy Vackové. Mnozí však úroveň, na které se tato slečna či paní svým vědomím nachází, důvěrně známe z období pokušení na cestě duchovnem. Je to fáze, kde jogín pod správným vedením dlouho nezůstane, ale ten, kdo správné vedení nemá, tam ustrne třeba i na celý život.

Zatímco tradiční jóga od pýchy omezeného intelektu člověka silně varuje, cesta kterou v Čechách zavedl manželský pár Tomášových jako pokračování už beztak deformovaného „učení“ Paula Bruntona tuto pýchu planého filozofování postavila na pedestál! Je to škoda, protože mnoho talentovaných empiriků se zapletlo do této pavučiny a tím se vzdálilo od pravdy, která je vždy věcí konkrétní, až „hmatatelné“  zkušenosti. Paul Brunton, Tomášovi a jejich následovníci včetně Terezy Vackové udělali z jednoho z největších pokušení jógy – pýchy chorobně povzbuzeného suchého intelektu -  ctnost! Zatímco snaživí žáci pana Vacka (jak to čtu v jejich dopisech např. v knize 10. dílu Pamětí) úzkostlivě se na duchovní cestě vyhýbají jakémukoli náznaku pýchy, spekulacím či přivlastňování poznání – na druhé straně, u „sousedů tomášovců“ je největším jogínem ten, kdo umí co nejpestřeji spekulovat o absolutnu, zná nejvíce filozoficko-psychologických výrazů, ten kdo má nejješitnější představy o vlastním osvícení a poznání.

Při správném cvičení jógy (a meditace) se však povzbuzuje nejen intelekt (manas), ale i intuice (buddhi), nemluvě o citech jako je láska a empatie. Pokud se tak u Terezy V. nestalo, existuje podezření, že – pokud vůbec – tak cvičí svou meditaci či jógu nesprávně. Její mudrování je „suché“, manasické, chybí tam hlubší chápání buddhi, a už vůbec nejdůležitější projevy duchovna: láska, soucit, pochopení, tolerance . Takoví lidé tento nedostatek tradičně nahrazují agresivitou a neslušností, co vidíme u této filozofky velmi jasně v jejím stylu oslovování pana Vacka a urážlivém tónu jejích textů.

Výstižná byla připomínka jednoho z neutrálních přispěvovatelů na JZ, který se zeptal, proč měl E. Tomáš potřebu 999-krát potvrdit tak jednoduchou pravdu jako že „Já jsem“ (narážka na knihu „999 otázek a odpovědí...“). Mahariši 999 odpovědí jistě nesepisoval. Přesto je uznávanějším mistrem než byl Tomáš, a to jej respektoval i Tomáš sám.

Existují však jógické spisy, sútry, které však nejsou spekulacemi typu „999 odpovědí“, ale konkrétními popisy neměnných skutečností z lidského mikrokosmu. Anatomie lidské duše je stejně tak přesně popsatelná, jako anatomie těla.  Tereza Vacková by jistě ráda vyzvala k filozofickému souboji i autory těchto prastarých súter, ale byla by silně „vedle“. Kompromitující otázky totiž dokáže dávat nejenom spekulantský filozof, ale i empirik.

Způsob, jakým se Tereza V. vyjadřuje nám chce poskytnout dojem, že všechno (alespoň o advaitě, józe a Bohu)  ví. Když chce argumentovat s advaitistou a jogínem Vackem, musíme předpokládat, že advaitu a jógu má v malíčku. Jinak by se nemohla cítit oprávněna o józe a advaitě poučovat učitele a mistra mnohých, pana Vacka. Je známým faktem v józe, že osvícení (co Tereza samozřejmě už musí mít za sebou, když je tak moudrá) je spojené s výstupem Hadí síly, rozpuštěním čaker, nadhmotnými zkušenostmi. Jsou popisována nejen v jógasútrách, ale je to součást většiny jogických škol i ústní tradice mezi jogíny. Není to cílem, jsou to jen „vedlejší příznaky“, ale za to to neznamená, že jsou to výmysly autorů súter.  I Rámana Mahariši potvrdil  existenci těchto jevů.

Tereza Vacková se pasuje do pozice expertky na advaitu (učení o nedualismu, nedvojnosti Boha a individua). Úroveň, kde je advaita poprvé zakusitelná (zdůrazňuji: zakusitelná, a ne prospekulovaná!) je podle jogické tradice úrovní nad poslední lidskou čakrou, sahasrárou. Všechny božské zážitky nacházející se před  touto úrovní podléhají dualismu, i když čím výš tím stále jemnějšímu. Veškerý pocit jednoty s Bohem, vesmírem a přírodou bez tohoto jogického prožitku zůstává pouze silným, i když prospěšným přáním (tzv. pozitivní vikalpou). Pokud taková autosugesce jednoty působí, že člověk je hodnější k lidem a má víc empatie a lásky k bližním, proč ně? Jenže stejně tak může být tato autosugesce poznání advaity zdrojem namyšlenosti a přílišného „dumání“ o své vlastní moudrosti a o své osvícenosti. Tuto deformaci vidíme u Terezy V. a jiných tomášovců. Důvod je jasný: jde jen o manasickou úroveň (manas=intelekt), nulový prožitek, žádné šlechetné city.

Ramana Mahariši mluví o čitranádí, kterou se vědomí z nejvyšší čakry podle něj vrací do duchovního srdce kde pak spočívá. Toto je fáze, kdy je prožitek advaity už upevněný. Avšak pozor, odkud se vrací? Nejprve tedy musí vědomí (hadí síla) vystoupit do vyšších čaker. Takže ti, co jdou cestou Maharišiho, zkušenost nejvyšší čakry mají, i když věrni jeho učení nikdy a zásadně neprovádí cvičení zaměřené na čakry, hadí sílu či nádí. Jako o vedlejších příznacích, také o nich většinou nemá smysl mluvit či psát. Avšak mnoho praktikujících kundalíni-jógy na celém světě potvrdí, že Mahariši je v této oblasti skutečným guruem stejně jako ve znalostech o advaitě.

Má tuto zkušenost i „advaitistka“ Tereza? Jistě musí mít.  Vždyť jak jinak by nám mohla oprávněně a tak „profesionálně“ psát o advaitě, a jak by mohla tak „zasvěceně“ argumentovat s panem Vackem, a dávat mu zkušební otázky, aby jeho znalosti otestoval? Tak otestujme i my tuto expertku.  

(Odpovědět podle osobní zkušenosti, ne z knih a ne z popisů jiných lidí, prosím):

1, Ví Tereza Vacková, proč se píše, že má sahasrára tisíc okvětných lístků? Má jich skutečně tisíc, nebo o trochu méně či o trochu více?

2,Jakou mají listy „lotosu“ sahasráry barvu?

3,Jakou mají dynamiku?

4,V jaké pozici, „poloze“ byla sahasrára  při prožitku Terezy vůči jejímu individuálnímu vnitřnímu zraku? („koukala“ se na tento lotos „z boku“, „zdola“ nebo „zhora“?)

5, Kolik čaker nad sahasrárou zažila Tereza? Jak tento prožitek vypadal?

6, Proč se říká Hadí síle hadí? Je to kvůli její barvě (je hnědá, zelená)? Nebo protože syčí? Co je na ní „hadího“? (žádné poetické symboly, ale konkrétní popis prosím!)

7, Co se v praxi s Terezou stalo, když byla její hadí síla na úrovni krční čakry, tzv. viššudhi? Mělo to i nějaké fyzikální projevy? Jaké?

8, Advaita je nedualita na všech úrovních. Její definitivní prožitek je dramatický nejen pro vědomí, ale i tělo. Jak se dosažení nejvyššího a definitivního cíle jógy projevilo tělesně u Terezy? (popis kvalitativních změn tělesných funkcí)

9, Jakou matematickou funkcí se dá vyjádřit proces koncentrace vědomí? K čemu vede její konečná kulminace?

10, Proč říká Mahariši že pro jogína v samádhi je stejně tak těžké vytvářet myšlenky, jako je těžké je nevytvářet pro lidi nacházející se ve stavu připoutanosti? Čím je to způsobené (konkrétně, žádné poetické symboly!)?

Pokud nám Tereza Vacková všechny tyto otázky správně odpoví, uznám její poznání o advaitě, a budu vědět, že její argumentace vychází z prožitku a ne z prázdné spekulace ignorantky. Předpokládám, že se zachová čestně, a místo toho, aby obcházela české jogíny a knihovny, napíše svůj osobní prožitek. Je několik klíčů, podle kterých to zjistíme snadno. Na tyto otázky bez osobního prožitku jen stěží najdete odpověď i v samotných jógasútrách. Museli by jste je prostudovat, co vyžaduje čas (a schopnost naučit se např. sanskrtu za týden). Proto dám Tereze týden, aby na tyto otázky odpověděla. Když měla prožitek advaity, odpoví okamžitě. Pokud to udělá, a všechny odpovědi budou správné, vyzvu celou komunitu přátel pana Vacka, aby spolu se mnou se před Terezou Vackovou od té chvíle klaněli jako světlému jogickému géniu našich dob, a všichni se jí omluvíme za to, že jsme její názory doposud nebrali vážně! Pokud však neodpoví správně, prohrála: tahala nás celou dobu za nos, o advaitě ví jen z knih a přednášek druhých lidí a pak nemá právo vyzývat k filozofickému souboji empiriky advaity. Prožitek pak skutečně nemá.

Upozorňuji, že vyhnout se odpovědím stylem „proč se tyto věci nezeptáš pana Vacka a jeho žáky“ bude porušením pravidel argumentace. Nemám důvod pana Vacka zkoušet, už je vyzkoušen. Pan Vacek ve jménu advaity na nikoho neútočí, a v cestě advaity vidí, jak to sleduji, lásku k Bohu a empatii mezi lidmi, a nepoužívá ji jako zbraň k ponižování druhých osob. Z toho (i mnoho jiných znaků) jasně vidět, že advaitu zná, a nepotřebuje další „zkoušení“. Přesto jej Tereza, která je jistě omnoho mladší, neuctivě „zkoušela“ s naléhavostí přísného profesora. Reakce Jiřího Vacka byla přiměřená stylu Vackové. Každý člověk z jejich drzých ´otázek o ničem´ musel vycítit ne snahu získat odpověď, ale připravit „chytáky“ pro pana Vacka. Otazníky tam byli zbytečné, měli tam být vykřičníky s poznámkou „vidíte jak jsem chytrá“!

Avšak když Tereza ráda chytáky tak bude mít chytáky: Tereza má možnost se nyní předvést „chytráckými“ odpověďmi na moje otázky. Jistě ji to bude inspirovat k bujné  kreativitě. Toto jsou však, pozor, konkrétní otázky, a tudíž žádným plácáním o absolutnu a žádnou sérií filozofických výrazů např. existencionalismu nejdou odpovědět. Ani zaměřením se na vykroucení slov a „protiotázkami“ typu zmenšené ego kontra žádné ego.

Je načase, aby tomášovci přestali odpovídat na otázku „jakou má barvu mrkev“ únikem od tématu, že „mrkev ani barva ve skutečnosti neexistují, jen v našich myslích...“. Očekávám konkrétní odpovědi typu „mrkev je oranžová“.

Tak do toho Terezo Vacková, čím dřív odpovíte správně, tím budete mít jistější slávu a respekt nás všech!

Maríči