Vacek nezná milost!
Jiří Vacek
Alespoň to tvrdí kauza-vacek. Vacek ji však zná. Každý čtenář se o tom může přesvědčit sám, když si v knize „O cestě k Bohu“ na str. 31 přečte kapitolu „Co je milost?“. Takových statí o milosti je v mých knihách mnoho...
Kauza-vacek je skutečný automat na lži neboli lžimat. Vysílá lži na počkání, že je nestačím vyvracet. Je to obyčejné darebáctví s cílem co nejvíc uškodit a nic víc. Vyvracím je vždy zcela konkrétně a pro každého ověřitelným způsobem. Alespoň trochu myslící čtenář by měl proto tvrzení lžimatu kauza-vacek již vidět ve správném světle. Neměl by věřit těm, kteří opakovaně lžou jako v tomto případě a mnoha podobných.
Proto, aby bylo vidět nestydatost tvrzení „Vacek nezná milost“, přetiskuji kapitolu o ní celou.
Co je milost?
Bůh vložil sama sebe do každého z nás jako základ naší bytosti. Jeho JÁ JSEM je naším životem. A to jest ta milost, kterou si nemůžeme zasloužit ani nezasloužit. Prostě tomu tak je.
Člověk, alespoň většina z nás, se však k Bohu, k milosti, obrátila zády a přiklonila se ke zlu. To způsobilo porušení naší jednoty s Bohem, ztrátu jeho působení v našem životě, tedy ztrátu milosti - nikoliv jí samé, ale jejího působení. Milost není v tomto smyslu ničím jiným než působením Boha v nás. Ten v nás jako milost nepřestává působit proto, že by se na nás rozzlobil jako nějaký orientální monarcha, jak si často ve své prostoduchosti myslíme, ale prostě proto, že o něho nedbáme a navíc konáme zlo. Bůh-milost v nás pak nepůsobí proto, že mu to náš nezájem o něho a naše zlé sklony prostě nedovolí. Nezájem o Boha a záliba ve zlu jsou dva prvky, které jsou zodpovědné za nedostatek - ovšem funkční a nikoliv skutečný - milosti v našem životě.
Z toho je zřejmé, jak lze milost získat. Prostě přesně opačným způsobem, než jsme ji ztratili. Za prvé musíme se obrátit k Bohu v našem nitru a za druhé, musíme se zbavit zla v nás. Jinými slovy musíme zeslabovat a odstraňovat to, co působení milosti, která je činností Boha v nás, brání. To je celá a úplná pravda. Čím více a čím opravdověji se obrátíme k Bohu a čím více zlo v nás rozpustíme, tím víc milosti, Boha získáváme a zakoušíme. Ten, kdo si stýská na nedostatek milosti, ať si stýská sám na sebe a ne na Boha. Ten, milost, září v nás neustále. To, že pro naše vlastní zavinění milost nepociťujeme, je jen a jen naší záležitostí. Ona je zde stále a neustále působí. Jak ji využíváme, je zcela naší věcí. Kdo prosí o milost a nestojí o Boha samého, ani se nechce vzdát zla, prosí ovšem marně. Pro takové není jiné naděje, než že pod tíhou utrpení pochopí svůj omyl.
Jak je to všechno jednoduché, zřejmé a snadné. My však místo toho, abychom přijali Boha a tím i jeho milost a odklonili se od zla, se nekonečně přeme, co milost je, jestli je možné si ji zasloužit či nikoliv a čekáme, že nám spadne do klína, aniž bychom cokoliv pro její přijetí byli ochotni učinit. Milost bychom rádi, to ano, ale Boha už méně, aby moc nepřekážel našemu egu a zlu, toho se přece vzdát nemůžeme ani nemíníme. Vždyť je přece naše vlastní.
Zvláštním druhem milosti pak je mistr, tedy individualita, ve které je odhaleno božství tak, že vyzařuje do okolí a svým působením pomáhá probouzet božství druhých a rozpouští i jejich negace. Jaké dobro tím svému okolí prokazuje, nelze dost ocenit. Blaze tomu, kdo to dokáže pochopit a hlavně využít.