Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Prohlášení Edy Tomáše: „U nás žádný Maháriši neučí“, považuji za velmi nešťastné.

Co tím vlastně řekl? Vyjádřil své přesvědčení, že ví, kdo Maháriši je, že jej zná, a proto i umí bezpečně určit, kdo jím je a kdo ne, kde se nachází nebo kde nikoliv. To je velmi odvážné tvrzení. Maháriši byl mistr a ten je podle jeho vlastních slov Bůh. Znal Eda tak dobře Boha, aby o něm mohl takto mluvit? Nebo si spletl osobu Mahárišiho, jeho tělo s mistrem, který není tělem, ale ryzím vědomím Já jsem?

A co je vlastně Mahárišiho učení? To Maháriši jasně říká: „Pravý mistr učí tichem“. Ne slovy, přednáškami, ale mlčením, ve kterém vyzařuje svým božstvím Já jsem. Byl Eda opravdu schopen toto vyzařování, tedy „Mahárišiho“ rozpoznat i kdyby nebyl veřejně znám a nepůsobil? Každý mistr nepůsobí veřejně, ale některý zůstává před veřejností skryt. To ovšem neznamená, že neučí, že nepůsobí vyzařováním svého vědomí Já jsem. I Ramana Maháriši žil takto pro širší veřejnost dlouhé roky nerozpoznán. Teprve když jej po mnoha letech rozpoznal jako mistra Ganapati Muni, uznávaný sanskrtský učenec, začala jej veřejnost také uznávat. Dalšího rozšíření své známosti se dočkal až koncem 30. let minulého století díky Bruntonovým „Tajnostem indickým“. To mu již bylo skoro 60 let, ale mistrem byl od svých šestnácti bez ohledu, zda jej někdo znal a uznával či nikoliv. Šri Šankaračarja, něco jako indický papež, na Bruntonův dotaz po mistrech, jmenoval dva. Jedním byl Maháriši a o druhém nikdo téměř nic neví a přece oba byli stejně velkými mistry. Ježíš byl ve své době tak neznám, že se o něm nezmiňuje žádný spisovatel či historik té doby.

Již z toho je zřejmé, jak jsou taková prohlášení o mistrech ošidná.

Jak může někdo vědět, zda u nás nějaký mistr žije či nikoliv? Kdo ví například o Bedřichovi Hejhalovi, kdo ví, jak „učí“ například následovníci Květoslava Minaříka?

Kdo vyslovuje taková prohlášení jako Eda Tomáš, vyjadřuje tím vlastní povýšenost: ví, kdo je mistr a kdo ne a jak který mistr je „velký“. Chtít měřit velikost mistra, kterého Maháriši staví na roveň Bohu, je velmi opovážlivé, stejně jako dělat nějaké pořadí mistrů, dělit je na vyšší a nižší.

Řečeno slovníkem mých odpůrců - Eda Tomáš tím vlastně mistry, kteří žijí u nás, dehonestoval, a to včetně Míly Tomášové, která byla jeho mistrem. Já osobně si myslím, že její duchovní vyzařování vědomí Já jsem bylo plně srovnatelné s Mahárišiho. Eda, její žák, kterého k poznání dovedla, tak nesoudí: „U nás Maháriši neučí“.

A ještě něco. Svým výrokem Eda vyvrací uměle vyvolávaný, ale nepravdivý dojem, že Tomášovi nikdy nikoho nekritizovali. Jak jsem již dokázal na více příkladech, není to pravda. Svým prohlášením Eda „dehonestuje“ mistry včetně svého mistra Míly a současně se staví nad ně do role jejich povolaného soudce, který bezpečně zná „velikost“ každého mistra u nás a umí posoudit, kdo je „vyšší“ a „nižší“ a zda vůbec existuje. Osobně bych se ničeho takového nedopustil ani v případě Jarky Kočího či Míly nebo dalších. Ani Fráňu Drtikola se neodvažuji tímto způsobem posuzovat. Něco jiného je samozřejmě vyjádření odlišného názoru například na členství buddhisty v komunistické straně. Takové rozdíly pochopit, jak jsem zjistil, je nad síly mnohých.

Přestaňme již jednou mistry posuzovat, jejich mistrovství podle jejich osobností nebo dokonce je známkovat, kdo je výš a kdo níž. Poslechněme Ramana Mahárišiho, který nás před tím varuje. Já sám jsem na počátku své stezky byl obětí velkého omylu, že u nás mistři nejsou, jen v Indii, natož aby zde působil nějaký Maháriši. A přece, když jsem duchovně dozrál, najednou zde byl mistr a ne pouze jeden, ale hned dva – přesně řečeno jeden mistr ve dvou osobách, protože mistr, stejně jako Bůh je jen jeden, ale je více osob, „které chodí s Bohem“.

Prvým mistrem byl Jarka Kočí, druhým Míla Tomášová a dodnes děkuji Duchu svatému, že mně je dovolil jako mistry rozpoznat. Měl jsem z nich obrovský užitek a stále na ně v tomto směru s úctou a vděčností vzpomínám. Při tom mnoho „znalců“ nad oběma ohrnovalo nos a byli mezi nimi i skuteční praktici, kteří usilovali dlouhá léta. Nevěřili prostě, před čím varuje i Ježíš, že by doma mohl být někdo prorokem a pro obyčejnost zevnějšku nebyli schopni pochopit, co se za ním skrývá.

Ramdas tento omyl a jeho příčiny vystihl přesně: „Přílišná blízkost mistra budí neúctu“. Ve skutečnosti působí ještě hůř: zabraňuje jeho rozpoznání. Touto slepotou jsou zejména ohroženi ti, kteří soudí, že pro ně pokora je nepotřebná, protože všechno vědí sami nejlépe a naprosto bezpečně. Tím si sami v pokroku na stezce zbraňují, pokud vůbec na ni jsou. Škodí sami sobě, protože se nechávají nekriticky unášet silami, které jsou nepřátelské Bohu. Středověcí křesťané tomu říkají, že jsou v moci satana. Buddhisté mluví o Márovi. Kdo si myslí, že jej tyto síly neovlivňují, ten je již plně v jejich moci. To, že se „pokušení“ nevyhnul ani Ježíš ani Buddha a mnozí další, by mělo být dostatečné varování pro každého před jejich podceňováním.