Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Nykl

Čerpáno z knihy Our Mission IV (strana 35-42) od Kundalího dáse

Tattva-darší dás

Když se bavíme s různými lidmi a slyšíme někoho odpovídat na otázky nebo vést hovor, může nám občas připadat něco v nepořádku. Často zjišťujeme, že dotyčný se u mně vyhýbá odpovědi, že převádí hovor na úplně jiné téma a nechce slova používat k tomu, aby se přiblížil realitě a pravdě, ale ke sledování svých zájmů. Málokdo si uvědomuje, že to není věcí náhody. Většinou to bývá promyšlený přístup člověka k zastírání jistých skutečností, anebo v lepším případě si člověk jen nechce připustit svou nedokonalost, a proto podvědomě reaguje nekorektním způsobem.

Nepodvádět a nenechat se podvést.

Použití řečnických triků je skutečně velké a je to doslova každodenní záležitost našich dnů. Stačí si pustit televizi, rozhlas a nebo si přečíst noviny. Snad již jen studenti filozofie si uvědomí, že právě rétorické dovednosti byly dost rozšířenou učební látkou v antickém světě a dnes se tato věda z nejroztodivnějších důvodů jaksi ze škol téměř vytratila. Tyto techniky se nyní staly doménou médií a reklamních agentur.

Přitom zvládnutí alespoň základů rétoriky považuji za velice důležitou výbavu k zorientování se v dnešním světě. Pro vaišnavu je totiž důležité „nepodvádět” a také „nebýt podvedený”, jak říká jeden védský aforismus. Šríla Prabhupáda často označoval tento svět jako svět podvodníků a podvedených a čím více se člověk vzdálí všem druhům podvodu a vidí věci reálně, tím lépe.

V médiích jsou probírána a překrucována témata, která se týkají světských či materialistických věcí a člověk si na to už pomalu zvyká. Málokdo si si však připustí, že podobné praktiky se úplně stejně týkají i věcí a náboženských či duchovních.

Tři druhy debaty

Když se lidé setkají a začnou spolu mluvit, dochází k výměnám různých názorů. Mohou probíhat v kvalitě dobra, vášně či nevědomosti a podle toho je možné je označit jako „váda”, „vitanda” nebo „džalpa”.*

Váda

Pokud převažuje kvalita dobra a rozhovor je typu „váda”, pak je hlavním cílem všech zúčastněných najít pravdu. Člověk nelpí na tom, že musí za každou cenu vyhrát, a je ochoten naslouchat jiným názorům a akceptovat je. Pravdu může mít jeden ze zúčastněných, mohou ji mít částečně dva nebo i více lidí, a nebo se během diskuse mohou všichni dobrat další variantě řešení daného tématu, která co nejlépe rozplétá všechny složitosti diskutované věci. Hlavním cílem je dobrání se pravdy bez ohledu na cenu, kterou je třeba platit ve smyslu újmy své prestiže a vlastního falešného ega. Přístup všech diskutujících je asi následující: „Nemusíme souhlasit se svými názory, ale všichni se nakonec přikláníme na stranu pravdy.” Neexistují tábory ve smyslu „oni” a „my” a „přátelé” a „nepřátelé”, jen „pravda” a „iluze”.

Měli bychom si uvědomit, že tento přístup si je možné ve většině případů zachovat i v případě, že některý z diskutujících není takto orientovaný a jde mu je o to oslňovat nebo vyhrát bez ohledu na skutečnost. Je dobré se trénovat v zachovávání této orientace i v těchto případech, neboť budeme-li chtít vyhnat zlo zlem, nikdy se dobra nedobereme.

Debaty v kvalitě dobra by se měly odehrávat mezi skutečnými bráhmany, jejichž cílem je Absolutní Pravda. Avšak i z indické historie víme, že mnoho učenců sklouzává do kvality vášně a jde jim hlavně o to vyhrát a porazit všechny na všech stranách jako při nějakém boxerském mistrovství.

V praktickém životě můžeme rozhovor blížící se kvalitě dobra vidět třeba i v některých otevřených televizních debatách a také někteří duchovní myslitelé či filozofové jsou vcelku blízko tomuto přístupu k věci. Politici a duchovní hodnostáři se však většinou uchylují k argumentacím jiného typu.

Vitanda

Rozhovor typu „vitanda” je v kvalitě vášně. V tomto případě nejde o pravdu, ale o to vyhrát nebo si třeba jen zachovat tvář. Pro takového člověka jsou logika, rozum a citáty písem pouhými nástroji k tomu, aby debatu vyhrál a pravda ho nezajímá. Může citovat písma zleva zprava, ale nejde mu o to pochopit jejich ducha a záměr a řídit se jím. Šástry mu slouží jenom jako kyj k bití protivníka. Pokud se v průběhu debaty pravda ztratí, nijak mu to nevadí. Hlavně že vyhrál.

Většina politiků a náboženských funkcionářů včetně křesťanských, muslimských, hinduistických či vaišnavských chtě nechtě sklouzávají na tuto úroveň. Boj o moc, nikoliv pravda, je cílem.

Lidé v kvalitě dobra se snaží debatovat, aby našli „pravdu” a oddělili ji od „iluze”, zatímco lidé v kvalitě vášně debatují, aby se svými „přáteli” porazili „nepřátele”.

Džalpa

Poslední typ rozhovoru se označuje jako „džalpa” a je v kvalitě nevědomosti. Při tomto rozhovoru se nectí ani daná pravidla rozhovoru, debata se stáčí na irelevantní témata a jde jen o to zesměšnit protivníka. Nebo může jít o monolog, který se snaží vypadat jako dialog. Člověk se prostě chce nechat slyšet.
Při rozhovoru v kvalitě nevědomosti se často bere v potaz hlavně to, kdo mluví, a ne už tak, co mluví. Pokud má člověk lepší společenské, ekonomické postavení nebo je vysoko v nějaké hierarchické struktuře, pak všechno, co řekne, má velkou váhu bez ohledu na to, jestli to vůbec dává smysl.

Řečnické triky

Při debatách v kvalitě vášně a nevědomosti se hojně užívají různé řečnické triky a fígle. Jejich rozdělení a pojmenování je podle různých kultur jiné, ale principy zůstávají stále stejné. Podívejme se na nejznámější z nich:

Diskreditace oponenta

Člověk se často velice emotivním způsobem snaží poukázat na nějaký nedostatek nebo škraloup svého oponenta a tak odvést pozornost od daného tématu. Latinsky se tomu říká argumentum ad homeinem.
Příklad: Jednoho politika se druhý zeptá na pochybný průběh výběrového řízení při lukrativní státní zakázce a on odpoví něco ve smyslu: „Podívejte se, nejdříve si musíme vyjasnit jak je to s vaším lustračním osvědčením...”
Mezi oddanými mohou přijít na řadu výroky typu: „Jeho neposlouchejte, on nebyl už půl roku na mangala-árati”, atd.

Poukázání na obecně uznávané mínění

Člověk se snaží manipulovat mínění lidí tím, tak že je přiměje, aby se nezamýšleli nad danou věcí a připojili se k mínění davu. Mínění většiny je přitom považováno za směrodatnou věc. Někdy ani o mínění většiny nemusí jít, pouze to člověk může jen prezentovat tak, jakoby tomu tak bylo.
Příklad: „Snad žádný rozumně uvažující člověk nebude věřit tomu, co tento pán říká...”
„Každý slušný člověk vám řekne, že to není pravda.”

Poukázání na výrok autority

Nejen emoce, předsudky a nevědomost lidí je možné použít k jejich manipulaci. Bohužel i výroky autorit a znalců, pokud jsou vytrženy z kontextu a citovány v nesprávných souvislostech, mohou být použity k ovlivňování lidí.
Příklad: Prabhupádův výrok „Vaše láska ke mně se projeví tím, jak dobře budete mezi sebou spolupracovat”, může někomu sloužit k tomu, aby mohl ostatní ekonomicky zneužívat. Pokud se nenechají zneužívat a neudělají všechno, co ten dotyčný chce, budou nařčeni z toho, že „Nechtějí spolupracovat”. Skutečný význam vzájemné „spolupráce” se tak v tomto podání mění v jednostranný „diktát”. Zkušenosti říkají, že čím méně kvalifikovaný vedoucí je, tím více se uchyluje k podobným praktikám.

Posvátná nevědomost

Lidé jsou vyzýváni aby nevěřili jasně zřetelným faktům, protože jinak by porušili „jednotu” hnutí či organizace. Výzvy k loajalitě se tak stávají důvodem velmi iracionálního jednání.
Příklad: „Kdokoliv to tak vidí je proti Prabhupádovi.”

Poukázání na tradici

Člověk je přesvědčován, že jelikož se to tak dělá již řadu let, je to automaticky správné (Bez ohledu na to je-li to opravdu správné nebo ne).

Rozzuření protivníka

Pomocí posměšků, gest a urážek se někdo může snažit oponenta rozhněvat a vyvést ho z konceptu. Ten potom bude vypadat neseriózně nebo v hněvu řekne některé věci, které bude možno použít proti němu.

Odvedení pozornosti na nějaké jiné téma

Odvedení pozornosti je vlastně základem všech ostatních technik. Stojí za to se však o něm zmínit i samostatně, protože bývá používáno i zcela bez obalu.

Poukázání na jiný nedostatek

Tato technika se používá v případě, když člověk chce dokázat neplatnost určitého tvrzení. Člověk vybere nějaké předchozí nepravdivé tvrzení svého oponenta. Pak řekne, že bylo nepravdivé, jakoby to automaticky znamenalo, že i jeho následující tvrzení nebyla pravdivá.

Nesprávné závěry

Ze známých faktů je možné vyvodit nesprávný závěr a předložit ho jako důkaz.
Příklad: Všichni andělé mají křídla. Ptáci mají také křídla. Lze proto konstatovat, že i ptáci jsou andělé.

Vyvrácení jiného tvrzení

Pokud je potřeba vyvrátit určité tvrzení, často se používá metoda, při které je rozhovor stočen na jinou věc či prohlášení, které se mu velice podobá. Pak je toto prohlášení vyvráceno a vypadá to, že i původní tvrzní je vyvráceno. Jen málokdo si však všimne, že původního tvrzení se argumenty vůbec netýkaly.

Kruhová argumentace

Definovaný termín a jeho definice se zaměňují. Po vyslechnutí definice člověk není o nic moudřejší než předtím.
Příklad: Kdo je vědec? Vědec je ten, který používá vědecké metody. Co jsou to vědecké metody? Vědecké metody jsou takové, které používají vědci.

Pohřbení otázky nebo daného tématu

Diskutující označí téma rozhovoru za nedůležité, nedemokratické, neetické nebo, že to jsou samé přestupky, anebo že bylo prezentováno nevhodným způsobem, či příliš hrubým jazykem. Tím se celé záležitosti vyhne, jakoby vůbec neexistovala.

Přespřílišná preciznost

Člověk odmítne navrhované řešení s tím, že je nedokonalé. Nové řešení je takto smeteno se stolu, přičemž staré a mnohem nedokonalejší řešení nadále platí.

Opakování

Pokud je nějaká myšlenka opakována dostatečně dlouhou dobu, je pak mnohem pravděpodobnější, že ji lidé přijmou bez toho, aby se nad ní příliš zamýšleli. Každý si jistě vzpomene na Goebelsovo: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.”

Rozplétání smíšené bhakti

Znalost výše zmíněných technik nám může pomoci nejen v tom „nenechat se podvést” ale také „nepodvádět”, a to především sami sebe. Naše touhy a přístupy bývají často smíšené, a proto je důležité se postupně zorientovávat i ve svých vlastních nedokonalostech. Některé argumenty, kterými si omlouváme své jednání, nám začnou připadat nečestné a zjistíme, že se jedná jen o tzn. racionalizace neboli ideologicko-rozumovou omluvu nesprávného jednání. Tak můžeme podvádět sami sebe a namlouvat si, že něco děláme „pro Krišnu”, „pro Prabhupádu”, „pro hnutí”, přičemž ve skutečnosti to děláme prostě „pro sebe”.

Často se také stává, že člověk si nejprve určité defekty uvědomí, když je vidí v koncentrované míře na někom jiném, a pak mu s trochou sebereflexe (třeba i po letech) dojde, že se do jisté míry chová podobně i on.

Písma hovoří o karma-mišra-bhakti či gjána-mišra-bhkati neboli oddané službě smíšené s touhami po požitku z plodů práce či poznání. Čistá bhakti je velice vzácná a k jejímu dosažení je potřeba spojení dvou faktorů: velkého úsilí z naší strany a Boží milosti ze strany druhé. Vždyť čistota našeho záměru a nikoliv naše argumentační schopnosti jsou zárukou duchovního pokroku.

Védský strom přání

Védská písma bývají označována jako „strom přání” a právě náš přístup k nim určuje, jaký plod nám tento strom přinese. Pokud člověk studuje náboženská písma s cílem proslavit se (byť třeba jako velký kazatel) a kochat se opojnou vůní chvály (v lepším případě) a nebo moci (v horším případě), bude mu to jistě umožněno. Pokud chce někdo zbohatnout, najde tam jistě vhodné návody. A pokud jsou mu jsou tyto věci víceméně lhostejné a zajímá ho osvobození, Absolutní Pravda, Krišna, jistě se bude Boží milostí přibližovat k cílům svého snažení.

Metodologie neboli správný přístup je, jak vidíme, stejně důležitý jako písma, která studujeme, či náboženský směr, ke kterému se hlásíme.