Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Konečně vyšlo číslo 3 Dingiru 2006. Sehnal jsem je někdy kolem 20. října. Pan Vojtíšek neuznal za vhodné je mně poslat. Obsahuje mé vyjádření k článku v č. 1 k naší skupině a také dopis pana Paříka k našemu sporu. Oba, jak je v Dingiru zvykem, zkrácené. Nezkrácené jsou údajně na jeho webu.

Mými námitkami se Dingir vůbec nezabýval, protože neměl jediný důvod proti nim. Proto také moje vyjádření otiskl úmyslně až za několik měsíců, když již většina čtenářů si článek o nás nepamatovala. Pouze uvádí, že otiskl, co jsem napsal, a že jsem otištění celého svého rozhovoru nežádal.

Tvrzení pana Vojtíška, že „otiskl to, co jsem napsal a nemusel proto žádat o autorizaci, jak jsem požadoval“, je přímo učebnicovým příkladem, jak lze mluvit, z omezeného pohledu vzato, pravdu, ale současně lhát. Zamlčuje, že více než dvě třetiny mého příspěvku vynechal; a hlavně vývody, které se mu nelíbily. Pravda je, že neotiskl, co jsem napsal, ale pouze malou část toho, co jsem napsal a navíc, jen co se mu hodilo. Zveřejnil nikoliv to, co jsem napsal, ale pouze to, co chtěl zveřejnit on sám.

Tím byl smysl celého rozhovoru naprosto zkreslen. Takový zásah do autorského díla je nejen eticky nepřípustný, ale je dokonce porušením autorského zákona.

Výmluvy typu „pan Vacek nepožadoval otištění celého příspěvku“, jsou naprosto nejapné. Myslí si snad, že jsem  psal článek na jeho žádost, aby nebyl z větší části otištěn.

Jaké křesťanství pan Vojtíšek jako kazatel a představitel evangelíků předvádí, ať si každý rozhodne sám. Kdyby se tak křesťané – každý sám za sebe – snažili plnit Ježíšovo přikázání, neučinili by lépe, než se zabývat tímto způsobem s těmi, kteří Ježíše chápou jinak než oni?

Proč se k takovému počínání uchýlil, je zřejmé. Prostě celý rozhovor se nehodil do jeho záměru nás poškodit. Záměr označit nás za sektu pomocí jeho tímto směrem zaměřených otázek nevyšel.

Již tento samotný počin pana Vojtíška je dostatečným důkazem nepřátelské zaujatosti a snahy uškodit. U vysokoškolského učitele a redaktora časopisu nelze takovou nevědomost o základních pravidel novinářské práce předpokládat. Pokud by existoval upřímný úmysl nás opravdu představit, článek by byl otištěn celý nebo i zkrácený, ale po předchozí domluvě se mnou. Také jeho otázky by byly zaměřeny na podstatu našeho snažení a činností a nikoliv na záležitosti okrajové a podružné, jako je otázka nástupnictví a jím podobné.

Nežádám na panu Vojtíškovi, aby sdílel naše názory, ale rozhodně také nemíním nechat bez povšimnutí záměrné klamání čtenářů. Volit tento způsob zacházení s těmi, kteří věří jinak místo věcné výměny názorů, naznačuje, že pan Vojtíšek, jak je u „pravých“ křesťanů běžné, není schopen myslet jinak, než: Oni jsou vyvolení od Boha a v jeho jménu je jim vše dovoleno.

Jako religionista, neboli vědec, pan Vojtíšek se zachoval naprosto nevědecky. Nechal se zcela zavést předsudky své víry a v souladu s nimi hodnotil. Takové počínání není v religionistice přípustné. Podle mého soudu křesťan, který pevně věří v nadřazenost své víry, nemůže být současně vědcem, religionistou. Víra a věda jsou dvě zcela rozdílné kategorie. Nemohu k něčemu přistupovat vědecky, tj. nepředpojatě, když mé závěry jsou předem dány vírou. Věřící křesťan vše hodnotí svou vírou v nadřazenost křesťanství, což je pravý opak vědecké religionistiky, která vírou není. Zaujatost přesvědčením z vlastní víry znemožňuje objektivní pohled.

Pokud se pan Vojtíšek snaží vzbudit dojem v našem sporu nezaujatého vědce – religionisty, pak klame. Dost možná i sebe. Jeho postupy jej prozrazují.

Tento názor na křesťanské religionisty – sektology sdílí i plk. policie JUDr. Jan Chmelík (pozn. viz časopis „Kriminalistika“, ročník XXXVI/2/2003, článek „Sekty“). V boji proti sektám je řadí mezi méně věrohodné a jako jejich představitele jmenuje přímo pana Vojtíška, což je významné. O skupině sektologů pana Vojtíška, kterou považuje za méně věrohodnou, uvádí, cituji: „Sledují učení náboženské skupiny, (kterou posuzují), a její vztah k hlavní církvi a k církvím ostatním. Zmíněná skupina odborníků (sektologů) klade důraz především na to, zda se sledovaná společnost nějakým význačným způsobem odlišuje od tradiční církve a je-li státem registrovaná či tradiční církví uznávaná. Samozřejmě sledují i učení společnosti.“ Konec citátu.

Pan plukovník jinými slovy říká, že Společnost pro studium sekt je novodobou obdobou inkvizice. Je nástrojem boje proti všemu, co není státem uznaným církevním křesťanstvím.

Své cíle Společnost neprohlašuje veřejně, protože by, například na rozdíl od silně katolického Polska, neuspěla, ale koná přesně v tomto duchu, ale maskuje se celospolečenským zájmem, ač její cíl je úplně jiný: potlačovat veškerou duchovnost, která existuje mimo křesťanské církevnictví. A k této Společnosti, která je nepřátelská proti všemu, co není církevní křesťanství včetně jógy naší i Tomášových, se Tomášovci obrátili o pomoc proti nám. Samozřejmě dopadli podobně jako ony dvě ovce, které se obrátily ke králi zvířat lvovi, aby je rozsoudil. Sežral je obě. Nenávist a zloba skutečně a doslova zastírá rozum.

S odstupem času  začínám vidět jasně, jaké záměry se v této hře prosazovaly.

Dva představitelé Tomášovců si usmysleli, že nás poškodí pomocí pana Vojtíška, sektologa. Miloš Tomáš dokonce vítězoslavně píše o jeho návštěvě a předání podkladů pro jeho posudek, který měl být zničující. Pan Vojtíšek souhlasí, ale nikoliv proto, aby Tomášovcům pomohl, ale aby ukázal jógu a všechny jogíny ve špatném světle přesně v rámci zaměření své Společnosti.

Proto volí za námět článku, který má seznámit čtenáře s naší skupinou, spor s Tomášovci a nikoliv naší filosofii nebo praxi.

Otázky, které mně pokládá, jsou vlastně dotazníkem, který má za úkol odhalit, zda nejsme sekta. Když se záměr nezdaří, rozhovor se otiskne ve zmrzačeném tvaru, aby se čtenáři nedozvěděli pro Společnost nepříjemnou pravdu.

Článek o nás nenapíše sám, ale pověří jeho sepsáním mladou studentku, která je věřící evangelička. Evangelíci, jak je známo, jógu a vše jí podobné odmítají. Navíc nic neví o józe ani z knih natož z vlastní praxe. Vychází pouze z toho, co jí na návštěvách Avataru podstrčí. Takže nepříznivý výsledek je zaručen, ale pan Vojtíšek za něj nemůže. Velmi obratné: chrání si pověst solidního religionisty.

Protože je článek o údajném sporu dvou jógických škol a jak jsme ukázali záměrně, ačkoliv se jedná výlučně o zničení nepohodlné konkurence, Dingir musí přece otisknout i vyjádření pana Paříka. Musí být přece „objektivní“. Jak článek vyzní, je rovněž předem zřejmé. Navíc Dingir debatu ukončí, neboli znemožní nám panu Paříkovi odpovědět. Opravdu elegantní. Pan Pařík je však zklamán, ale netuší, že záměrně. Dingir nás málo očernil. Cílem Dingiru nebylo pomoci Tomášovcům, ale pouze ukázat, že jogíni na obou stranách se jen hádají a pomlouvají. Pan Pařík a Miloš Tomáš byli obdobně oklamáni jako my, ale ještě si tuto pravdu nestačili uvědomit.

V posledním dějství, které nevyhnutelně nastane, bude hanlivý článek v Dingiru o upadající skupině po smrti manželů Tomášových. Podobný názor již na Dingiru jednou zazněl.

Spor s Tomášovci nepochybně existuje, ale není sporem dvou jógických škol. Ve skutečnosti jde o pokus nás zničit jako konkurenci. O zaměření naší skupiny, o naší duchovní praxi, společných meditacích a seminářích, neříká vůbec nic. My jím nežijeme, i když se s ním musíme zabývat.

Jen tak na okraj. Mezi námi nedochází k trestné činnosti, jako je pedofilie ani k rozkrádání památek z kostelů. Nenutíme ženy, aby umíraly při porodech jen proto, že tak rozhodl papež. Ani nepodporujeme šíření AIDS, kde jím trpí miliony lidí, například v Africe, zakazováním antikoncepce, aby porodily sirotka. Rozvod také  není u nás hříchem ani knězem nepožehnané partnerství. Nevymýváme také mozky přesvědčením o naší nadřazenosti ostatním duchovním směrům ani o naší neomylnosti. Nepovažujeme také ženy za méněcenné než muže. Neměl by se proto Dingir spíše zaměřit na ty, kteří se dopouští všeho toho, co jsem uvedl? Co je skutečně pro společnost nebezpečné: výše uvedené jevy nebo naše snaha hledat, jak nás nabádá Ježíš, jeho království v sobě?