Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Jiří Cipr

Jirka, kdysi náš přítel, který s námi dříve jezdil dokonce na týdenní meditace do Protivína, nám napsal.

Dopis zveřejňuji celý. Nejdřív jsem na něj nechtěl odpovídat. Jelikož jeho názory nejsou ojedinělé, proto tak činím.

Dobrý den,                                                                                         

děkuji za článek „Nikdo není dobrý“ s datem 19.10.2009 od JV. Neboť opravdu v kostce a v několik větách popisuje celou filosofii i praxi skupiny vnitřního náboženství. Pro pozorného čtenáře z článku vyplývá toto: Existuje jedna skutečnost - boží, božská, resp. Bůh, se svojí silou (pod různými názvy), která je zřejmě plná Boha, a pak druhá, která je naopak Boha prostá, tedy bez Boha (nazývaná např.: nebožský svět, Mára, ďábel), která také disponuje mocnými silami, souhrnně silou, která také udržuje sebe sama v existenci. Logicky lze vyvodit, že síly obou dvou "mocností" jsou stejně silné. Kdyby byla jedna z nich silnější, pak by tu slabší musela nutně porazit a zničit. Tak tomu zřejmě není, důkazem čehož je to, že "nebožský svět" je tu od nepaměti. Snahou následovníků skupiny vnitřního náboženství je postavit se na pozici božskou a tím strhnout vítězství na svoji stranu. Ale bohužel k tomu nikdy nemůže dojít z důvodů uvedených výše. Když v příměru vezmeme dva protiklady, např. hory a údolí, pak pokud dejme tomu budeme milovat a protěžovat údolí a nenávidět hory a budeme se snažit hory zničit (resp. rozpustit), tak jejich "spláchutím" přijdeme i o údolí, které tím zasypeme.

Připadám si teď trapně jako prosťáček, který až dosud hloupě věřil duchovnímu směru zvanému Advaita - o jediné a nedvojné Skutečnosti nad protiklady a teď takové rozčarování. Útěchou mi může ještě být mudrc Ramana Maháriši, který o žádném nebožském světě nehovořil, a pokud některý z tazatelů se na něj obrátil s otázkou po ďáblovi, tak ho hned odkázal do patřičných mezí pokynem: "Ptejte se sebe: Kdo jsem já?". Podle mne i adepti vnitřního náboženství by se měli sebe ptát, když se snaží rozpouštět nebožský svět: "kdo je ten, kdo rozpouští nebožský svět? Kdo jsem?" Zřejmě si tuto otázku nekladou, neboť v knihách JV už byla odpověď opakovaně předložena - "My jsme naše pravé Já". Z této věty ale není jasné, co je míněno pod tím MY a NAŠE. Snad je to právě skupina vnitřního náboženství pod vedením satgurua JV, případně nějaké kolektívní vědomí. Bůh suď.

Další útěchou mi může být i samotné motto článku: "Nikdo není dobrý" i věta "Nikdo, ani vyspělí jogíni a mystici, není úplně dobrý". Tedy: ani autor článku není úplně dobrý a tudíž ani předkládaná tvrzení nejsou úplně dobrá. Nechci už toto téma dále rozvíjet, i když by se dalo.

Takže za článek ještě jednou PĚKNĚ DĚKUJI. Otevřel mi oči.

Ve vší úctě váš           Jiří Cipr,   21. 10. 2009

* * *                  

Jinde se Jirka podepisuje „Vackův renegát“.

Co na dopis říci?

Filosofie advaity ve své podstatě říká, že neexistují dvě skutečnosti, ale pouze jedna jediná. Doslova: ne – dva. Z toho nutně nevyplývá, že ta Skutečnost není rozlišená a projevená, ale pouze neprojevená a že ji všechny bytosti zakoušejí stejně.

Ve vztahu k našemu světu platí, že není objektivní, sama o sobě existující skutečnost, ale že je subjektivním jevem, který je závislý plně na pozorovateli. Nejen každý pozorovatel má svůj svět, ale sama jeho existence je plně na něm závislá: bez pozorovatele nic pozorovaného neexistuje. Navíc tento svět se nenachází mimo pozorující vědomí, ale existuje v něm, je jím i proniknut a vzniká z něho.

Toto vědomí, o kterém  mluvíme, je neprojeveným základem všeho projeveného. Projev nejen není oddělen od vědomí neprojevu, ale je k němu v příčinném vztahu. A to je právě jednota.

Pokud mluvím o nebožském světě, nemluvím o něm jako o druhé objektivní skutečnosti, ale o ryze subjektivní zkušenosti bytostí odpadlých od Boha neboli z pohledu jejich ega.

Jakkoliv je ego a jeho svět subjektivní, panují v něm takové síly a zákony, že ega jsou jimi plně ovládána. Jejich moc nelze zrušit jejich pouhým popřením, ale výhradně rozpuštěním, což se právě děje přímou stezkou.

Advaita není také náboženstvím k věření, ale k ověření vlastní zkušenosti. Klíčem k praktické advaitě je právě átmavičára, poznání vědomí, které je podstatou každé vědomé bytosti a současně ve své podobě, které říkáme brahman, je i podstatou neprojevené části Skutečnosti, oním nestvořeným, bez kterého nic stvořeného podle Buddhy neexistuje.

Pokud Ježíš říká, že nikdo není dobrý neboli dokonalý, vyjadřuje tím zejména pravdu, že Otec, brahman a já (naše pravé Já) jsou jedno (ve smyslu stejné podstaty), s Otcem, brahman. Tuto rovnost však zároveň omezuje: „Otec, brahman, je větší než (naše) Já“.

„TY jsi TO“, je pravdou ve smyslu soupodstatnosti, ale není pravdou ve smyslu mechanické rovnosti a totožnosti.

Ježíš takto přiznává svou nerovnost s Bohem; není dobrý jako on. Neříká tím zdaleka, že je zlý. I u druhých rozeznával, že jsou zlí – farizejové nebo relativně dobří. O jednom z apoštolů říká: „Hle izraelita, ve kterém lsti není“.

Takto rozpoznávali povahy lidí i svých žáků všichni mistři včetně Mahárišiho. I tento velký advaitista si byl vědom rozdílů v lidech a to, co se mu na nich nelíbilo, uměl velmi ostře vytknout.

Pokud často Maháriši odbýval tazatele pobídkou, aby dělali átmavičáru, ptali se, kdo jsou, odvracel je právě od neužitečného víření mysli přemíláním pravd advaity a přiváděl je k praxi, která jedině k pravé advaitě vede. Ta není filosofováním, výplodem rozumu, ale přímo uvědomovanou zkušeností jediné Skutečnosti, byť i rozlišené. Je velkou škodou těch, kteří neposlechnou.

Ti mluví do nekonečna o jednotě a žijí pravý opak: ego a jeho nebožský svět. Jiná skutečnost než tato pro ně neexistuje.

Jirkův dopis se zdá na začátku upřímný, ale ke konci přechází do poťouchlosti, ve které dává znát svou představu, jak je chytrý. Tak dopadají advaitisté, kteří si advaitu pletou s názorem mysli a staví na odiv svou chytrost jak ji rozumí. Místo, aby se sami pustili do její praxe, kterou je átmavičára, tak druhé přesvědčují: „ Proč medituješ, když jsi TO?“ Jasnější důkaz o jejich nevědomosti neexistuje. Vztahují TO na své ego a poznání pravého Já zaměňují za rozumové přijetí názoru, že jsou TO. Podobají se bláznovi, který je pevně přesvědčen, že je Napoleonem a nedá si svůj blud vymluvit.

Jsou jako slepec, který si nechce nechat odstranit zákal na oku, pro který nevidí a jen vykřikuje: „Já vidím, já vidím, k vidění přece není třeba žádné úsilí“. Poslední je pravda, ale jen tehdy, když opravdu vidíme. Mé vyjadřování je takové, jaké je zvykem. Když říkám já, myslím tím svou osobnost. V tomto případě používám pojem já stejně, jako Ramana Maháriši, když například vyprávěl, jak žebral v ulicích Tiruvannámalai. Přímo říkal: „Já jsem žebral“. Pokud používám pojmy „my“, myslím tím své přátelé, naši školu. Nic tajemného a divím se, že  něco takového je třeba Jirkovi vysvětlovat.

Nakonec on sám, jak je z dopisu zřejmé, se vyjadřuje stejným způsobem. Oč mu vlastně jde? Nabádat nás, abychom prováděli átmavičáru, když je naši celodenní praxí tomu již vůbec nerozumím. Navíc my nerozpouštíme svět, ale objevujeme jeho podstatu, ryzí vědomí a tím jej vracíme do Boha, spojujeme jej s jeho neprojeveným zdrojem. Co rozpouštíme, je nevědomost objektivní reality světa. Jaký smysl má tvrdit, že svět neexistuje nebo je klamem, když pro většinu lidí je jedinou Skutečností a nic jiného neznají a hlavně: jsou plně v jeho moci.

Této moci světa, jsou svou osobností podrobeni i ti, kteří absolutní Skutečnost poznali a ani toto poznání je z moci světa nevysvobodilo. V úrovni své osobnosti a hlavně svého těla jednají ve vztahu ke světu podstatně stejně, jako lidé nevědomí.

Tvrzení, že je to jen „jako“, jsou jen neumělé výmysly zastřít pravdu, že spasitelé i mudrci trpí stejně jako všichni ostatní a to utrpení je až příliš skutečné. Odmítnutí tvrzení, že svět je neskutečným klamem, není odmítnutí filosofie jediné Skutečnosti, ale je odmítnutím jednoho jejího extremního proudu, který svět považuje za klam. Nakonec i klam existuje a navíc klam ega a jeho nebožského světa má tak ohromnou moc, že mu všechny bytosti, které v nebožském světě žijí, v určité míře jsou podrobeny. Ty s egem více, ty bez ega méně, ale vazba vědomí na tělo působí na všechny. Včetně těch, kteří žijí s poznáním, že jsou vědomí. Jejich vědomí je touto vazbou s tělem spojeno, a proto zakouší i vše s tělem. Vazba vědomí s tělem je v nich sice uvolněna, ale nikoliv zrušena. Podrobně tuto otázku probírám v knize „Tajemství vazby vědomí na tělo“. Ramana Maháriši byl často považován za zastánce nejkrajnější advaity, která jde v popírání existence světa až tak daleko, že tvrdí: ke stvoření nikdy nedošlo. Když se Ramana doslechl, že je do této skupiny advaitistů řazen, jasně prohlásil, že tomu tak není.

Jestliže citoval nejrůznější stanoviska filosofie nutně to ještě neznamená, že s nimi vždy souhlasil. Spíše se zdá, že z pedagogických důvodů se snažil s tazateli rozmlouvat z úrovně jejich znalostí a přesvědčení. To, že často mlčel k názorům, které mu tazatelé sdělovali zdaleka neznamená, že s nimi souhlasil. Opět z pedagogických důvodů jim je nechtěl brát. Raději je obracel k praxi átmavičáry, která je-li správně a důsledně prováděna, ukáže pravdu takovou, jaká je.

Na přímý dotaz o existenci šakti jednoznačně odpověděl: „Samozřejmě, že existuje“. Kde je šakti, je i její stvoření. Šakti bez svého projevu - stvoření nemá smysl. Není šakti.

Jeho stanovisko bylo to, které zastávám: svět není objektivní, ale subjektivní, podmíněnou skutečností, která bez pozorovatele neexistuje. Svět jako svět, tj. jako hmotná objektivní realita neexistuje. Svět jako Bůh, součást nejvyšší Skutečnosti, existuje. Ač na podkladě dotazů se zabýval nejrůznějšími filosofickými otázkami, za nejdůležitější a rozhodující považoval úsilí každého hledajícího.

Ať bylo jeho stanovisko k jednotě jakékoliv, vždy dával jasně znát, že její dosažení vyžaduje úsilí, jehož základem je poznání Sebe. Toto poznání není pouze rozumové, nespočívá pouze v přijetí správného názoru, ale jeho těžiště je v rozpuštění ega, nepravého já a v přímém uvědomění si vědomí, kterým jsme. Proto rázně vždy odmítal tazatele, kteří na základě nesprávné záměny názoru mysli za samu pravdu vědomí pózovali z postoje: „Já jsem TO“. Vždy je rázně odbyl.

Také kladl velký důraz na charakterovou očistu. Zejména vyzdvihoval nutnost pokory, vytrvalosti v praxi a oddanosti žáka k mistrovi včetně úcty.

Není jediného důvodu, proč mu nevěřit a plně jej poslechnout.

I ve filosofii advaity existují od sebe dosti odlišné proudy. Vycházet z přesvědčení filosofie advaity  je jen jedna, není proto oprávněné.

Ke svým názorům jsem dospěl na základě své téměř celoživotní duchovní praxe. Vyplývají z mých zkušeností a nikoliv pouze z rozumu nebo studia.

Nejsem sám, kdo tyto názory zastává. Jsou velmi shodné s tím, co učí kašmírský šivaismus, který je také učením o advaitě. Kdo má zájem se opravdu poučit, jeho učení je učením swami Muktanandy, bhagavana Nitjanandy, je obsažen v Šivovovských sútrách i ve Vidžňána Bhairava i jinde.

Jeho učení shrnuje výstižně bývalý indický president S. Rádhakrišnan ve své knize „Indická filosofie“, 2. díl. Podle něho kromě Šivy – vědomí, uznává i šakti, tvořivou moc tohoto vědomí. Netvrdí, že svět je iluzí. Vysvobození neznamená sjednocení s Bohem, Šivou, nýbrž prožívání jeho přítomnosti.

Snad by bylo lépe říci, že osvobozené bytosti nejsou se Šivou totožné, ale zakoušejí jej v těsném spojení s ním jako jeho části.

Když srovnáme to, co opravdu učíme, a nejen učíme, ale i praktikujeme, objevíme Jirkův dopis v pravém světle. Podíváme-li se na něj znovu, zjistíme, že nám podsouvá to, co neučíme.

Nechci rozhodovat, zda tak činí z nepochopení nebo úmyslně. Jisté je, že právě toto je jeden z hojně využívaných triků demagogů: podstrčí oponentovi to, co neříká a pak s velkým humbukem jeho tvrzení vyvrací.

Tón Jirkova dopisu zřetelně napovídá, že nechce se rozmluvě s námi hledat pravdu. On má pravdu a sděluje ji nám se zlomyslnou povýšeností: „Vidíte jak jsem chytrý a vy nevědomí.“

Právě tento postoj dokazuje, že něco není v pořádku. Může být v jednotě někdo chytřejší než druhý?