Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Je neděle odpoledne 22. ledna. Sedíme u nás doma s našimi nejbližšími přáteli - Hynkem, Sárou a Filipem Blažkem. Miluška najednou zvrhne sklenici vody, a ta začne kapat dolů z poličky na uskladněné knihy pod ní. Rychle je zachraňujeme, a pak zcela náhodou jednu z nich otevírám a nevycházím z překvapení, co čtu:

„Duchovní poznání se nedociluje nastřádáním načtených vědomostí, i když  ty jsou hlavně zpočátku prospěšné, ale otevřením Vědomí. Není mi jasné, jaké to „čisté zrcadlo“ chcete Vámi pomluveným nastavit. Myslíte si, že jedině nějací indičtí nebo jinak vzdálení Mistři mají právo na Poznání? Jestliže v to věříte, pak si sám házíte klacky pod nohy.

Fráňa Drtikol byl člověk, který se zcela prozřel. Tak jaképak „vylepšení“ po smrti těla? Jestliže někdo sjednotí svou zdánlivou dvojnost v Jediné Skutečnosti, myslíte, že bude toužit po jakési lepší dvojnosti, podle Vás „úrovni“.

Když se zastávám dvou, neopomenu třetího, Vámi tak ošklivě pomluveného Vašeho přítele (?) Jiřího Vacka. Sám jste M. Paříkovi řekl, že jde o něho. S panem Vackem jsme se setkávali po několik let. Je to již dávno, ale ani tehdy (a od těch dob jistě ještě dále pokročil) jsem od něho neslyšela tak naivní výroky o posledních soudech, peklu a ráji, vyhrožování životy po smrti apod., jak o tom píšete. Měl jasný cíl Poznání a věřím, že se od něho neodchýlil. Vy s ním dvakrát týdně společně meditujete, jak jste mi nedávno v knihovně řekl, tak proč o něm tak špatně smýšlíte? A když už smýšlíte, proč jej veřejně tak hanobíte? A k tomu ještě v knize, kterou přeložil. Vždyť ta Vaše předmluva velmi ostře kontrastuje s obsahem knihy, kterou znám mnoho let ze samizdatu a vpravdě ji jako celek svým způsobem znehodnocuje. Proč vlastně na ty společné meditace chodíte, když o jejich účastníku takto smýšlíte? Jenom meditací a soustředěním mysli se žádného poznání nedosahuje. Je třeba zároveň očišťovat charakter, tj.  v první řadě mysl. Jinak se dostanete soustředěním rychle tam, kam myslíte. „Jaký je sklon mysli, takový je směr osudu“. Ani „stínáním“ hlav druhým sám nevyrostete“.

Kdo napsal výše uvedené řádky, se čtenář dozví ve 4. dílu „Jak jsem hledal Boha“, v kapitole „Opět Tomášovi“, str. 130 a dále. Není jím nikdo jiný než Míla Tomášová. Doporučuji každému, kdo chce znát pravdu o mém vztahu k Tomášovým, aby si tuto kapitolu přečetl. Bráním v ní Tomášovy proti tehdejšímu útoku Aleše Adámka a oceňuji jejich působení. Tedy pravý opak jejich dehonestace, ze které jsem neustále, ale lživě obviňován. Nevím, proč si někdo myslí, že pomůže památce Tomášových, když mě pošpiní. Opravdu zvrácený způsob myšlení. Tak mně sama šakti připravila svědectví osoby nejpovolanější. Náhoda? Ty přece neexistují. Na tento dopis a celou záležitost jsem úplně zapomněl. Až teď vše v pravou chvíli šakti připomněla.

Shoda názorů mých a Míly na duchovní praxi je z Mílina vyjádření zřejmá. Nestačí jen číst, ale ani pouze meditovat, ale je, cituji znovu: „Třeba zároveň očišťovat charakter, tj. v prvé řadě mysl“ a dále „stínáním hlav druhým sám nevyrostete“. Je zřejmé, že Míla jasně věděla, že duchovní pokrok se dosahuje jedině úsilím a nijak jinak a také jsme spolu vždy mnoho hodin meditovali. Rozhodně neučila neúsilí a sama také usilovala. Velmi zdůrazňuje význam očisty, protože oba dobře víme, že meditace bez očisty velmi zesiluje všechny charakterové nečistoty. Kdo takto postupuje a včas nezačne s očistou, propadne zlu. Jestliže tak jasně vidí nutnost očisty, pak určitě nepropadla iluzi, „jak jste všichni krásní“. Potřebuje-li někdo očistu, pak je zřejmě nečistý a nečistota není určitě nic krásného. To, co je nečisté a potřebuje očistit, zcela nepochybně není naše pravé Já, ale to nepravé neboli ego. Co jiného než ono je nečisté a potřebuje očistu? I když  z nejvyššího hlediska ego neexistuje, protože je vše Já, jako klam existuje a nejen existuje, ale nás i plně ovládá a je nutné jej nejdříve rozpustit to jest rozpustit naši totožnost s tělem a s myslí. Dokud se tak nestane, klam ega nás plně ovládá a nelze dříve očekávat dobré výsledky na cestě, dokud je vlastním úsilím nerozpustíme. Tak alespoň učí Ramana Maháriši a prvým cílem átmavičáry je právě toto: rozpuštění ega. Pan Pařík a spol učí pravý opak. Je na každém, co si vybere, ale to také bude mít.

Kdyby se každý choval podle rad Míly, zejména její nejbližší a usiloval o svou očistu, neměl by čas vymýšlet lži o druhých a nepomlouval by.

V Drtikolově dosažení se Míla zřejmě spletla. Ona sama tvrdí, že se již opět znovu vtělil mezi nás. Vysvobození se nepochybně znovu nerodí.

Svědectví samotné Míly je také podstatné ve sporu o existenci mých samizdatů. Jasně říká, že Tripuru Rahasja zná mnoho let jako můj samizdat. Znala, včetně Edy i mé další samizdaty, ač Miloš Tomáš, pan Dostál i další popírají jejich samotnou existenci. Sama Míla je usvědčuje ze lhaní, v lepším případě o zlé a trestuhodné neúctě k pravdě. Slušný člověk co neví, neříká a nevydává za nepochybnou pravdu jen proto, aby někomu ublížil.

Stoupenci Avataru lhali vědomě o mých samizdatech. Možnost osobně se přesvědčit, kterou jsem nabídl, nevyužili, ale lhali dál. Nemají proto pro své lhaní jedinou omluvu. Lžou, protože chtějí lhát. Kdo má rád pravdu, ten nelže. Tak jsem zveřejnil pravdu. A hle, co se stalo. Byl jsem zkritizován, že říkám pravdu. Proč s ní prý obtěžuji.

Ti, kteří lhali, zkritizováni nebyli. Lhaní se kritizovat nemusí, a dokonce nesmí, pravda ano. A komu se pravda nelíbí, a proto se nesmí říkat? Dobru nebo zlu? Je to zlo v nás, kterému se pravda nelíbí, protože je pravda odhaluje.

Logika, že se pravda nemá hájit a lhaní se má ponechat volný průběh, je zcela zvrácená a vychází ze zájmů zla a nikoliv dobra.

Asi 100 prací vydávaných samizdatem od roku 1956 do roku 1989 představuje práci 33 let, která byla vykonávána po skončení řádného zaměstnání a za oprávněných obav z vězení. Představují účinné prolomení komunistické censury, která nepovolovala ke zveřejnění nic duchovního, ale právě naopak všechny takové snahy mocí tvrdě potlačovala a trestala. Právě v takové straně byl F. Drtikol až do své smrti v roce 1961. Až do své smrti své komunistické přesvědčení nezměnil a vraždy a mučení obětí své strany a její další zločiny, viz. můj článek o nich, považoval pouze za bláto na šatech komunistů, které se „vypere“, což je jeho vlastní výrok. Pokud vím, za vlády komunistů nevydal jediný samizdat. Mnozí v té době chodili za tuto činnost na dlouhé roky do vězení. To jsou holá, nevyvratitelná fakta.

Tyto samizdatové překlady zahrnovaly například nejpřednější díla indické filosofie, jako je Jóga Vašišta, která je všeobecně považována za nejlepší dílo o józe vůbec, Tripuru Rahasja, Advaitu bodhi dípiku, Vidžňána bhairavu, Jógické sútry, učení Ramana Mahárišiho a některá další. Tím byla nesmírně obohacena česká duchovní literatura, ve které tato díla doposud chyběla. Samizdaty umožnily zájemcům jejich studium a tím i získání prospěchu, které již samo jejich čtení přináší.

Pan Dostál i Miloš Tomáš se o této činnosti vyjadřují velmi opovržlivě, a dokonce se pokusili popřít její existenci. Když jsem dokázal opak, Miloš Tomáš se rozepsal o „Vackově Pyrrhově vítězství“. Jsou usvědčeni ze lži a ještě se vysmívají. Vítězství pravdy považují za pochybné.

Kdo si neváží této práce, neváží si ani jejího přínosu, duchovního bohatství a moudrosti, které je v těchto knihách obsaženo. Tomu se nelze divit, protože je usvědčují z jejich omylů a pýchy, ve které vědí vše lépe než mudrci jako je Ramana Maháriši a další. Navíc se ani neobtěžují je studovat. Není přece oč usilovat, ego je božské a oni jsou krásní takoví, jací jsou. Očistu a úsilí, které učí Míla Tomášová, nepotřebují.