Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Uprostřed semináře volá Roman Miesler. Pocítil potřebu se mně svěřit a vysvětlit některé své postoje. Škoda, že až po roce nebo dokonce déle. Po celou tu dobu jsem od Romana nedostal jedinou zprávu o tom, co v Olomouci probíhá.

Objednává se na půl čtvrté odpoledne. Přijíždí z Olomouce, rozmlouváme až do šesti. Pak zase odjíždí. O meditaci zájem neprojevil, ani o víkendový pobyt. Oboje o něčem vypovídá.

Moc mne nepotěšil. Za příčinu svých neshod s Hynkem označuje údajnou Hynkovu tvrdost, s jakou vytýká druhým nedostatky a chyby, kterých se na stezce dopouštějí. Chybí mu ze strany Hynka láska.

Kolikrát jsem to již slyšel! Ego nechce slyšet o svých chybách, ale chce být chváleno a milováno! Za co? Je snad tak dobré a proto milováníhodné? Pravda je, že jedním z více úkolů učitele je vytýkat žákům chyby, kterých se dopouštějí, aby se mohli zlepšit. Jak by mohli dosahovat dobrých výsledků, kdyby jim nikdo tyto chyby nevytýkal? Jak snadno vidí každý nedostatek lásky v druhých, ale sám svou nedostatečnost v lásce nepociťuje. Zřejmě je každý plně přesvědčen, že on projevuje lásky dostatek, ač se s ní sám chová zjevně v rozporu a místo lásky svým nejbližším ubližuje. To mu však nevadí; jemu vadí údajný nedostatek lásky u druhých, ač by se měl řídit Ježíšovým: „Kdo sám jsi bez viny, hoď prvý kamenem“.

Případ Hynka, jeho nedostatku lásky, je názorným příkladem promítání našich chyb a nedostatků na druhé. Ti, kdo ji sami nemají, obviňují z jejího nedostatku druhé, místo, aby se sami chovali s ní v souladu. Prohlédnout tyto triky zla je obtížné i pro pokročilé. Vždyť přece je tak příjemné být tím dobrým a druzí těmi zlými.

Navíc, učitel pomáhá žákům nejvíce tím, že s nimi medituje a září svého Já jim pomáhá rozpouštět jejich chyby a současně usnadňuje poznání Sebe. Právě toto je podle Ježíše největší milování, nejvyšší láska, jaká existuje: pokládání vlastního duchovního života za druhé. Právě toto Hynek činí: projevuje těm, kteří s ním meditují nejvyšší možnou, pravou a duchovní lásku. Hezká slova, lichocení žákům „jak jsou krásní“, pravou láskou není a těm, kteří jsou zcela v moci ega, jen škodí a utvrzuje  je v přesvědčení, že nemusí o nic usilovat, že je s nimi vše v pořádku; tak proč by se měnili?

Vedení přátel Hynka, Jirku a všechny ostatní, kteří tak činí, stojí mnoho času, sil i zdraví. Za to on i další, kteří takto postupují, zasluhují naší vděčnost a úctu. Vidět údajnou tvrdost pokárání, které udělují a nevidět skutečné dobro, pravou lásku, kterou druhým poskytují, je duchovní slepota. Zlo v nás nechce vidět skutečné dobro jako pravou lásku.

Pohoršovat se tímto způsobem nad pravými učiteli a nezúčastňovat se pod touto záminkou společných meditací a zakládat vlastní meditační kroužky, škodí všem a není řešení. Jen posiluje moc vlády ega nad námi.

Otec Pius si je velmi dobře vědom neochoty hledajících přijímat upozornění na jejich chyby a jednoznačně ji označuje za projev pýchy. Tou také je. Navíc je účinnou obranou ega před přiblížením se k Bohu.

Hynek, Jirka, stejně jako další, mají náročná a vyčerpávající zaměstnání, vlastní rodinu a přece se nezištně věnují druhým. Ti by jim měli jejich činnosti usnadňovat  a pomáhat jim a nikoliv překážet. Svou činnost Hynek stejně jako ostatní vykonává nezištně. To, co se na meditacích v Olomouci vybere, což platí i pro meditace s mou účastí, dostávají majitelé haly jako náhradu za osvětlení, otop, úklid atd. Je to náhrada minimální, ale i proti ní někteří reptají. Tím jen dokazují, jak málo stojí o Boha. Nestojí jim ani za pár korun, které jinde tak ochotně mění za zevní potěšení.

Roman udělal v Olomouci hodně záslužné práce, ale i o něm platí, že ten, kdo hodně vezme, má i povinnost hodně dávat. Věřím, že ve své práci bude pokračovat i v Záježové, kde bude správcem střediska. Stěhuje se tam i Vlado Milo. Tím se otevírá možnost plného využití Záježové jako meditačního střediska nejen pro okolí Zvolena, ale i pro Slovensko i Čechy. Bylo by dobré tuto možnost hojně využívat a organizovat zde jak víkendová setkání, tak i delší semináře.

Poněkud se obávám, zda naši přátelé budou mít v Záježové dostatek prostředků k zabezpečení sebe a hlavně svých rodin. Všem proto držím palce a žádám všechny, kteří jim mohou v jejich práci v Záježové pomoci, včetně jejich existenčního zabezpečení, aby tak učinili. Právě v takových případech a jim podobných se ukazuje pravá láska a ne ve stížnostech na její nedostatek pro údajné tvrdší slovo.

Nakonec se právem můžeme ptát těch, kteří si stěžují na údajný nedostatek lásky od Hynka, ale i dalších, kteří dělají tuto práci:“A co vy? Kde je vaše láska k těm, kteří za vás doslova, ovšem vnitřně pokládají své životy? Co jim nabízíte na oplátku? Stížnosti na ně a poukazování na, ať zdánlivé či skutečné, chyby jejich osobností! To je vaše láska!

V tom jste stejní, jako ti, kteří se s potěšením zabývají smítkem v oku druhých a břevno ve vlastních očích si pečlivě chrání pod záminkou, že si zaslouží více lásky. Jak můžete se dožadovat práva na lásku, když ji sami nedáváte ani těm, kteří vám činí dobro nejvyšší: vedou vás k Bohu.

Místo toho sloužíte věrně jen vlastnímu zlu a bráníte je ze všech sil. To jen dokazuje, kdo a co vás ve skutečnosti ovládá. Takové chování není vůbec nic neobvyklého, ale naopak zcela běžné. I Ježíšovi, který daroval zrak devíti slepcům, přišel z nich poděkovat jediný. I dnes se mnozí chovají stejně jako ti uzdravení.

Jen pro vaši nevědomost: otevřít duchovní zrak, vrátit schopnost vidět duchovně, je 100x cennější, než navrátit zrak zevní. V posledním případě běží pouze o život zevní, dočasný, v druhém o život věčný v Bohu. Kdo tyto pravdy jasně nenazírá, není zdaleka ještě ani na stezce, není duchovní, ale zevní a dokonce i pro své ego zlý. Největší zlo ze všech je vždy přece ego samo. Běda tomu, kdo toto své vlastní zlo neprohlédne a nechá se jím ovládat. Čeká jej život bez Boha, nesvoboda a utrpení, prostě ego. To není nic než právě toto. Dožadovat se pro ně lásky, je duchovní zvrácenost.

S Romanem jsme mluvili o nebezpečí duchovní pýchy u těch, co učí. Takové nebezpečí určitě existuje, ale nejen u nich. Konec konců i odtržení se od Boha je činem pýchy – já jej nepotřebuji – neboli tam, kde je ego, je vždy i pýcha. Nakonec i pohoršování se nad druhými, že nemají dost lásky, není nic jiného než pýcha. Řešením obtíží s pýchou není nesdílet se s druhými o své duchovní zkušenosti a dosažení, ale její rozpouštění. K tomu vede pouze odhalování kořenů pýchy v nás, bdění nad jejími projevy a nikoliv „stavění světla pod kbelík“.