Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Když narazím na dobrou knížku o duchovní praxi, při jejím čtení mám vždy velkou radost. Je jedno, zda je z oblasti katolické, pravoslavné, z jógy nebo buddhismu nebo ještě odjinud. Musí však být psána z Ducha a nikoliv pouze z rozumu.

Navíc v takových knížkách, když pominu pojmovou různost, nacházím vždy velké shody s naší praxí. To vše platí o uvedené rukověti.

Zdůrazňuje například pokoru a varuje před pýchou. Nemluví sice přímo o zlu a dobru, ale je nepochybné, že dobře rozlišuje: pýcha je zlá, pokora dobrá.

Mluví o zkušenosti Boha, aniž by mechanicky prohlašovala ego za Boha: „TY jsi TO!“

Autora ani nenapadne nesmysl o neúsilí nebo o ustání úsilí před dosažením cíle – Boha, ale plně zdůrazňuje vytrvalost v našem úsilí bez rozlišování, zda se nám daří nebo nikoliv. Zcela se shoduje s Ramanou Mahárišim: „Těch několik málo, co uspělo, vděčí za to svému úsilí.“

Shod je celá řada, vlastně celá knížka. Stojí proto za přečtení.

Je zajímavé, že velmi zdůrazňuje právě to, co se naším odpůrcům nelíbí: úsilí na stezce, rozlišování dobrého a zlého a podobné samozřejmosti.

Někdy za tím, co se mně dostávají do ruky takové knížky, vidím dokonce pomoc Ducha, který mně utvrzuje v naší praxi a navíc mně dává důvody, které vyvracejí tvrzení našich odpůrců.

Posuďte sami. Paní Šťastné se nelíbí údajná melancholie mých pamětí. A hle, co o ní jako o zármutku píše Rukověť. Celá kapitola o melancholii, duchovním zármutku končí tímto odstavcem: „V kontemplativnom živote sú tri druhy duchovného zármutku. Prvý zažívají začiatočníci a sposobuje ho urážka Boha. Druhý u pokročilých, spočívá v strate zakúšania Božej prítomnosti. Tretí, práve ten, ktorý jsme obšírne opísali, je zármutkom tých, čo sú už takmer dokonalí. Je tak skrytý, že nevieme, odkal prichádza. Ja ho však pokládám za druh Božieho daru, ktorému rozumie len sám Boh.“

To, co se paní Šťastné v pamětech nelíbí, je dar od Boha. Přesně to se jí i ostatním nenávistníkům nelíbí: dary od Boha, rozlišování dobrého a zlého a mnohé další.

Paměti jsou zprávou o cestě k Bohu. Melancholie, kterou v nich paní Šťastná vidí, tak dokazuje jejich pravost. Není nedostatkem, ale darem Božím.

Pro ty, kteří jsou zlem ovládání, je právě obrácenost jejich soudů příznačná. Zlo nutně musí dobro, dary od Boha vidět jako zlé. Jinak vidět nemůže. Muselo by nejprve přestat být zlem.

Otec Pio nebo matka Tereza a mnozí další by zřejmě u pí Šťastné se svým líčením utrpení, které prožívali, zřejmě vůbec neuspěli. Slyšela vůbec něco o Buddhově samsáře a utrpení z ní? Zřejmě nikoliv. Nebo si myslí, že se Buddha a jemu podobní mýlí?