Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Pan Macháček nám zaslal několik podnětných článků. Ten poslední se mně vůbec nelíbí, a protože je zavádějící, tak jej neuvádím.

Velmi si vážím pana Makoně, což vůbec neznamená, že nevidím jeho silné pravověrné katolictví, které jej velmi v myšlení omezuje. Myslím, že mu nekřivdím, když uvedu, že nevěří na reinkarnace a karmu. To mají katolíci zakázáno, ač ještě například mystik Origenes, který vedl v Alexandrii mystickou přípravu na křest, v ní věřil. Tehdy se ještě – velmi správně – křtili až dospělí lidé, když prošli praktickou mystickou přípravou.

Pan Makoň není pro naši stezku autoritou, protože nezná její podstatu, nikdy ji neprováděl a proto jí ani nemůže rozumět.

On vychází z pojetí Boha jako něčeho od nás podstatně odděleného, my se átmavičárou rozpomínáme na Boha v nás, který je naší podstatou. Proto říkáme, že je naším pravým Já na rozdíl od padlého Adama, prvotního hříchu neboli ega.

Átmavičára není proto nic jiného než obracení pozornosti na Boha v nás, který je oním biblickým vědomím Já jsem. Tím se s tímto Bohem přímo spojujeme a proto se i v nás, v našem pohledu hledajícího probouzí k životu. To je ono z mrtvých vstání Ježíše, lépe Krista v nás. Když je dokonalé, můžeme říkat s apoštolem Pavlem: „Nežiji již já (ego), ale Kristus, vědomí Já jsem ve mně.“

Takové soustředění našeho vědomí na sama sebe nejen Bohu vůbec nebrání v jeho působení v nás, ale je naopak jeho základní podmínkou. Bez něho není vůbec možné.

Ježíš ani Nový zákon proto nikde nemluví o ustání úsilí ani před dosažením Boha.

Nabádání: „Tlučte a bude vám otevřeno, proste a bude vám dáno,“ mluví jasně.

Příměr o vdově, která nedala soudci ani na chvíli pokoj, dokud jí nevyhověl, je také jednoznačný.

Stejně tak: „Modlete se bez ustání.“ Jak taková praxe může v některých případech vypadat, čtenář nalezne v knize „Poutník vypráví o své cestě k Bohu.“

Ramana Maháriši: „Átmavičára je přímá stezka od začátku až do konce.“

Nikde jediná zmínka o přestání s úsilím před dosažením nebo dokonce jeho odmítnutí. Právě naopak: „Kdo nedělá átmavičáru,“ to jest přeruší úsilí, „dělá lokavičáru“ neboli vzdaluje se cíli stezky.

Sama představa, že by něco mohlo bránit Bohu, aby se projevil, když je to jeho vůlí, je směšná. Není snad všemocný?

Neudělal snad rázem ze Šavla Pavla, z Ježíšova pronásledovatele jeho apoštola i přes jeho odpor? Jakými nesmysly si dokáží lidé ovládaní zlými silami a egem zdůvodnit ať již zbytečnost úsilí nebo nutnost jeho ukončení před dosažením cíle stezky, to jest Boha, je neuvěřitelné.

To vše jen ukazuje, v jak nebožském světě žijeme a jak zlé síly v něm působí. Kdo poleví v bdělosti a rozlišování je proto jimi snadno přemožen a pro stezku ke svobodě na dlouho ztracen.