Jiří Vacek - duchovní učitel

Jaroslav Macháček

Na Kauza-V. se objevil článek jako odpověď panu Robertu Baťovi. Velmi mne to zaujalo, protože předchozí článek o odevzdanosti pochopil stejně jako já. Po přečtení odpovědi pana M. Tomáše jsem si vypsal některé body, kde jsem se domníval, že je potřeba je více rozebrat, eventuálně vyvrátit. Po druhém přečtení jsem si však uvědomil, že bych se začal zaplétat do něčeho, do čeho se zaplést nechci, a to je vlastní velikášství. Rozhodl jsem se proto pouze jednotlivé body rozebrat pouze ze svého pohledu jako svůj názor. Když jsem si však vše znovu přečetl, zjistil jsem, že ke zmíněným bodům začínám mít čím dál více otázek než odpovědí. A tak jsem se nakonec rozhodl, že zmíněný článek zkusím využít jako průzkum vlastního nitra, pokud je něco takového možné udělat na základě cizího článku.

Moji část budu psát dále kurzívou, původní text nechám psán obyčejně.

KV - Ještě k odevzdanosti, 19. prosinec 2007

1. Stejně tak si nemyslím, že by z mého „výkladu“ bylo patrno, že by Marpa vystupoval „jako samolibý a krutý člověk se sadistickými sklony a Milarepa jako hlupák…“. „Nevím, jakou dedukcí jste k tomu dospěl. Vždy je lepší, snažit se druhého pochopit, než bez rozmyslu a pochopení jej kritizovat, či vyvozovat nějaké negace. K tomu, abych toho druhého pochopil, je dobré slevit ze sebe (ze svého ega), abych se do toho druhého mohl lépe vcítit a pochopit tak snad jeho názor.“

Skutečně je text napsán tak, že jde pochopit lépe jinak než takto? Podle mne ne. Snažil jsem se dostatečně pochopit druhou stranu, nebo jsem k textu přistoupil bez rozmyslu a pochopení? Druhou stranu jsem se nesnažil pochopit, avšak bez rozmyslu jsem k psaní také nepřistoupil.Avšak pochopení nemohlo být, nemělo se o co opřít. Chtěl jsem jen kritizovat nebo vyvolávat nějaké negace? Určitě jsem nechtěl ani jedno ani druhé. Přesto po odeslání článku jsem věděl, že jsem vyvolal obojí.

2. „Myslíte, že byl třeba Marpa po meditaci unaven až nemocen?“

Mohu na takovou otázku vůbec odpovědět? Nemohu. Byl jsem u toho, abych měl jistotu, že se nemohu mýlit? Nevzpomínám si, nejspíše asi ne. Je tělo vždy u Mudrce tak pohotové, že nepotřebuje odpočinek? Zde odpověď neznám, nejsem Mudrc. Jinou odpovědí bych pouze hádal.

3. „Představte si, že by učitel Marpa kňoural nad svým nedostatečným oceněním, vyžadoval adorativní a devótní dopisy od svých žáků, chlubil se a proti lidem, kteří plně nesdílí názory s ním, organizoval trestné výpravy a štvanice svých čélů, podsouval jim lži a urážel a je a jiné mistry. Ano, snad také Marpa vyžadoval ne uheráky, bůčky, tlačenky a bonboniéry, ale pochutiny té doby, ale to byl Marpa, duchovní člověk.“

Neodporují si tyto věty? Podle mne ano, nelze je tedy rozumně posuzovat.

4. „Pan Vacek žádný duchovní mistr není, vytváří na sobě závislost (!!!), proto ani vztah jeho uctívačů, žáků, nemůže být nijak dobrý.

Všiml jsem si podobného úkazu? Nevšiml, naopak u mne pan Vacek vždy vyvolával pocit, že pokud nejsem sám ochoten na sobě pracovat, u něj ať pomoc neočekávám.

5. Jestliže člověk musí ještě stavět domy a bourat je, aby postavil dům nový, je ten člověk podle Vás dokonalý, tj. dostatečně uvědomělý?“

Je toto skutečně řečeno tak, jak to bylo myšleno? Myslím, že ne. V každém případě na mne to působí dvěma směry:

1. Marpa se rozhodl postavit dům na místě, kde by to za normálních okolností nemohl. Proto použil lsti.

2. Tuto lest využil zároveň jako učební pomůcku pro Milarepu, aby (pravděpodobně) pomohl k zastavení jeho reflexního myšlení. Jsem takovým myšlením postižen sám? Ano.

6. „Vězte, že je plno lidí, kteří nejsou zcela uvědomělí a dvounohého mistra nepotřebují.“

Jsem na tom také tak, že bych dvounohého mistra nepotřeboval? Nejsem. Ale také vím, že Božím zásahem může takovéhoto člověka nahradit dějová situace, kde může Mistra zastoupit kdokoliv. Ovšem bez toho druhého mi to v tuto chvíli nepůjde. Je dobré tady odmítat Mistra jen proto, že jej vnímám zatím tělesně (dvounohého)? Myslím, že si ani odpovídat nemusím.

7.  „Jednou, tak jako Milarepovi, jim již jejich učitel nebude stačit a budou cítit potřebu odejít, anebo osud je zavane jinam .“

Jsem na tom tak, že již mohu spoléhat pouze na sebe? Nejsem. Bude-li to osudový zásah, je to špatné? Z doposud pochopeného jsem přesvědčen, že budu-li mít vnitřním cítěním podepřeno, že je to osudová záležitost, mám ji následovat a to bez dotazů a rozumového zdůvodňování.

8. „Šakti není pouze v přítomnosti pana Vacka, jak on vyhlašuje a očerňuje ony jmenované.“

9. „Myslím si, že v té povrchní rovině stavěl a boural Milarepa ony domy z úcty, lásky a oddanosti ke svému mistrovi. Byl to krásný upřímný vztah – souhlasím s Vámi. Ale v důsledku to dělal proč? Protože mu to mělo něco dát, obrousit jeho ego. Proto mu ten dům dal Marpa zbourat. Ne ze závislosti na své osobě.“

Poslechl by Milarepa, kdyby se necítil závislý na osobě svého mistra? Na to by nám mohl odpovědět pouze on. Zeptejme se jej.

10. „„Pravda je stav bez ega“ a jinde „Není žádného ega“. Ego není Bohu vzdáleno, když Bůh je všudypřítomný, ale brání člověku Boha poznat – zastírá mu Poznání Boha. Účelem je odstranění ega a tak poznání Boha, nikoliv vytváření závislosti (tak obhajoval pan Vacek, že je to prý „cesta odevzdanosti, kterou učil Mahárši“).“

Také jsem to tak pochopil? Ano. Jsou to dvě roviny pohledu, které se vzájemně nevylučují.

11. „Vztah mistr – žák je tedy správný (vše, co se děje, děje se, že to tak má být), ale je druhotný. Pro pana Vacka a jemu podobné je ovšem onen vztah hlavní a určující.“

Je opravdu druhotný? Myslím, že ne. Je určující? Myslím, že ano, protože žák dostává to, co má Mistr, tudíž alespoň v začátku je tím ovlivněn. Může získat víc, než mu Mistr dal? Ano, ale to již záleží na mě, jak jsem nauku pochopil a realizoval.

12.„Primární by mělo však být poznání absolutní Pravdy, všudypřítomného Boha. Jestli někomu jsem já oddán, tak pouze tomuto absolutnímu božskému principu. Nikoliv nějakému dvounohému strýci, byť by o sobě prohlašoval, jak to z něj, z jeho osoby, tryská, sálá, vyzařuje…“

Je možné primárně poznat absolutní Pravdu, všudypřítomného Boha? Myslím, že to možné není (předpokládám-li, že na začátku nic o Pravdě a ni Bohu nevím) a to proto, že nemám ani žádnou představu, co vlastně mám hledat. Tu představu ve mně budí právě někdo, kdo již zná, kdo se alespoň na chvíli s Pravdou nebo Bohem setkal (prožil ten stav). Neumím-li být oddán člověku, kterého mám před sebou, jak mohu být oddán něčemu, o čem si nemohu udělat ani představu? Klamal bych sám sebe, kdybych řekl, že to možné je.

 13. „A prosím, proč píšete „usilovně pracuje vtělený mistr“? Zajímalo by mne, co konkrétně rozumíte pod tím pojmem „vtělený mistr“. Mistra nad mistry, čili Boha, který je zde v projevu, jako člověk – mistr? Pak nevím, proč píšete o tomto, že „usilovně pracuje“? Absolutní Pravda, všudypřítomný Bůh má zapotřebí nějaké usilovné práce. Ne, snad máte na mysli pouze člověka – mistra, pak je zbytečné psát slovo „vtělený“. Nebo, nevím, jak si to představujete? Doufám, že to není opět jen papouškovaná nějaká fráze odněkud.“

Co se tady autor snaží rozebrat? Mohu si to nějak ujasnit? Mohu, ale musím si pro tyto potřeby nerozdělitelnou Skutečnost jaksi rozdělit. Např. na část fyzickou, duchovní a podobně. Ovšem jelikož nejsem Mistr, mohu se pouze domnívat, jak to vše pracuje a co to znamená. Takže vlastně nevím.

14. „Podívejte se laskavě na oblast zen-buddhismu. Tam bývá vztah učitel-žák dost redukován (včetně výuky). Redukován třeba na ránu bambusovou holí, je-li třeba. Mnozí adepti duchovní cesty to potřebují. Škoda, že pan Vacek neabsolvoval takovou nějakou školu.“

Je rána klackem redukcí Zen-buddhismu? Podle toho, co jsem se nedávno dočetl u Alan W. Wattse v knize Cesta ZEN je takovéto hodnocení nepochopením, oč v zen-buddhismu jde. Ale mohu to posuzovat? Nemohu, není to moje cesta, zkušeností o ní nic nevím.

15. „Pokud smyslu duchovní stezky, tj. absolutní Pravdy, resp. Jejího poznání, sjednocení se s Ní, adept nedosáhl, není dokonalý. Tzn. není zcela uvědomělý – něco mu chybí. Nebo brání. Copak asi? Ano, jeho ego. Ale jistě někdo je více dokonalý, uvědomělý, někdo méně. A kdo je dokonalý, tj. zcela uvědomělý? Vy, já, pan Vacek…? I než o tomto spekulovat, má podle mne větší smysl obrátit se k Bohu všudypřítomnému.“

Je možné v životě (myslím té tělesné části života) dosáhnout dokonalosti? Zkušenosti předchůdců, kteří těmito cestami prošli lze usuzovat, že to možné není. Přesto lze říci, že každý zanechal stopu po tom, co sám prožil a jak to pochopil. A i tady se může každý nedokonalý mýlit, protože do hry vstupuje nespolehlivý  prvek rozum. Přesto pro následovníky to může být velká pomoc pro zkrácení naší vlastní cesty. Není dobré spekulovat? Pokud takovouto spekulací využiji jako zaobírání se duchovními pravdami, je i takováto spekulace ku prospěchu. Avšak je jasné, že nad vlastní obrácení se k Bohu není.

16. P. S. Proti panu Vackovi bych nic neměl, kdyby nezačal ten spor s námi urážením a pomlouváním mých rodičů a kdyby nelhal, neurážel a nechoval se amorálně dál. Samozřejmě mu přejeme všechno dobré, tak jako všem. Za svými slovy si stojím.

Již několikrát jsem psal, že já nevím, kdo skutečně začal nějakou rozepři. Chápu rozhořčení pana M. Tomáše, že se jej některé výroky mohou dotknout, týkají-li se jeho rodičů. A má právo s tím naložit podle vlastního uvážení. Je také pravda, že pan Vacek může některé věci okolo nauky využít pro potřeby svých následovníků. Jak jsem na tom já? Já osobně jsem pochopil ducha toho, co pan Vacek nám chtěl sdělit, ovšem chápu, že kdo se drží pouze litery psaného, může s tím mít i velké problémy. Proč si myslím že chápu ducha napsaného? Prostě to tak cítím. Toto je nevysvětlitelné, je to pouze záležitost jedince. I dokonce pokud o tom budu chtít s někým diskutovat, bude to víc zatemňující než přínosné. Některé věci se prostě sdělit nedají.

 * * *

Toto jsem napsal hlavně pro sebe, nechci o tom diskutovat. Jak píše pan M. Tomáš, je lepší a přínosnější se opřít o Boha. Proto jsem se teď, ve vánočním čase, obrátil zase k literatuře. A zase ne vlastní vůlí se mi dostaly do ruky díla Karla Makoně (komentář k dílu Cesta Zen a jeho vlastní práce Postila), ze kterých jsem něco opsal.

Vybral jsem (ne vlastním přičiněním) část Makoňových poznámek, kterými doplnil překlad díla „Cesta ZEN“ od Alan W. Wattse. Pokud budete pozorně číst, vše se vyjasní:

„Zastavím se u Bankeiova výroku: "Máš-li i nejmenší přání být lepší než jsi, trváš-li na hledání čehokoli, stavíš se proti Nezrozenému".

Mohli byste si myslet, že Bankei tedy vůbec nechtěl zlepšit duchovní situaci člověka a chtěl ho nechat takového jaký je. Tak tomu však nebylo. Vychovával sice své žáky bez šablon, bez koanů apod., ale vychovával je, snažil se je zlepšit. Citovanému výroku můžete porozumět jen tehdy, když víte v jaké souvislosti byl pronesen a ke komu. A pak je dobře vědět, že je pronesen k tomu, kdo má být zbaven v poslední fázi vývoje úplně vlastní vůle, protože ta, i když je nejvznešenější, stojí proti Nenarozenému. Úplně ve shodě s výrokem Angela Silesia: "Kdybys měl třeba jen špetku toho, co se dá nazvat vlastní vůlí, nevejdeš do království Božího." Kdo to zažil, jistě mu dá za pravdu. V určité fázi vývoje člověk jakoukoliv vlastní vůlí provádí jen opozici a zbavuje se klidu, bez něhož nemůže vejít. Přesto by bylo dobře, kdyby mudrci typu Bankei byli ohleduplnější vůči začátečníkům, kterým by mohli vzít vítr z plachet.

Co bych tedy radil: aby ten, kdo nedočerpal dosud všechny prostředky vedoucí k osvobození, ať je to sebezlepšování nebo meditace, soustředění a modlitba, všech jich používal s veškerou svou vůlí. Avšak neuspěje-li, aby jen právě tak celobytostně odstoupil od své snahy a vyprázdnil se tak od sebe, zapřel tímto způsobem sebe. Nezneklidní-li se tímto odstupem od všeho, co je mu posvátné, a nepustí-li se do opačného, třeba např. do nemravného života, ať posečká bez očekávání čehokoli. Jakmile by při tomto očekávání začal tupě civět, nechť se znovu pustí do působení svou vůlí a ať v dohledné době, dokud je v něm minulý odstup ještě živý, celou akci znovu opakuje. Tomu říkám "klepejte". Naučí se klepat bez očekávání (vizte chromý u rybníka Bethesdy) a ustávat bez očekávání a plně se zapojovat celou svou osobností do obojího. To bude pro vítězství stačit. Rozviklá celou pevnost svého já a ona se začne drobit, až se odhalí dno věčnosti. Vždyť nejde o nic jiného než o to, aby člověk sebe, svůj nepravý obsah já, dokonale přelstil a obsah vypáčil. Buďte však přitom pružní podle Lin-čiho a ne strnule stereotypní až do zmechanizování toho, co konáte (rozlišujete mezi zmechanizováním a spontánností?). To by byla největší chyba, které byste se mohli dopustit. Nestačí jen znát spasitelský příslib Kristův.

Doufám, že nikdo z čtenářů nebude považovat ztrátu vlastní vůle, jak se projevila u Ježíše po Jordánu, za ztrátu schopnosti jednat. Jeho činnost po Jordánu byla zmnohonásobena (před Jordánem byl tesařem) jeho schopnostmi, lépe řečeno oním nepodvázaným proudem boží všemohoucnosti, který se do něho vléval a z něho pak do okolí.

Mohly by se vyskytnout zlomyslné otázky: Odpustil tehdy Ježíš hříchy, které se tenkrát považovaly za hříchy? Co považoval za hříšné? Vycházel-li z tehdejšího pojetí hříšnosti, jak by se stavěl k dnešnímu změněnému pojetí hříchu? Odpustil by novodobé hříchy?

Všechny tyto otázky jsou chybně položeny. Neodpouštěl ten nebo onen hřích, nýbrž jasně viděl do všeho, co sedí v duši člověka jako žába na prameni a ucpává volný proud vody. Odstranil zátku připoutanosti a omylu, že toto, co vnímáme smysly, nebo co se nám umožňuje poznávat rozumem, je jediná skutečnost. Že to dokázal, je patrno ze "zázraku" proměnění na hoře Tabor. Tři učedníci pronikli tam jeho vlivem do oblasti vědomí, nebo aspoň na její okraj, tam, kde se Ježíš volně a vědomě stýkal např. s Mojžíšem a s Eliášem. Pro tu chvíli musel být učedníkům "odpuštěn" omyl, že si žijeme v jedinečné oblasti vědomí, učedníci museli být osvobozeni z vězení svých nedokonalých prostředků vnímání a uvažování. Tak se mně jeví odpuštění hříchů, a je mi jasno, že má své stupně, v nejběžnějším případě podle síly víry, ve vzácnějších případech podle předešlého už zvýšeného stavu vědomí nebo poznávání. K tomuto stavu jsem se např. dostal v předškolním věku, když vlivem trápení, které mně způsobovali lékaři, mně bylo "odpuštěno" všechno, co bylo náplní mého já (to už jsem vysvětlil dříve) a další "odpuštění" už potom následovala z vyšší úrovně poznávání než obvyklé, např. poznávání toho, co je relativně správné pro člověka v určitém postavení a na určité úrovni vývoje duchovního. Pak už probíhala řetězová reakce, bylo to soustavné rozpoutávání zábran poznání.

Mám na stránce kousek volného místa a je mi líto prázdného papíru, tj. ponechat papír nevyužitý. Mluvil-li jsem o nánosu svého, pak do tohoto nánosu je třeba také započíst všechny lidské představy. Člověk nebude ušetřen ani toho, že se bude muset rozžehnat se svou lidskou představou o Bohu. Tento proces překonání Boha podle lidské představy je báječně znázorněn v obrazu vzatého z vnitřního děje v duši Jákobově. Jákob měl dojem, že jeho bratr Laban ho nenávidí a že ho chce zabít, protože Jákob získal lepší a bohatší statek než jeho bratr Laban. Rozhodl se, že se s Labanem smíří. Posílal postupně Labanovi svůj nejlepší dobytek a pak své sluhy a služky, zkrátka posílal mu postupně svůj majetek, aby ho usmířil. S každým takovým darem šel posel se vzkazem, že je od Jákoba, který se chce se svým bratrem usmířit, Laban nic nevracel, ale ani poslové se nevraceli, takže Jákob měl za to, že je Laban zabíjí, aby mu dokázal, že také jej zabije. Nakonec Jákob zůstal sám bez majetku na břehu řeky a rozmýšlel se, má-li také sám jít za bratrem a dát mu k dispozici svůj vlastní život. Když se konečně rozhodl, že to učiní, tj. když se vzdal svého života z lásky k bratrovi, zjevil se mu Bůh a začal s Jákobem zápasit. Jákob po úporném boji Boha přemohl a za to mu Bůh propůjčil nové jméno "bojovník Boží", Izrael. Detaily si přečtěte v Bibli nebo ve Sladkém jhu. Mně teď jde jen o to, že tím naším, které nám brání ve styku s Bohem, je také naše představa o Bohu. Jákob měl lidskou představu o Bohu. S touto svou lidskou představou o Bohu musel bojovat, aby se jí zbavil, aby ji přemohl, pak teprve se mohl nazývat pravým bojovníkem Božím. Napsal jsem dříve totéž jinými slovy, že víra v Boha musí na určitém stupni vývoje odpad­nout, protože nemohla být jiná než ustavená podle lidských představ. Totéž platí o víře v osobní spásu atd. To jsou prostředky, které přivedly např. učedníky Páně k Ježíši, ale pak musely být v pravý čas a s velkou moudrostí odstraněny a nahraženy jinými. Kde není této náhrady více než rovnocenné, nesmí být bourána ani víra, pokud tu je, ani zavrhován kterýkoli vývojový prostředek. Ovšemže tyto přesuny v prostředcích nejsou hladké. To konečně vidíme na životě učedníků Páně. Ale vždycky mají charakter vyprázdnění se od jedněch i od dosavadního smyslu života a nalezení nového vyššího smyslu i s vyššími a na novém stupni účinnějšími prostředky. Jeden můj přítel se mi omlouval za svou neschopnost obrátit se a napsal mi: "To se té Maří Magdaléně pláclo o zem, když před ní stál Ježíš. Ale před námi nestojí a konečně dnes se zázraky nedějí, co tedy nám zbývá, jak to máme provést?" Pomocí juda, jemného stylu, nenásilně ale vytrvale, však ten náš nepřítel, zachováme-li klid, odhalí svou slabinu a pak ho položíme jediným chvatem.“

Tolik tedy Makoň o problematice mystiky nebo duchovních nauk.

Dále v Postile je uvedeno:

„Nikdo si ani netroufá pomyslit na to, že by nezemřel se smrtí těla, přestože se Pán Ježíš tolik snažil vštípit nám myšlenku, že přišel právě proto, aby nám ukázal cestu k vědomému věčnému životu. Praví jasně. "Ne jako otcové, jedli a zemřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít na věky." (Jan VI, 58-59). Těžko však říci, že by někdo neměl zájem na tom, aby žil věčně. Jenže lidé ztotožňují svůj život s tělem, nedovedou si představit, že by byl možný dokonalejší život bez těla a že jedině takový život je věčný. A k tomu je třeba Spasitele, tj. někoho, kdo už žije vědomě věčným životem a může nás do něho i uvést svou zkušeností a láskou.

Aby On to mohl učinit, k tomu je především třeba, abychom my si to přáli. Z počátku stačí dokonce jen tato pohnutka, která není zrovna nejvznešenější. I taková touha, kterou můžeme považovat za sobeckou v pravém smyslu slova, rád Pán Ježíš vyslyší, neboť za ní, aniž o tom víme, se skrývá pravá touha po Něm, touha naší nesmrtelné duše vrátit se k Němu z bludné pouti po světě. Kdo se dovede dívat s druhé strany, s druhého břehu na břeh, na kterém dosud žijeme, všelicos hodnotí jinak. Je-li svědkem toho, např. jeden člověk touží po druhém, pozná, že je to touha, která zatím nemůže z neznalosti patřit Bohu, která však jednou jej povede do jeho náruče. Její přítomnost je mu radostnou předzvěstí lásky k věčnému, která se dostaví, jakmile se člověk přesvědčí, kdo je ten věčný a že je lásky hoden více, než kdokoliv jiný.

Pokročme o krok dále. Jak se dozvědět, že žije Bůh, že je hoden naší lásky, že je to náš milující Otec?

Hospodin vybízí Achaze. "Požádej si znamení od Hospodina". Nemůžeš-li věřit, požádej si znamení od Boha, abys mohl uvěřit. Budeš-li si přát proto, abys jej poznal nebo aspoň proto, abys mohl žít vědomě věčně, dostane se ti ho. To je znamenitá rada. Ale pozor, vědění, kterého se ti potom dostane, je vědění závazné, není to vědění lidské, které k ničemu nezavazuje. S takovým věděním bereš na sebe odpovědnost, že klíčem, který se ti dostává do ruky, otevřeš království věčnosti a budeš pomáhat jiným vstoupit. Dej jen pozor, aby se ti takový dar nestal prokletím, jak to výstižně vyjádřil Pán Ježíš, když hrozil farizeům: "Běda vám, vykladači Písma a pokrytečtí farizeové! Zavíráte království nebeské před lidmi, sami totiž nevcházíte a těm, kdo chtějí vejít, nedovolujete vstoupit (Mat. XXIII, 13).

Jakým způsobem se nám dostane důkazu o existenci Boží? Vždyť jedním a tímtéž způsobem a už to je důkaz nadmíru jasný, neboť se opakuje, co svět světem stojí a dostal se nesčetným lidem před tebou, který se dnes rozhoduješ. Důkaz je ten:

"Panna porodí syna, který bude zván jménem Emmanuel!"

Tou pannou není nikdo jiný, než naše nesmrtelná duše, o jejíž existenci nevíme, avšak, když porodí syna, začneme se okamžitě dovídat též o její existenci a to právě proto, že jméno jejího syna je vždycky Emmanuel, což přeloženo z hebrejštiny znamená "Pán s námi". Kdo to zažil ví, že od té chvíle do jeho života vstupuje něco Božího, co před tím vůbec neznal a protože lidská nesmrtelná duše je téže nesmrtelné podstaty jako Bůh, stane se spojkou mezi novorozeným Pánem a lidským vědomím, páskou, po níž lze potom stále snáze přecházet s břehu nevědění a smrti na břeh věčného života a není třeba čekat na smrt těla! Nebe, které je v nás, začne skutečně dštít spravedlivého, že je nakonec celé lidské vědomí zaplaveno vědomím nesmrtelnosti.

Štěstím pro člověka je, že jeho nesmrtelná duše si vždycky přeje být vědomou nositelkou Boha a má prostředky, aby se jí stala. Krásně se o tom vykládá v citovaném evangeliu. Situace, která se odehrává v našem nitru, je tu líčena událostí, která se stala Panně Marii, která, než se nám stala symbolem nesmrtelné duše, než byla vyvolena Bohem, byla symbolem naší smrtelné duše lidské, našeho vědomí, které není samo o sobě schopno poznávat, jak se to stane. Nijak jinak, než že lidské vědomí bude na chvíli přikryto, zastíněno, jak se tu praví, vědomím Božím, vědomím o nesmrtelné podstatě. Toto setkání nesmrtelného vědomí s vědomím smrtelným je ona chvíle oplodnění našeho, do té chvíle o věčnosti nic nevědoucího rozumu, oplodnění jasným vědomím zřetelného zásahu věčnosti. Jakmile se to jednou stane, začne v nás růst zárodek vědomého a nesmrtelného života a není daleko zrození Boha, zatím nemluvněte, které se však bude stále hlásit k životu, až jednou promluví a nakonec převezme vládu nad světem, tj. nad naším já, nad naším tělem, nad naším pocitem oddělenosti od všeho a zbaví nás všech předsudků, o nichž si nyní myslíme, že jsou opravdovým věděním.“

Co k tomu dodat? Snad jen ještě tyto citáty:

Ne ten nejlépe pochopil, kdo dovede o svém porozumění nejkrásněji a nejduchaplněji mluvit, ale kdo dovede pochopení pravdy projevit ve skutcích. Duchovní pravda má totiž zcela jinou povahu než světská. Není to pravda naučená, nýbrž prožitá a proto se týká vždy celého života, v němž se zračí a nanovo prožívá. Nejlépe to dokazoval svým životem Pán Ježíš.

Správně pochopená pravda a právě tak opravdová ctnost, mají jeden společný znak, patrný navenek: Snášenlivost s ostatními. Hlasatelé prožité pravdy mají své ctnosti nejen pro sebe, ale pro všechny, mají zažité pravdy nejen pro své soukromé potřeby, ale uplatňují je vůči svému okolí, žijí podle nich ve styku s ostatními lidmi, proto přijímají jeden druhého, jako Kristus přijímal lidi k Boží slávě.

Protože je čas vánoční, duchovnímu snažení prospívající, přeji nám všem, abychom nakonec všemi úskalími a nástrahami života prošli až na konec a mohli tento svět opustit jako vědomě nesmrtelné bytosti a jednou se společně zasmáli našemu hemžení a snažení. K tomu nám pomáhej Bůh a všichni jeho pomocníci, byť by to byli obyčejní materialističtí lidé. Pokud jsem se někoho dotkl, prosím za odpuštění, můj článek k ničemu takovému neměl směřovat.