Přednášky v Lucerně z hlediska oživující moci vědomí
Josef Šťastný
(odpověď na článek „Pan Kos uchem jehly“, KV 8. 2. 2010)
Vypadá to, že pan John článek Oldy Kose ani nečetl, že jej zná jen z doslechu, i když uvádí odkaz na stránky, kde je Oldův článek zveřejněný. Jinak by nemohl tvrdit, že Olda si nevidí na špičku nosu apod. Olda ve svém článku se zmiňuje částečně i o své duchovní praxi, kde píše, že padá a vstává (rozuměj duchovně), tedy nikoliv, že by o sobě tvrdil, že jen on je svobodný, jak se nám snaží namluvit pan John. Toto je jeden z triků demagogů, kteří nejprve tvrdí něco, co jejich oponent netvrdí a pak to „úspěšně“ vyvracejí. Dalším trikem je přenést pozornost od podstatného, což v tomto případě byla otázka účinnosti duchovních přednášek, přímo na osobu pisatele. Pan John používá tyto dvě diskutérské podpásovky zároveň. Olda z jeho článku vychází jako duchovní nedochůdče, které si nevidí na špičku nosu, začátečnicky rozlišuje mezi meditací a nemeditací, a který navíc o sobě tvrdí, že přerostl duchovní úroveň manželů Tomášových. Nic takového kromě rozlišování na meditaci a nemeditaci, což podle mě je ryze praktická záležitost, v Oldově článku není.
Ramana Maháriši na adresu duchovních přednášek tvrdí, že lidé z nich odcházejí stejní, jací na ně přišli. Podstata Mahárišiho výroku je v tom, že pokud neobracím pozornost na sebe (ale věnuji ji přednášce), tak se ani nemohu poznat a uvědomit se jako své pravé Já. Samozřejmě mohu dělat obojí zároveň – část pozornosti věnovat přednášce a část (lépe tu větší) Sobě, ale to již chce trochu cviku a pevnosti v sebeuvědomování. Přednáška nás může např. motivovat k intenzivnějšímu zaměřování pozornosti na sebe nebo dávat praktické instrukce, jak to provádět, ale tím jsou její významy vyčerpány. Společná meditace znalost tohoto již předpokládá. Přednáška navíc neumožňuje vyplavování nevědomých obsahů mysli a práci s nimi, protože to je možné jen je-li mysl dostatečně utišena.
Základní nevýhodou přednášek je tedy to, že odvádějí minimálně část pozornosti od našeho pravého Já. „Přednášení“ tichem, které učil a zdůrazňoval Ramana Maháriši nás naopak konfrontuje se sebou samými, dává možnost nahlédnout do našeho nitra a po dostatečné očistě si uvědomit naše pravé Já.
Myslím, že nejde o to se přít, jestli se na přednáškách manželů Tomášových meditovalo nebo nemeditovalo, podstatné je volit pro sebe tu nejúčinnější cestu, protože času je málo a ani nevíme, kolik jej ještě zbývá. Vzhledem k tomu, že na základě žádného přednášení se nemohu uvědomit, uvědomění se děje pouze na základě správné meditační instrukce a jejího správného provádění, tak je jasné, že pro náš duchovní vývoj bude mít rozhodně větší význam meditace než přednáška právě pro tu možnost co nejintenzivnějšího zaměření pozornosti na sebe.
Rozlišování na meditaci a nemeditaci není potácením se v dogmatizmu, jak píše pan John, ale naprosto pragmatické počínání, ve kterém zjišťujeme, kdy naše pozornost přestává převážně spočívat v nás samých a začíná se „uvězňovat“ v nějakém tvaru – třeba ve slovech přednášejícího.