Pár myšlenek k příspěvkům na kauza-vacek.blogspot.com
Josef Šťastný
Nejde o šaktipat nebo o to, jestli Jiří Vacek o jeho návštěvě věděl, ale o správný přístup k nauce a mistrovi. Ve společenství s mistrem nejde o nás, o naše názory, ale o vyústění všech složek naší bytosti do vědomí.
V této souvislosti mě napadá citát z Minaříka:
„Pravý duchovní učitel a vůdce se povrchním lidem zdá přijatelný jen při neosobním styku; při osobním nebývá přijatelný. Jeho nauka je vždy logická a psychologicky bezvadná, proto povrchní lidé sice uznávají jeho poučky o nezbytných podmínkách duchovního vývoje, ale v praxi si je přizpůsobují tak, aby jimi nebyli postiženi ve svém dosavadním způsobu života. – V přímém osobním styku však dobrý duchovní učitel a vůdce vyžaduje, aby tyto poučky byly dodržovány, a to vyvolává u povrchních lidí konflikty mezi rozumem a pudovými sklony. Proto je pravý duchovní učitel a vůdce přijatelný jen při neosobním styku; při osobním styku není přijatelný těm, kdo jsou povrchní.“ (Jóga v životě současného člověka, s. 69)
Ti, kdo dělají ze společenství přátel kol Jiřího Vacka nebezpečnou sektu, mají stejný přístup jako ti, kteří pronásledovali duchovní skupiny za komunistů. Jediný smysl jejich působení je v tom, že ukazují, „jak se to dělat nemá“.