Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Milý příteli, pane Petře Wilbergu!

Svůj dopis začínáte hned přímou agresí: já jsem neslušný, protože jsem článek o vašem vztahu k Ramanovi Mahárišim nepřeložil a nezaslal vám. Vy jste naopak ten slušný, protože svůj dopis mně posíláte a již v překladu.

Povinnost zasílat články tomu, koho se týkají, však neexistuje. Káráte mne za porušení povinnosti, kterou jste si sám vymyslel. Kdyby taková povinnost existovala, všechny sdělovací prostředky by nemohly o ničem psát ani referovat, protože než by vypátraly adresu, udělaly překlad, což je zdlouhavé až nemožné, věc by nebyla aktuální. Snažíte se mě pouze vylíčit jako horšího a tak nade mnou u nemyslícího čtenáře získat výhodu lepšího postavení: „Já jsem lepší“. Také se tomu říká pýcha nebo potřeba dominance.

Současně zcela pomíjíte skutečnost, že ten, kdo můj dopis přeložil a zaslal bez mého vědomí a svolení, porušil má opravdu existující autorská práva. Za jejich zřejmý prohřešek je však neodsuzuji. Aspoň informovat ze slušnosti mě měli. Váš dopis byl na webu mých odpůrců dříve, než jsem jej dostal, což také není zrovna v pořádku.

Navíc můj dopis nebyl určen vám ani veřejnosti, ale naší malé duchovní skupině, která praktikuje učení o poznání Sebe, které Maháriši v naší době skvěle učil i když je „nevynalezl“. Je stejné, jako to, co učili Mojžíš, někteří další autoři Starého zákona, Ježíš, Sokrates, autoři véd a upanišad.

Oponoval jsem vašemu ničím nedoloženému a mírně řečeno nezdvořilému vyjádření zejména o Ramanu Mahárišim ve vašem článku. K tomu nepotřebuji prostudovat vaše učení v celé jeho šíři i když například vámi vyzdvihovaného Marxe znám z donucení až příliš dobře a nejen to. Vím, jaké zlo jeho učení ve světě přineslo i mně osobně. Není ničím jiným než nenávistí a závistí vůči těm, kteří mají díky své karmě lepší osud než druzí.

Jak dokazují výsledky některých našich přátel, tato praxe, kterou na základě svých mnohaletých zkušeností vykládám, má dobré výsledky. Není proto jediný důvod k jejímu zpochybňování a opuštění.

Takže znovu a důrazně. Neposuzoval jsem vaše učení, ale to, co jste napsal ve svém článku a to ve vztahu k naší praxi. Mluvit v tomto případě o „drzosti“ vypovídá o tom, jak jste schopen přijímat kritiku. Nálepky „drzosti“ a jim podobné, nejsou argumenty, ale obrazem stavu vaší mysli.

Jak praktikujeme a co pro mne osobně znamená Ramana Maháriši, naleznete v mé knize přeložené do angličtiny „Handful of Gems“. Máte-li zájem, Jirka vám ji určitě pošle.

Já nejsem akademický filosof, ale duchovní praktik. Nechci sytit mysl jejími výtvory o Pravdě, ale chci přímo pravdu. Nepíši filosofické traktáty pro uspokojení rozumu, ale „kuchařky“ jak na to: „Know how“. Nic si nevymýšlím. Hlavně se dělím s přáteli o své zkušenosti z duchovní praxe. Medituji od Vánoc 1945, kdy mně bylo 14 let, celkem 70 let.

Dělím se s přáteli tímto způsobem o své vlastní, praxí ověřené zkušenosti. Stále mne znovu a znovu překvapuje, jak mnoho hledajících i po letech praxe opouští stezku.

Neustále se přesvědčuji, že důvodem tohoto selhání je nedostatečná očista od skutečných zel, jako je neláska až nenávist, hněv, pýcha a závist spolu s nedostatkem pokory, odevzdanosti a lásky k Bohu.

To jsou skutečné překážky na cestě k poznání pravdy neboli Boha. Kdo je jimi ovládán, není schopen právě pro jejich moc nad sebou jasně a správně myslet. Pak nejen filosofování nepomáhá, ale přímo škodí.

Rozum zastřený těmito zly nemůže myslet jinak, než zle. To je zákon. Prostý člověk, který je pln lásky, pokory a odevzdanosti k Bohu a který netrpí uvedenými zly, je proto Bohu mnohem blíž než učenec. Trefně se tomu říká „učená“ a dodejme i zlá „nevědomost“. Pod jejím vlivem akademičtí filosofové propadají více či méně přesvědčení, že jsou Bohem nebo mu rovni. Ovšem jen do té doby, jak se dodává, dokud nedostanou rýmu.

Za války byli všichni Němci přesvědčením nacisté. Včetně německých žen a Hitlerjugend. Všichni nadšeně doslova přísahali Hitlerovi věrnost a věřili, že pod jeho vedením vyhrají válku, vyvraždí některé národy jako Čechy, Židy, Poláky, Rusy a další a zbytek jim bude otrocky sloužit ve východních latifundiích.

Rozsáhlé vyvražďování obyvatel bývalého SSSR a strategie „spálené země“ sloužila k tomu, aby na tomto území mohli expandovat Němci a založit tam svou tisícletou říši na zcela feudálním rasistickém základě.

Hitler, Himmler, Heydrich a další plánovali výhradní osídlení této velké části východní Evropy Němci. Tento národ rasově čistých a nadřazených měl mít 200 milionů.

Proto museli esesáci povinně ve zvláštních k tomu určených táborech oplodňovat rasově vhodné německé dívky. Těm byly děti po narození odebrány a vychovávány zvlášť pro tyto účely. Jelikož tyto populační přírůstky byly nedostatečné, Himmler vydal esesákům zvláštní rozkaz. Měli krást polské, ruské a ukrajinské a další děti v obsazených územích, pokud měly rasové předpoklady: blond vlasy a modré oči.

V praxi se to dělo tak, že esesácký náklaďák projížděl obsazené město a když esesáci uviděli vhodné dítě, tak je chytili, vhodili na korbu auta a odjeli s ním pryč. Dítě pak předali příslušné a k tomu zřízené agentuře s názvem „Albensleben“. Děti takto získané byly vedeny jako „Lebensborn“ a jejich původ byl přísně tajen.

Agentura děti předávala dál do výchovy v německých rodinách. Tento osud potkal i některé české děti, jejichž rodiče Němci popravili.

O této strašlivé zločinné praxi sami Němci v dnešní době natočili dokumentární film, který jsem shlédl na stanici Prima Zoom 4. 12. 2014 v 21 hodin pod názvem „Poslední nacisté“. Ve filmu vystupují děti, dnes již dospělé, které byly takto přímo uneseny a v dospělosti pracně pátraly po svém původu.

Takto bylo uneseno 200 tisíc dětí a jen 50 000 jich bylo po válce nalezeno a vráceno rodičům; 150 tisíc dětí zůstalo trvale v Německu a jejich život byl a je doposud velmi neradostný. Takto byl českým rodičům uloupen větší počet dětí, například i těch z Lidic. Mnoho z nich se po válce v Německu nepodařilo nalézt. Některé byly přímo zavražděny ve zvlášť upravených nákladních autech výfukovými plyny.

Tento obrovský zločin byl tak pečlivě utajován, že se téměř o něm neví a hlavně se velmi nerado o něm mluví. Při Norimberském procesu byly tyto děti lživě vydávány za sirotky z obsazených území, kterých se Němci „obětavě“ ujali.

Jistě, Hitlerovi pomohli k moci někteří nezodpovědní politici jak němečtí, tak zahraniční svou nezodpovědností. Mysleli si, že jej uhlídají a využijí ke zničení komunismu.

Pravda je, že Hitler Němce získal na představu, že jsou nadřazenou rasou, která má od Prozřetelnosti, jak sám říkal, právo vládnout jiným národům a že útočná válka je oprávněným nástrojem k dosažení této nadvlády. Proto Němci šli do války s radostí za vidinou takového života.

Český národ měl být po vyhrané válce vyvražděn a jeho území mělo být osídleno Němci navždy. Tento názor hlásali někteří němečtí představitelé již před Hitlerem. Ten tuto myšlenku začal postupně uskutečňovat v českých zemích již od Mnichova.

Po obsazení Českých zemí 15. 3. 1939 ihned u nás zavedl policejní režim. Přestali jsme být plnoprávní občané, ale gestapo se stalo naším všemocným pánem. Gestapáci byli svévolnými pány nad našimi životy a smrtí.

Po celou okupaci byl Protektorát jen jakousi lepší věznicí. Trvale jsme žili v podvýživě a ve strachu o holý život. Dobře jsme věděli, že v případě německého vítězství budeme všichni vyvražděni. Noviny denně přinášely seznamy mnoha desítek vlastenců popravených Němci. Jednou jsme se dočetli, že byl popraven i náš strýc, bratr mé matky. Zavřeli na trvalo všechny vysoké školy, vyhazovali české děti ze středních škol.

Mne německý inspektor nepustil na gymnasium. Bratr spolu se statisíci Čechů musel na otrockou práci do Reichu. Otce Němci zavřeli do konce války. Celou dobu jsem žil ve strachu, zda jej vůbec ještě někdy uvidím.

Němci ovládali plně vše. Doklady, názvy obchodů, vše muselo být nejprve německé a pak teprve české. Denní vysílání českého rozhlasu v němčině ač měli vlastní rozhlasovou německou stanici bylo placeno samozřejmě z českých peněz.

Ve škole jsme denně zpívali obě německé hymny a zpaměti odříkávali otravné životopisy našich vrahů: Hitlera, Himmlera a dalších. Naše dějiny se nesměly učit. Na všech školách panoval trvalý strach před návštěvami německých inspektorů, po kterých někteří učitelé páchali sebevraždy nebo byli gestapem odvlečeni do koncentráku. Možnost zábavy veškerá žádná.

A kdo začal válku? Byli to němečtí vojáci, kteří obsadili po Mnichovu naše pohraničí i zbytek republiky půl roku po Mnichovu. Byli to němečtí vojáci, kteří bez vyhlášení války napadli Polsko a v průběhu okupace zavraždili 2 miliony Poláků. Němečtí vojáci postříleli obyvatele Lidic a srovnali je se zemí.

Na západních územích bývalého SSSR povraždili přes 10 milionů obyvatel, 20 000 vesnic a měst úplně zničili.

I při útoku v Ardenách v zimě 1944 – 1945 se dopustili němečtí vojáci válečných zločinů: vraždili zajaté Američany, převlékali se do amerických uniforem a vraždili belgické děti a ženy schované ve sklepích.

Ještě v dnešní době v dokumentárních filmech se tehdejší němečtí vojáci hrdě hlásí k tomu, co dělali: „Bojovali jsme za svou vlast“.

Mnoho z toho jsem 6 dlouhých let přímo prožíval a viděl: ženu zastřelenou zákeřně z okna Němcem, ležící bezmocně na dlažbě ulice. Ruské vojáky zastřelené Němci 9. května, tedy již po válce na Mírovém náměstí. Prožil jsem hrůzy německého řádění po Praze na konci války, kdy Němci vraždili i malé děti a ženy. Hitlerjugend vypichovalo oči zajatým vlastencům.

Vězňové z koncentráků vyprávějí, jak se německé ženy, civilní zaměstnankyně koncentračních táborů, které vyráběly V1 a V2, doslova praly o to, aby mohly lépe vidět věšení vězňů. Brněnští Němci dokonce rádi platili vstupné 3 marky za podívanou na popravy Čechů.

Napsali jsme s Jirkou Krutinou tři knihy plné těchto německých zločinů, protože se nyní Němci vydávají za oběti a jsme za to dokonce i v dnešní době cílem útoků za toto odhalování pravdy.

Nemám po svých osobních válečných zkušenostech nejmenší pochopení pro omlouvání a zakrývání německých nacistických zločinů. Takové počínání vždy považuji za nedostatek schopnosti prosadit pravdu a rozpoznat lež, rozlišit konkrétní zlé činy od dobra. Pravá duchovní autorita se něčeho takového nemůže dopouštět.

Pouhé byť i dočasné členství v nacistické straně bylo po válce plným právem považováno již za trestný čin. I polepšený nacista je jen polepšený zločinec a nic víc. Vždy platí: „Podle skutků poznáte je a nikoliv krásná slova“. Takoví lidé včetně těch, kteří tyto zločiny zamlčují, omlouvají a zapírají, nemohu brát za duchovní autority. Jejich mistrem je Hitler a nikoliv Ježíš.

Válka byla prohraná a přece od ledna 1945 do května 1945 esesáci povraždili jen z nenávisti přes 700 tisíc zubožených vězňů včetně žen a dětí na pochodech smrti. Německé ženy a Hitlerjugend jim v tomto dále ochotně a radostně pomáhaly včetně lynčování sestřelených spojeneckých letců.

Pro Němce je příznačné, že bombardování německých měst spojenci se snaží vydávat za válečné zločiny, ale na začátku války sami jásali nad tím, jak Luftwaffe úspěšně srovnává se zemí Varšavu, Rotterdam, Londýn a mnohá další města. Obdobně zničili i Stalingrad.

Sami Němci ještě v roce 1944 teroristicky ostřelovali tisíci raket V1 a V2 anglická města bez přestání ve dne i v noci.

To, co dělali druhým, bylo v pořádku. Navíc teroristickým bombardováním spojeneckých měst začali prví. Dokonce si je předem vyzkoušeli na bezbranných vesničanech za občanské války ve Španělsku. Je zřejmé, že je předem plánovali použít.

V pražském povstání v květnu 1945 bombardovali i Prahu, osvobozený rozhlas a okolní domy doslova 2 nebo 3 dny před kapitulací.

Ze všech těchto důvodů nelituji trpící a padlé miliony Němců, protože si svůj osud dobrovolně vybraly. Přísahali věrnost Hitlerovi a vraždili druhé, ty méněcenné až do samého konce.

Nejen se nevzdali, ač mohli, ale vraždili doslova ještě poslední dny války a dokonce i po kapitulaci. Po celou válku, jejíž začátek a vedení bylo samo o sobě již strašným zločinem, porušovali zcela bezostyšně všechna závazná ujednání o vedení války včetně hromadného vraždění zajatců i bezbranných vězňů v pochodech smrti. Ty projížděly i Prahou.

Ti, kteří je přežili, vypovídají, že v Německu jim nikdo nepodal ani kus chleba nebo dal napít, ač umírali hlady a žízní. V Čechách se jim lidé snažili podat alespoň kus chleba i když němečtí vojáci, kteří transporty smrti hlídali, po nich stříleli.

Nemáte pravdu, že nepíši o poválečném „pronásledování“ Němců v Československu. Píši, ale vysvětluji také, že na rozdíl od nacistů nebylo státem řízené a proti zločinům Německa mělo velmi malý rozsah. Bylo samovolnou odplatou za hrozný teror a vraždění, kterému jsme byli vystaveni. I spojenečtí vojáci mlátili esesáky, kteří hlídali vězně v koncentrácích, když viděli hromady mrtvol a zubožené vězně, které osvobodili.

Píšete, že vaše rodina si zachránila životy útěkem před Hitlerem do předválečného, demokratického Československa. Nezmiňujete se vůbec o tom jak sudetští Němci tento demokratický stát, který zachránil životy mnoha tisícům Němců, zradili a pomohli nacistům jej zničit. Místo toho píšete o údajných zločinech proti Němcům v poválečném Československu. Potrestat velezrádce demokratického státu však není zločin a dokonce jím není spontánní reakce obyvatelstva za prožité vyvražďování.

Nevidíte spojitost mezi zločiny, kterých se Němci víc než 6 let dopouštěli na Češích s cílem jejich konečného vyvraždění a velmi krátkým poválečným obdobím, kdy snášeli následky svých obrovských zločinů proti lidskosti.

Češi vaší rodině zachránili život, ale vy jste proti nim zaujatý a dokonce bráníte ty, kteří vaší rodině usilovali o život.

Jelikož neumíte česky, posuzujete něco, co jste nečetl. Je to zvláštní. Mě vytýkáte, že neznám vaše celé dílo, ale mně soudíte stejným způsobem.

To, co učím, je v podstatě jednoduché a prosté. Každý se má sám za sebe vrátit k Bohu. Nejlépe tak, že pozná své pravé Já, které do nás Bůh při stvoření vložil jako svůj obraz. O něm plně platí: „Pravím vám bohové jste. Tato pravda je nezničitelná“.

Snažím se pomoci druhým svými zkušenostmi na této cestě. To je vše. V poslední době jsem došel k přesvědčení, že sama meditace na Boha, pokud není provázena důkladnou očistou od všeho zlého, láskou, pokorou a odevzdaností k Bohu, vůbec k duchovnímu životu nestačí. Tím méně filosofické rozumování. Kdo toto zanedbá, dříve nebo později odpadne z cesty. Sám rozum, schopnost poznávat dobré a zlé, co k Bohu přivádí a naopak, co od něho odvádí, plně závisí na této velké duchovní čistotě.

Koho ovládají zlé myšlenky a city, ten není schopen právě pro jejich moc nad sebou jasně rozlišovat.

Je dobré bádat o tom, co láska je, ale mnohem důležitější je žít v souladu s láskou k Bohu, ke svým bližním a k sobě. Neplatí jen co víme, ale hlavně co děláme. Proto je lépe jako malé děti nic nevědět, ale správně, moudře milovat. To je možné pouze tam, kde je na prvém místě neustálá očista.

Způsob myšlení a jeho závěry, zejména o východních naukách a jejich představitelích, jaké jsem ve vašem článku nalezl, od této přímé stezky spíše odvádějí. Navíc je z nich cítit pohrdání nás, civilizovaných a vzdělaných křesťanů a také kolonizátorů s ubohými a zanedbanými nekulturními domorodci. V této pýše vyvolení křesťané nad pohany vynikají, zvláště někteří Angličané.

Stále nechápu váš negativní přístup k Ramanovi Mahárišimu, že je pro vás nesrozumitelný. S ním se osobně setkalo mnoho význačných osob z duchovního světa jak západu tak z východu a skoro všichni pociťovali jeho mocné duchovní vyzařování. Mnozí je cítí i bez osobního setkání a dokonce i po jeho smrti. Popis jedné z mých více zkušeností s ním naleznete ve zmíněné knize jako jeden z článků v „The Mountain Path“ pod názvem „How Sri Bhagavan blessed me“. Snad by vám pomohla kniha „Living by the words of Sri Bhagavan“ od Davida Goodmana nebo „Letters from Ramanashram“ od Nagammy.

I kdyby byl opravdu Maháriši tak nesrozumitelný, nebylo by víc to, co žil a byl, než to, co „znal“? Bytí je vždy víc než porozumění. Ve skutečnosti je samo nejvyšším porozuměním.

S pozdravem Váš Jiří Vacek