Jiří Vacek - duchovní učitel

 Jiří Vacek

Leošek Kubínů vedl oddíl jógy ještě za komunistů a pořádal jógická týdenní setkání v Pensionu u Přehrady na Morávce. O tom jsem nevěděl.

V roce 1995 zatoužil po klidové meditaci a sám od sebe se obrátil na mne, abych je na Morávce vedl. Jelikož jsem od začátku své cesty toužil po společných meditacích, rád jsem vyhověl.

Tím začala pravidelně se opakující řada meditačních seminářů na Morávce, až dosáhla počtu šesti týdnů do roka. Přirozeně a bez propagace se vytvořilo duchovní společenství a počet jeho členů stále stoupal. Začaly i týdenní meditace na Slovensku, které organizoval – opět sám od sebe – Peter Štuller. Zvlášť za tímto účelem si pro mne dojel do Žiliny, kde jsem přednášel, ze Zvolena.

Jako každé duchovní společenství, které skutečně směřuje k Bohu i naše škola átmavičáry, hledání našeho pravého, od Boha nám daného Já, jsme byli a stále jsme cílem útoků sil zla a odstředivých. Proč tomu tak je, jsem vysvětlil v článku  "Poučení z knih"

. Byl otištěn na našem webu. Jak tyto útoky probíhaly, líčím i v pamětech „Jak jsem hledal Boha“.

Pokud neznáme zákonitosti, které světu a hlavně naší mysli vládnou, je zcela nepochopitelné, k čemu docházelo.

Například jeden z pokročilých postrádal v našem společenství lásku. Aby ji našel, opustil dobrou manželku a dvě malé děti a navázal vztah s ženou jiného muže. Ve jménu lásky rozbil dvě manželství, vzal otce dvěma malým dětem a vydal se za láskou...

Jiný příklad. Manželé lékaři uvěřili dvěma léčitelkám, že v hale, kde meditujeme, je špatná energie. Začali meditovat spolu sami na pokoji a po semináři společenství opustili. Později, jak jsem se dozvěděl, zjistili, že léčitelky jsou podvodnice.

Mnoho duchoborců, kteří se chtěli duchovnem živit, přicházelo na naše semináře s plánem získat zde své stoupence a prostředky k obživě.

Nejhorší jsou útoky na naši praxi. Objevil se i názor: „Když se soustřeďujeme na malý předmět, děláme lokavičáru“. Nikoliv, my děláme átmavičáru, protože se snažíme uvědomit si sebe jako vědomí, které předmět pozoruje. Názorný příklad, jak je důležité nemyslet si, že vše, co nás napadne, je správné, ale pečlivě rozlišovat na podkladě duchovní nauky dříve, než něco začneme tvrdit.

Jak je takové chování možné, vysvětluji v jiném článku "Jsou lidé dobří nebo zlí?" Je také na webu. Ti hledající, kteří jen meditují nebo dokonce cvičí pouze vnitřní pránájámu, ale neprovádějí usilovnou očistu, jsou zákonitě přemoženi silami zla, které v sobě mají. Jejich sklony nepřátelské Bohu jim zastřou rozum, a proto nemohou správně rozlišovat. Pak myslí, cítí a jednají pod vlivem zla. Následky jsou s tím v souladu: jsou zlí. Buď opouštějí naše společenství nebo se je snaží rozdělit a přivést ty, co jsou v rozlišování slabí, pod svou moc.

Již v roce 2005 byl založen facebook, který byl velmi nepřátelsky kritický k části společenství. O jeho existenci jsem neměl ani tušení až do 6. prosince 2014. obsahoval lži a nepřátelské útoky na mne, mé přátele i na naši praxi.

Pak věci nabraly rychlý spád. Hrubý osobní útok na mne i přátele a jejich vyhazování z klubovny.

Klubovna, kterou vede Pavel Dymanus, má svůj web. Na tři krále, 6. ledna 2015 se na něm objevil následující text:

Aktuality: Ing. Jiří Vacek

Skončil.

I to podává jasný obraz dění v klubovně. Pavel tvrdě a zcela autoritativně ovládá veškeré dění v klubovně s mlčenlivým souhlasem těch, kteří by neměli mlčet. Každý nepříjemný dotaz, natož nesouhlas, tvrdě trestá vyhazovem. I ty, kteří na jeho klubovnu přispěli mnoha tisíci korunami. O vrácení není zatím ani řeč.

Až přijdou při vyhazování na řadu ti, kteří k tomu mlčí, což je zákonité, ať neříkají, že si to nezaslouží.

Karel Bešorna se marně ptá:

„Právě jsem, Pavle, narazil na tvém webu duchovnisrdce.cz na odkaz Ing. Jiří Vacek. Velmi těžko se mi o tom píše. Jak můžeš uvést na adresu člověka, který se o tebe dlouhé léta duchovně staral, „Skončil“?! Opravdu si myslíš, že je něco takového správné?“

Na scénu vstupuje i další web „Jóga vědomí“. Byl založen 19. 9. 2014 v utajení přede mnou a to v předstihu v době, kdy spory ve společenství zdaleka veřejně ještě nevypukly. Jaký plán založený web sledoval se ukázalo 5. ledna 2015 článkem P. Wilberga „O mystifikaci Já v neo-východních kultech meditace“. Podtitul: Duchovní manifest pro náš věk. Přeložil J. Krutina.

Po přečtení článku je zřejmé, že je odmítnutím učení Ramany Mahárišiho a s ním i nauky, kterou hlásal Mojžíš, Ježíš, Sokrates, Šankara, celá advaita a nakonec i kašmírský šivaismus.

V dalším hodnotím „manifest“ z postoje nauky, kterou provádíme nebo lépe, máme provádět a kterou učí všichni mistři přímé stezky poznání Sebe.

O tom, že je nezbytné zkoumat význam pojmů, jak P. Wilberg navrhuje, jsem psal dříve než on. Stále poukazuji na obrovský nedostatek duchovní filosofie, jímž je neexistence jednotného pojmoslovného slovníku, který by používali všichni duchovní autoři. Bez něho je vzájemná domluva velmi obtížná až nemožná.

Vědci, lékaři, ale i hudebníci mají své celosvětově platné, uznávané a používané názvosloví. Každý hudebník na celém světě například ví, jak se má hrát skladba označená jako „largo“.

V duchovní filosofii tomu tak není a i tak základní pojmy jako meditace se chápou často naprosto rozdílně. V józe je meditace soustředěním beze slov a myšlenek, na západě je meditace chápána zcela opačně: soustředěné myšlení na daný námět neboli jako rozjímání.

Není divu, že se pak představitelé různých směrů nemohou dohodnout, když i pro naše pravé Já existuje hned celá řada pojmů: Adam před pádem, Kristus, átman, naše buddhovská podstata a další.

Právě z těchto důvodů se také zaměřuji na odkrývání pravých kořenů každého náboženství a shod, které v nich existují. A. Huxley o tom napsal celou knihu „Věčná filosofie“. Tu by měl každý dobře znát. To je jediný pravý celosvětový ekumenismus.

Věčná filosofie je skutečně potřebné dílo, které jasně a srozumitelně odhaluje původní jednotu všech cest k Bohu. Je smutnou skutečností, že některá slova, a to dokonce zásadního významu pro duchovní život, ztratila svůj správný význam a jsou dnes doslova „zatracována“. Jedním tímto pojmem je slovo „hřích“.

Bohužel, byli to zejména kněží křesťanských církví, kteří k tomuto žalostnému stavu silně přispěli. Líčí nám hřích jako něco, čím není. Hřích není neposlušnost vůči Bohu, tím méně jako urážkou, ale proviněním proti Sobě, proti přikázání lásky k sobě. Hříchem ubližujeme na prvém místě sobě. Jeho následky se nám vrací jako náš špatný osud. Protože se tak zpravidla děje až v novém následném životě, tato příčinná spojitost nám uniká. Také nejsme podstatně hříšní, ale naopak soupodstatní s Bohem, i když v současném stavu jsme ovládáni silami zla.

Nevím, jestli si Wilberg uvědomuje jednu základní pravdu: lidský rozum je výtvorem Boha a nikoliv Bůh je výtvorem rozumu. Mnozí akademičtí filosofové nás někdy přímo, někdy skrytě přesvědčují, že rozum je přiměřeným nástrojem k posuzování Boha a pak jej, jeho závěry nadřazují Bohu.

Pro ně nejvyšší, absolutní pravda není Bůh, ale jejich rozum. V jejich životě a myšlení to znamená, že jejich rozum se stal jejich Bohem, který jim i vládne.

Pravdou je, že lidský rozum čerpá své porozumění z božského rozumu neboli z božské moudrosti, ale jen v takové míře, v jaké je toho schopen.

Schopnost rozumu chápat správně a bez zkreslení není na prvém místě dána kvalitou našeho myšlení nebo dokonce mozku, ale něčím zcela jiným: čistotou naší mysli.

Tato čistota je dána stupněm, v jakém jsme schopni se oprostit od všeho zlého a pryč od Boha směřujícího a současně plněním přikázání lásky k Bohu, k bližním a k sobě.

Proto očista je vždy základním předpokladem úspěšné stezky k Bohu i správného myšlení a chápání.

Na čistotě mysli závisí veškerý pravý duchovní život. Ten bez ní neexistuje ani existovat nemůže a nelze ji ničím nahradit.

Duchovní život nepotřebuje demystifikaci, ale plnění přikázání čistoty, což je v praxi trojjediné přikázání lásky, život s ním v souladu. Tam, kde převládá tato čistota mysli, tam převládá i správné myšlení a to tím víc, čím víc přikázání lásky plníme.

Nic jiného než nečistá a chceme-li ve hříchu si libující mysl, nám nebrání ve správném chápání pravd včetně pravdy nejvyšší, jíž je sám Bůh.

Výrok: „Člověk je hříšný“, je jen půl pravdy a proto i pololež. Celá pravda zní: člověk ve stavu pádu od Boha je pod vlivem nebožských a zlých sil, ale jeho božská podstata, to co je v něm soupodstatné s Bohem, v něm zůstává i ve stavu pádu a nemůže být zrušeno.

To je správný význam výroku: „Pravím vám, Bohové jste, tato pravda nemůže být zrušena“.

Tvrdit, že lidé jsou božští je také jen polopravda a proto i pololež. Současný stav člověka, který nepoznává Boha, je nebožský. Pro nečistoty mysli se v něm Bůh nemůže božsky projevovat, i když je v něm stále přítomen jako jeho vědomí.

Proto je třeba hlásat obě pravdy společně. Člověk je podstatně božský, ve své podstatě je soupodstatný s Bohem, ale ve stavu oddělení od Boha se nachází pod mocí sil zla a odstředivých a proto se jeho božství neprojevuje. Proto se člověk chová v dané chvíli podle toho, zda v něm právě převládají dobré nebo zlé síly, což jsou zejména city. Ty z nich, které právem označujeme za smrtelné hříchy, skutečně „usmrcují“ vše božské v nás.

Aby se vrátil do svého původního stavu, musí se člověk na prvém místě vymanit z moci těchto sil, aby se Bůh v něm stále přítomný mohl projevit.

Právě toto je celá stezka k Bohu. Její nejpřímější praxe je proto zkoumání toho, co jsme, což je ona základní otázka, átmavičára „Kdo jsem Já, co je mé Já?“ Je hledáním podstaty naší bytosti, která je soupodstatná s Bohem. Abychom mohli poznat, kdo jsme, co je ona naše božská podstata, musíme se nejprve přestat ztotožňovat s tím, co nejsme. Nejsme ničím, co není sebe si vědomé, protože jsme sebe si vědomé ryzí bytí neboli vědomí. To není dvojnost rozděleného bytí a jeho uvědomování, ale božská jednota sebe si vědomého bytí.

Tělo a mysl, jejich činnosti nejsou sebe si vědomé a proto, ať jsou dobré nebo zlé, nejsme to my, ale naším vědomím pozorovatelné předměty.

Wilberg demystifikací nesleduje objasnění těchto základních pravd, bez kterých se pravá stezka k Bohu nejen neobejde, ale ani neexistuje. Klade hlavní důraz na duchovní život tam, kde není. Věří v metafyziku a v rozum a slibuje si zlepšení od jasného pochopení pojmů, se kterými pracuje.

Zapomíná, že Pravda leží v přímé, nadrozumové zkušenosti Boha a že její správné pochopení je možné pouze na základě této přímé zkušenosti, uvědoměním toho, v čem je člověk s Bohem soupodstatný, což je zejména vědomí Já jsem.

A jsme znovu u nepominutelného předpokladu každé stezky k Bohu, jímž je očista. Neočištěná mysl nedovolí přímé poznání Boha a současně velmi zatemňuje schopnost rozumu správně poznávat.

Z jeho článku je zřejmé, že nečiní rozdílů mezi duchovním praktikem, ať je jím křesťanský mystik, jogín či buddhista a pouhým intelektuálem, který se zabývá výhradně metafyzikou, opřenou nikoliv o vlastní přímou duchovní zkušenost, ale pouze o rozum.

Marně se ptám, jak je možné, pokud má vlastní duchovní zkušenost s poznáním Já, jak může napsat s neúctou o „Rozhovorech s Ramanou Mahárišim“: „Jsou zmatené“. Nepodávají nám na svých sedmi stech stránkách nic jiného než praktické rady, jak dosáhnout poznání našeho pravého Já. V tom je jejich význam a jedinečnost.

Je pravda, že „Rozhovory“ nejsou tematicky uspořádány, ale to také nikdo netvrdí. Jsou pouze záznamem některých – nikoliv všech – názorů Mahárišiho v jeho výrocích na dotazy nejrůznějších tazatelů za určité časové období.

Nejsou ani neměly být uceleným výkladem nauky. Tu podává mudrc ve vlastních spisech, které jsou k použití v knize „Sebrané spisy“. Tematicky jsou také jeho žáky uspořádány v knize „Mahárišiho evangelium“.

Příznačná pro Wilberga je naopak pozornost, kterou věnuje Heideggerovi a důležitost, kterou mu přisuzuje. Čerpá z něho inspiraci.

Heidegger byl německý akademický filosof. Narozen 1889, zemřel v roce 1976. Již v roce 1933 vstoupil do nacistické strany a nikdy z ní nevystoupil. Nacistická strana, NSDAP nebyla na rozdíl například od komunistů stranou masovou, ale výběrovou. Shromažďovala tehdejší německou elitu.

Po válce se M. Heidegger duševně zhroutil. Je možné, že se tak stalo po odhalení strašlivých zločinů nacistů, k nimž se hlásil a za které byl také spoluzodpovědný.

Tato strana byla po válce právem prohlášena za zločineckou organizaci a pouhé členství se trestalo dvěma lety vězení.

Britské listy z 15. 1. 2014 uvádějí, že byl antisemita, metafyzický rasista a věřil v německou národní revoluci, která zachrání svět.

Jinými slovy byl stejně jako většina Němců přesvědčen o jejich nadřazenosti nad jinými národy.

Filosofie, má-li být duchovní, nemůže být oddělena od etiky. Právě svým životem a nikoliv řečmi každý dokazuje, kam patří a co vlastně je.

Odsudek Ramany Mahárišiho a přijetí vlivu M. Heideggera určitě o P. Wilbergovi něco vypovídá.

Stejně tak jeho charakteristika jako „autora s etnickým německým a židovsko-německým pozadím“.

Většina Němců a jejich příznivců je více či méně pod vlivem přesvědčení o vlastní, německé výjimečnosti a proto i nadřazenosti nad druhými. Otázka, jak je tomu s P. Wilbergem, je proto ve výše uvedených souvislostech oprávněná.

Přímo neuvěřitelné je obviňování Ramany Mahárišiho z neznalosti učení K. Marxe a Nietzscheho a že se Maháriši neosvobodil z myšlenkové nevědomosti prostředí, ve kterém žil. Všimněme si, že všichni tři filosofové, které vyzdvihuje, jsou Němci. Takže duchoborci vzhůru do studia Marxova učení! Není však lépe si uvědomit, že Marx byl spoluzakladatelem komunismu a tím i všech hrůz s ním spojených včetně komunistických koncentráků jako byly gulagy, ale i náš Jáchymov?

Neplatí snad, že strom se pozná podle ovoce?

Wilberg soustavně odhaluje svou nevědomost o samých základech duchovní praxe, když tvrdí, že Maháriši a další neumějí vysvětlit přítomnost nespravedlivého utrpení na světě.

Místo, aby si položil základní otázku, zda vůbec nějaké nespravedlivé utrpení existuje, nepravdivě tvrdí, že je ani mistři neumí vysvětlit.

Já sám jsem na tento námět napsal plné objasnění v článku „V Osvětimi selhal člověk, ne Bůh“. Na našem webu si článek může každý prostudovat.

Zde pouze stručně: něco jako nespravedlivé utrpení neexistuje. Životy všech lidí řídí zákon příčiny a následku, který každému vrací přesně to, co sám vytvořil, ať již svými myšlenkami, city nebo zevními činy. Protože se rodíme opakovaně v našem světě, sklízíme v tomto vtělení plody zla, kterého jsme se nejen svými činy, ale hlavně svou myslí dopustili ve vtělení předcházejícím.

Jelikož v mezičase mezi vtěleními mohlo dojít ke změně našeho myšlení a přiklonili jsme se k dobru, zevně a bez náležitého pochopení se to jeví tak, že trpí nevinní lidé.

A ještě bych dodal: v budoucnosti bude ještě daleko hůř, než bylo v Osvětimi. Jaký asi bude osud sedmdesáti milionů příslušníků německého národa, kteří v rozmezí pouhých dvaceti let vyvolali dvě světové války a přímo nebo nepřímo zavraždili asi 70 milionů lidí? Jen proto, že si usmysleli, že jsou nadřazená rasa, která má právo vládnout druhým a určovat, zda mají právo na život nebo ne.

Jak vypadal život naší rodiny pod Němci, uvádím ve svých pamětech „Jak jsem hledal Boha“. Strach, podvýživa, krutý trvalý útlak. Takových rodin bylo po celé Evropě mnoho milionů.

Jak je možné se vůbec divit tomu, co se ve světě děje, když jeho dějiny jsou jen dějinami vraždění celých národů?

P.W. tvrdí: „Pociťování a cítění jsou nejzákladnějšími aktivitami toho, co nazýváme ryzím vědomím“.

Nikoliv. Základní činností nebo projevem vědomí je samovolné, nepřetržité a neměnné uvědomování vlastní, sebe si vědomé existence. Ta se nemění na rozdíl od pociťování a cítění, které se mění a někdy je přítomné, jindy nikoliv. Vědomí je to, co si uvědomuje jak pociťování a cítění, tak jeho nepřítomnost.

I proto pociťování a cítění nejsou základní činnosti vědomí prostě proto, že někdy existují, jindy nikoliv.

P.W. zaměňuje vědomí něčeho – uvědomovaných předmětů za samo vědomí. Popírá prvotnost ryzího vědomí před uvědomováním si něčeho. Odtud již je jen krok k materialismu, který samostatnou a nezávislou existenci vědomí popírá.

Jsem napadán, že učím rozlišování od těla, ale současně také, že omezuji vědomí na tělo. Přitom jedno vylučuje druhé. Pokud se nerozlišíme od těla, není možné si uvědomovat neomezený prostor vědomí, protože je omezujeme na tělo.

Jedním ze stálých cvičení, které provádíme každé ráno na seminářích, je právě nácvik uvědomění, že nejsme tělo, ale je tomu přesně naopak: tělo se nachází ve vědomí, které je obklopuje i proniká. Později si takto uvědomujeme celý svět jako obsah našeho vědomí.

Celý článek se vyznačuje malým pochopením prvotnosti vědomí a jeho důsledků, jímž je oživující moc pozornosti vědomí, která rozhoduje vše.

Tvrzení, že rozlišení od těla je škodlivé, je výplodem materialistického myšlení některých vědců. K plnému, byť dočasnému rozlišení se od těla dochází ve spánku, bez kterého je život nemožný a které přináší obnovu všech sil. Navíc každý ví, jak je spánek beze snů blažený.

Na konci života, ať chceme nebo nikoliv, naše hmotné tělo vždy zmizí. Rozlišení se od těla je proto dobrá příprava na tento stav bytí bez těla, který nutně každého potká.

To nejdůležitější, co přináší rozlišení od těla, je zásadní předpoklad pro rozpouštění ega, které je zrušením naší totožnosti s ním. Dokud se nejen považuji za tělo, ale což je mnohem horší, také se tak prožívám, nemohu se poznat jako vědomí.

To, že ego je latinsky já, není nic nového, ale všeobecně známé. Pojem „ego“ se používá smluvně pro označení našeho nepravého já, aby bylo zřejmé, o čem je řeč a nedošlo k záměně pravého Já za nepravé. Je s podivem, že se P. Wilberg nad něčím tak běžným podivuje.

Důvodně si proto myslím, že mu není zásadní rozdíl mezi egem a Já jasný.

Nerozlišovat tělo od Já znamená zůstávat trvale v egu, v nepravém já.

Některé výroky P. W. jdou proti sobě. Nabádá nás, abychom neuctívali východní mistry. Je proti vystavování fotografií například Ramany Mahárišiho, ale současně nás nabádá k uctívání evropských mistrů. Kteří to jsou, neuvádí, ale zřejmě by se opět mezi nimi objevili zejména ti němečtí – Eckhart, Tauler a další.

My mistry nerozlišujeme na evropské a východní, na současné a minulé, na ty, kteří znají Marxe nebo nikoliv, ale na ty, kteří nám mají co podnětného říci k naší stezce.

Čerpáme rádi z pravoslaví jako ze zenu, z křesťanských středověkých mistrů, anglických, francouzských i německých, ze Sokrata jako z Patanjaliho a z Ramany Mahárišiho, ale i z Mojžíše a Ježíše a dalších. Seznam by byl dlouhý.

Jelikož Ramana Maháriši je náš současník a proto jeho učení není zkresleno dobou a zabývá se téměř výhradně dosažením poznání Sebe, věnujeme mu pozornost nejvyšší.

Uctívání pravých mudrců spočívá na staletími ověřované zkušenosti: je-li prováděno v pravém duchu, dostává se nám od nich skutečné duchovní podpory. Názorné příklady této pomoci uvádím ve svých pamětech „Jak jsem hledal Boha“. Je jich plný i náš web.

Nevidím proto jediný důvod proč od Ramany Mahárišiho někoho odrazovat. Takovéto tvrzení, kterých P.W. uvádí mnoho, jen zvyšují oprávněné pochybnosti, jak rozsáhlé zkušenosti s duchovní praxí P.W. vůbec má, když tyto zcela běžné poznatky nezná nebo proti nim bojuje. Proč vlastně?

Mudrci zevní a často povrchní uctívání odmítali včetně Ramany Mahárišiho. Vyhnout se mu však nemohli.

Na druhé straně je zcela zřejmé: má-li mít žák z mistra co největší prospěch, bez úcty a přátelství k němu toho moc nezíská a ani získat nemůže.

O zásadních omylech P. Wilberga ve světle nauky přímé stezky, by bylo možné napsat ještě mnohé. Jak je možné například poznat naše pravé Já, pokud nerozpustíme ego, které není ničím jiným než naším nepravým Já? Je vytvářeno ztotožněním vědomí, kterým jsme, s tělem a s myslí, kterými nejsme. P.W. však rozlišení od těla považuje za nebezpečné s odkazem na údajný vznik duševních nemocí.

To je nepoctivý důvod z mnoha pohledů. Odrazuje někdo od řízení auta jen proto, že ročně tisíce lidí při tom zemře? Jóga nezpůsobuje duševní nemoci, je-li prováděna tak, jak se má. Opak je pravdou: mnoho duševně nemocných je přitahováno jógou, protože si od ní slibují uzdravení.

Jóga nic takového neslibuje; ani zdraví není jejím cílem. Je-li správně prováděna, pak určitě zdraví zlepšuje. Potíž je, že mnozí ji provádějí nesprávně.

Zejména jsou v tomto smyslu nebezpečná ta cvičení, která pracují se silou, když se současně nečistíme. Právě porušování tohoto základního požadavku správné praxe je příčinou všech nezdarů v józe i duševních poruch. Pro P.W. je příznačné, že očistu vůbec nezmiňuje, ale jasné vymezení filosofických pojmů považuje za nejdůležitější.

K poznání Boha, o které usilujeme, však není třeba je znát.

Paradoxem je, že osobně splňuji – ač ne dobrovolně – požadavky, které P. Wilberg na hledající klade. Mám například asi šest státních zkoušek z marxismu, až na jednu všechny na výbornou. Nemyslím, že by mi pomohly na stezce a k poznání sebe již vůbec ne. I v tomto bodě musím Wilberga plně odmítnout a vím, o čem mluvím.

Naše stezka poznání Sebe, jak ji učí advaita i kašmírský šivaismus, Mojžíš, Ježíš i Sokrates je přímou stezkou od začátku až do konce, což platí od samého začátku všech náboženství až dodnes a bude platit vždy.

Pravda byla, je a bude vždy jedna a nejpřímější stezka k ní rovněž a je jí poznání božství, které do nás Bůh při našem stvoření vložil. Na jeho základě, ale jen na něm a ne na čemkoliv jiném stezka pokračuje dál k tomu, co nás přesahuje, což je Bůh.

Vše, co nás od této stezky odvádí nebo ji jakkoliv zpochybňuje, je proto zlé a škodlivé. Kdo chce opravdu Pravdu, musí proto uvedené názory P. Wilberga odmítnout. V naší škole, má-li zůstat tak, jak byla založena, pro ně není místo.

Pravost každé nauky vždy prověřuje její praxe. Pokud je naše stezka správně prováděna, její dobré plody jsou nepopiratelné. Není proto jediný důvod ji měnit nebo něco přidávat. To, že její podstatu učí nejvyšší spasitelé a mistři všech dob, je jen jejím dalším potvrzením. Patří k nim i mistři naší školy včetně těch, kteří šíří názory P. Wilberga i pokročilí žáci naší školy.

Pokud jí někdo nerozumí a odmítá, správné vysvětlení je jen jedno: nedostatečně očištěný rozum.

K dobrému pochopení toho, co se děje, doporučuji zejména studium tří článků na našem webu, které byly napsány za tímto účelem:

1) Poučení z knih

2) Jsou lidé dobří nebo zlí?

3) V Osvětimi selhal člověk, ne Bůh

4) Paměti „Jak jsem hledal Boha“

„Paměti“ jsou dlouhým výčtem útoků zla na naši školu. Každý by si měl vzít z toho důkladné poučení, aby věděl, čeho se má vystříhat a nezařadil se mezi naše nepřátele. Ve skutečnosti se každý tímto způsobem zařazuje mezi nepřátele vlastního skutečného dobra.

Poučné je i to, jak tito nepřátelé dopadli. Někteří se mně dokonce za své chování omluvili.

Jediné správné východisko pro naše myšlení tvoří poznání skutečného současného stavu naší existence.

Všichni, a když říkám všichni, tak myslím opravdu všechny, kteří žijeme na této Zemi, jsme odpadli od Boha a proto v našem světě nevládne Bůh. Ve vládě nad naším světem i nad námi samými se střídají podle své moci síly odstředivé a dostředivé. Prvé směřují od Boha, druhé nás vracejí k Bohu.

Vše – osoby, jejich myšlení a jednání se řídí touto pravdou. To, oč se hraje, jsme my sami, naše mysl a proto i náš příští osud. Co v nás, v naší mysli nad námi zvítězí, určuje, kde a jak budeme příště žít. O nic jiného se nejedná.

Osoby, které v tomto dění vystupují, nejsou podstatné. Nevěřím, že se jedná o pouhé nedorozumění mezi lidmi. Právě naopak: vždy běží výhradně o boj sil zla a dobra v nás. To, co zvítězí, bude náš osud. Podstatné a rozhodující jsou síly, které nás v daném okamžiku ovládají. Ty určují naše myšlení, cítění a zevní chování. Každé jiné hledisko než toto je nesprávné a zavádějící.

Neběží o osobní nedorozumění, které je možné si vysvětlit, ale o volbu mezi Bohem a životem ve zlu bez Boha. Tím se opět dostáváme k požadavku trvalé očisty, která je možná pouze za předpokladu nepřetržitého rozlišování a posuzování, co do naší mysli vstupuje a chce ji ovládnout.

Postačí si přečíst snad většinu vyjádření ke stavu našeho společenství, abychom si uvědomili, že za těmito slovy se skrývají city, které jednoznačně jsou smrtelnými hříchy: neláska až nepřátelství, hněv, pýcha a další.

Ač neustále zdůrazňuji, že jsou skutečně smrtelné, přece si zřejmě tuto pravdu nikdo nechce uvědomit a myslet a cítit s ní v souladu. Pak meditace nejen nepřináší dobro, ale zlo: zesílenou vládu zla nad nimi.

Proto prvým a převažujícím zájmem každého musí být naprosté přitakání dobru a Bohu, protože bez Boha jakékoliv dobro neexistuje.

V osobní praxi každého z nás je proto požadavek očisty od všeho zlého a plnění přikázání lásky prvotní a rozhodující pro náš pokrok. Buď v nás převládne dobro, které spočívá v trvalé lásce k Bohu, k bližním i k sobě nebo zlo života bez lásky, která je životem bez Boha, protože vždy platí:

Bůh je láska a láska je Bůh.

V tomto světle jakákoliv pýcha, která nevidí nutnost naší trvalé očisty a hoví si v představě, jak jsme dobří a duchovní a zcela prosti zla odstředivých sil, je skutečně smrtící nejen pro jakýkoliv pokrok na stezce, ale i pro náš život ve světě.

Výjimky z této zákonitosti neexistují. Náš osud není dán ničím jiným než jejím dodržováním nebo odmítáním. Svět je pro nás jen tak zlý nebo dobrý, jak dobří nebo zlí jsme my sami.

Pro naši stezku tato pravda platí svrchovaně. Bez pokroku v naší osobní očistě jakákoliv stezka neexistuje. Získaná síla mysli meditací se stává kořistí našich zlých a odstředivých sklonů a nejen nám neprospívá, ale škodí. S větší silou myslíme a jednáme ve zlu.

Z chování a myšlení většiny členů společenství je zřejmé, že dlouhodobě nejen zanedbávají očistu, ale přímo si hoví v nepřátelských a nenávistných citech, aniž by vůbec pomysleli, jak si škodí a připravují se o výsledky dlouhých let meditace.

Z jejich zlem zastřeným rozumem přímo křičí duchovní pýcha: vím vše nejlépe, vše, co mě napadne, je pravda, já jsem ten dobrý a spravedlivý. Ve svém zaslepení se pak obracejí s neskrývaným nepřátelstvím až nenávistí proti tomu, kdo je roky vedl, vytvořil skutečně ideální podmínky pro jejich praxi a doslova za ně pokládal svůj život. Samo toto chování je jasným důkazem, jaké strašlivé zlo je oslepilo. Tam, kde leží jejich skutečné dobro, vidí zlo. To je vždy jasná výpověď o tom, co nám vládne. Pak ego nejen nemizí, ale roste a s ním i nadvláda zla nad námi.

Jaký bude jejich osud, který si takto připravují, je z pohledu nauky naprosto zřejmé.

Ti, kteří by měli takové chování ve světle nauky rozpoznat a správně posoudit, většinou mlčí. Tím se přidávají na stranu zla, protože se nejen nestaví proti němu, ale umožňují jeho šíření svou nečinností. Navíc svým mlčením matou ty, které mají vést. Tím se však své zodpovědnosti nemohou zbavit.

Zlo je věrný spojenec a vždy se rádo o své dary podělí s těmi, kteří je vědomě nebo nevědomě podporují.

Nevědomost neomlouvá, protože vědět je povinností.

P.S. Článek od P. Wilberga „O mystifikaci Já v neo-východních kultech meditace“ v překladu od J. Krutiny vyšel i na webu jirivacek.cz, ale hned druhý den byl smazán.