Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Jiřina Šilhánová: „V roce 1981 jsem byla si rok zavřená. Říkala jsem si: to není skautská hra, abychom si hráli na hrdiny, jde o to, jak dostat do toho vězení co nejméně lidí. Vyšetřovatelé potřebují příběh, který by se jim hodil. Tak jsem si řekla, že budu mluvit jen o lidech v exilu, abych do toho nedostala někoho dalšího. Ulevilo se mi, když po měsíci ty výslechy skončily a nikdo další do vězení nešel." Lidové noviny, 10. 4. 2010, Relax 12.

Přesně o tohle za komunistů šlo: aby se do vězení dostalo co nejméně lidí.

Když jsem v roce 1956 se samizdaty začínal, komunistický teror vrcholil. Represe komunistů například v 80. letech byl tvrdé. Teror let padesátých se s nimi srovnávat nedá. Tehdy padaly i hlavy a běžně padaly rozsudky nad 10 let. Existence odpůrců byla ničena všemi způsoby: vystěhováním z bytu bez náhrady.

StB nejen odpůrce režimu zavírali, ale usilovně je vyhledávali a dokonce vyráběli. Do vězení šel v té době na jeden rok i můj duchovní učitel pan Šimandl. Skupina paní, která šířila samizdaty, dostala po třech letech. Otakar Čapek, pokračovatel K.Weinfurtera si odseděl mnoho let. Božena Weinfurterová zemřela někde na venkově v bídě.

Byl jsem si rizika, které podstupuji plně vědom, ale své rozhodnutí vydávat samizdaty jsem nezměnil. Na druhé straně jsem udělal vše rozumné, abych v této činnosti mohl pokračovat a také neohrozil druhé – opisovače, příjemce samizdatů i rodinu.

Proto jsem samizdaty nepodepisoval. Podepisovat je by znamenalo prozradit se StB se všemi důsledky. Ohrozil bych sebe, ale i druhé.

Obviňovat mne za toto počínání může jen skalní komunista nebo jejich přítel ze vzteku, že mě nezavřeli. Když Popov a spol. tak činí, dokazují, co jsou zač: přátelé komunistů a nepřátelé všeho duchovního.

Jsem-li zbabělý, že jsem se nedal zavřít komunisty, tak co jsou ti anonymové na KV? Nic jim nehrozí a přece se kryjí anonymitou. Není právě toto zbabělost nejvyššího stupně?

V letech 1968-1970 jsem v Tesle Holešovice patřil k předním představitelům tažení proti komunistům. Tak význačným, že jsem dostal za normalizace vyhazov jako první. Většina zaměstnanců v té době nás podporovala, ale skalní komunisté se nevzdávali. Stále jsem dostával vzkazy, zejména po okupaci, že si to se mnou „vyřídí“ a mysleli to smrtelně vážně. V době, kdy v noci do podniku docházeli rudoarmějci se samopalem v ruce, legrace končila. Účel zastrašit byl víc než zřejmý. Od demokratizačních snah jsem se nedal odradit a dokud byla nějaká reálná naděje, vzdoroval jsem normalizačnímu tlaku. StB na zadání komunistů se mně dokonce pokusila zastrašit nočním výslechem. Ty byly po okupaci časté. Dobývali se na mne v noci do bytu, ale nebyl jsem doma. To mě zachránilo. Někteří z našich přátel spali v podniku ze strachu před těmito případy. Několik jich, kteří byli dříve buď sami komunisty nebo jejich rodiče vězněni, rovnou emigrovalo.

Po výpovědi, kterou jsem dostal, jsem udělal poučnou zkušenost. Ti, kteří nás zvolili a jejich zájmy proti komunistům jsme prosazovali a dokonce nás kritizovali: „Jste málo důrazní,“ najednou o mě ztratili zájem. Jich se vyhazov netýkal. Nějaký protest nebo dokonce stávka na podporu nás vyhozených – ani náznak. Mnozí se nás dokonce najednou stranili.

Jen asi tři lidé z celého podniku projevili zájem a snahu pomoci. Mezi nimi i závodní lékař, který, když jsem jej navštívil, mně nabídl neschopenku. Následující 3 měsíce, kdy jsem hledal marně zaměstnání, nebyly rozhodně radostné. Pomoc boží však přišla. Něco takového soudruzi z KV neuznávají. Co si myslí nebo nemyslí není však rozhodující.

Proč jsem se do boje proti komunistům v roce 1968 a opět v roce 1989 zapojil? Protože svitla naděje ve svobodu, ve které bychom se mohli svobodně věnovat své duchovní praxi beze strachu v pronásledování a uvěznění. Aby mohly vycházet duchovní knihy, abychom se mohli beze strachu scházet a společně meditovat, cestovat za duchovním poučením a podobně.

A skutečně v roce 1968 takové plody naše úsilí přineslo, byť dočasně. Začaly vycházet duchovní knihy, zaniklé duchovní organizace obnovovaly svou činnost, scházeli jsme se volně a bez nebezpečí. To byly hlavní důvody, proč jsem se tolik angažoval. A jakým komunistou byl podle KV ušlechtilý F. Drtikol? Byl členem strany, která organizovala a prováděla vraždění, mučení, okrádání ve velkém, nezákonné věznění a zaprodala nás SSSR a to z přesvědčení do své smrti. Ve svém vlastní rukou psaném životopisu se přímo přiznává, že v roce 1948 pomáhal komunistům v jejich puči zvítězit. Obětí těchto zločinů se Drtikol nikdy nezastal, ač o nich dobře věděl. Ve svém dopise píše, že je to jen „trochu špíny, která se snadno smyje.“ Mluví jako typický komunista: „Když se kácí les, létají třísky.“ Po nějakém buddhistickém soucítění ani stopy.

Toto je podle Tomášovců ušlechtilost a hrdinství. Mystici a jogíni byli pronásledování, vězněni a Drtikol se hrdě hlásil k jejich pronásledovatelům. Jen mátl hledající bonmoty typu „Dialektický materialismus je buddhismus.“

Co z toho odporu proti komunistům zevně dnes mám? Nejen nic, ale jen ztrátu. Protože jsem se k nim nedal, ale odporoval jim, nemohl jsem zastávat vyšší a lépe placené funkce, které byly vyhrazeny jen jim, mám dodnes nižší důchod než mají oni, kteří nás nezákonně pronásledovali. To, co si nakradli a čeho se neprávem zmocnili v době své vlády, jim v rámci „vítězství pravdy a lásky,“ naši vůdci ponechali. Nádavkem k tomu mám neustálé lhaní o mé zbabělosti od duší spřízněných s komunisty. Nemohou mně odpustit, že jsem se nenechal „hrdinsky“ zavřít. Docela jejich vztek chápu, že jsem jim tu radost neudělal.

Podle komunistů z KV jsme proto zbabělí my, nestraníci a hrdinové jsou ti, kteří nás s tanky a StB za zády beztrestně terorizovali. To je etika v podání tomášovců. Jedním slovem: komunistický hnus.

Mám však něco, co se nedá ani koupit ani zaplatit: čisté svědomí.

Kdo chce znát pravdu, ať si přečte mé paměti „Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe.“ Pro ty, kteří nepoznali ty hodné a ušlechtilé komunisty na vlastní kůži, je důležité, aby znali pravdu. Pomůže jim to pochopit i hloubku propasti, ve které se tomášovci spolu se svými ušlechtilými soudruhy nacházejí.

A jaký hrdina za komunistů byl Miloš Tomáš? Pokud studoval vysokou školu, skládal jednu zkoušku z marx-leninismu za druhou a držel krok s režimem a ústa. Jinak by jej ze školy vyhodili a možná i zavřeli. Proč se vlastně nedal on hrdinsky zavřít, když druhé pomlouvá, že to neudělali? Byl mladý a neměl rodinu a děti, které na něm byly závislé na rozdíl ode mne.

Žádné samizdaty nevydával a s duchovní literaturou začal, až když zjistil, že se s ní může živit. Skutečně hrdinské chování.

Obdobně bych mohl probrat Tomášovi. Rozhodně netoužili po pozornosti StB nebo se nechat zavřít. Když jsem k nim začal v šedesátých letech docházet, dost se báli, abych k nim nepřitáhl pozornost StB.

V rámci pražského jara se také nikdo z nich do demokratizačního procesu nezapojil a tak unikli vyhazovům z práce. Nevím také o žádných samizdatech. Přednášky v Unitarii byly zcela legální v rámci státem povolených v Unitarii.

Měl jsem rovněž od Dušana Kafky, duchovního Unitarie nabídku, abych v ní přednášel. Raději jsem zvolil vedení meditačního kroužku, který tam v té době existoval.

Pokud Eda si nevěděl při přednáškách s něčím rady, tak jsem mu vždy vypomohl, což zejména platilo v námětech pojednávajících o poznání sebe. Eda je tehdy neměl, a proto ani o něm neuměl psát.

Já vím, že se mé vzpomínky nebudou tomášovcům líbit, ale tak dlouho se někdo pomlouvá, až sedne a napíše vše, jak to bylo. Neříkají oni sami s oblibou, že moji přátelé mají právo to vědět? Tak teď to všichni vědí.

Nevědí však zdaleka ještě vše. Kdybych to vypsal, tomášovci by z toho vůbec neměli radost. Tak ať mě raději ve vlastním zájmu nedráždí. Moje trpělivost je s nimi u konce a doba, kdy jsem jim shovívavě vykládal nauku ve víře, že pochopí, je pryč.