O pyšné namyšlenosti
Jiří Vacek
(reakce na: Jitřní země, vloženo 4.5.2007, autor: usměvavý)
Někteří lidé jsou tak plní své chytrosti a jsou na ni tak namyšlení, že pro tuto svou falešnou plnost a uspokojení na sebe nejsou nejen schopni přijmout jakýkoliv nový podnět, ale ani zaslechnout, co jim druhý říká. Sdělení druhých neslyší tak, jak jsou myšleny, ale jak je vnímají filtrem svých názorů, od kterých se nejsou schopni oprostit.
Moderní psychologie objevila zásadní důležitost dětství pro zdárný a zdravý rozvoj v dospělého člověka. To základní, co malé dítě potřebuje, není v prvé řadě zevní péče, ale rodičovská láska. Z ní totiž dítě čerpá pocit bezpečí, že nebude ponecháno svému osudu, protože si je plně vědomo své bezmocnosti. Kde není rodičovská láska, ovládne dítě základní a nemilosrdný strach o holý život. Ten se později změní v podvědomou úzkost, se kterou se pro její nesnesitelnost vyrovnává tím, čemu se říká neurotické trendy. Takový člověk je duševně poškozen na celý život, protože není schopen navazovat bezproblémové osobní vztahy.
Můj přítel, psycholog dr. Richter říkal, že je to totéž jako kdyby rodiče takové dítě tělesně nenapravitelně zmrzačili. Tak závažné toto poškození v oblasti duševní je.
Pravdu těchto objevů jsem si ověřil sám u sebe v sezeních s LSD, které jsem popsal v pamětech „Jak jsem hledal Boha“. Svěřil jsem se se svým utrpením v dětství ne proto, abych budil podiv, soucit nebo obviňoval svou matku, ale abych ukázal potřebu rodičovské lásky a zhoubný vliv jejího nedostatku. Prostě jsem chtěl rodiče poučit, že to nejdůležitější, co mohou dětem dát, není jejich zevní péče, ale citové zabezpečení. Pocit, že jsou chtěny a že nebudou opuštěny.
Ani mne nenapadlo, že někdo může moje důvěrné sdělení pochopit jinak, než bylo myšleno. A přece se našel dogmatik bez jakékoliv schopnosti vcítění, empatie, který rozebírá tyto kapitoly pamětí z ryze dogmaticky chápaných pouček a kárá mně, že bych měl své matce být vděčen, že mně dala hmotné tělo.
Jak si to vlastně představuje? Malé dítě, které neumí myslet, si má říci: „Rodiče mne nemají rády a nechtějí mne, tak já jim budu vděčný, že mně dali život?“ Jak nesmyslné. I kdyby toho dítě bylo schopno, ulevilo by mu tento postoj v jeho utrpení? Ani v nejmenším. Ani dospělého by uvedená vděčnost nezbavila jeho neurotických obtíží. A je vůbec možné chtít po takto poškozenému člověku, aby byl za své zmrzačení jeho původcům vděčný?
Je skutečně neuvěřitelné, jaké nadutosti jsou někteří mravokárci schopni. Vypovídají však pouze o tom, co jsou zač a o ničem jiném. Pro svou namyšlenost a neschopnost porozumět, autor ani nepochopil, oč jde: ani o vděčnost ani o nevděčnost, ani o karmu, ale o tom, co dítě hlavně potřebuje ke svému zdárnému vývoji.
Není to poprvé, co jsem se za svou otevřenost spálil, ve snaze rozdělit se s tím, co vím a co jsem zažil s druhými pro jejich poučení a aby se vyhnuli opakování stejných chyb. Každé takové spálení má jediný následek: přesvědčení, že se nic takového nevyplácí. Zlí lidé obrátí vše vždy jen ve zlo. Je-li čistému vše čisté, platí stejně: zlému je vše zlé.
Na rozdíl od tělesných zmrzačení se duševní zmrzačení dědí. Rodiče, kteří sami nepoznali jako děti rodičovskou lásku ji nejsou schopni dát ani svým dětem. Důvod je zřejmý: děti se vše učí od rodičů a co jim rodiče hlavně svým příkladem nevštípí, to se ani nenaučí, protože se nemají od koho učit.
Psychologové říkají, že se takto neurotické postižení projevují až do třetí generace.
Co nám autor svým článkem vlastně říká? Nic víc a nic míň. Jste vznešení, protože jste dali svým dětem život a ti jsou vám povinni bezpodmínečnou vděčností. Na nějaké city nic nedejte. To jsou jen povídačky. Hlavní je vděčnost dětí. Právě z rodin, ve kterých se rodiče takto prosazují, pochází nejvíc neurotiků. Rodiče, zahledění do své autority nejsou schopni v dítěti vidět plnohodnotného cítícího lidského tvora, který má své potřeby, ale pouze dítě, které musí být za vše vděčné, i když často není ani zač. Citový chlad, odměřenost a uzavřenost není rozhodně nic krásného, co by si nějakou vděčnost zasloužilo.
Podle Ježíše jsou nejpřednější pro dosažení věčného života tři přikázání lásky: k Bohu, k bližním a k sobě. Nejsou snad děti naše bližní a dokonce nejbližší z bližních? Neplnit toto jedno ze základních přikázání a ještě se dožadovat vděčnosti, to je opravdu hodně přehnané.
P.S. Rigdzin příspěvek vzápětí ocenil: Usměvavý – ty jsi normální blb.