Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

(k článkům na kauza-vacek.blogspot.cz)

Dne 29.6.2007 M. Tomáš v dopise M. Dočkalovi píše, cituji přesně:

„Nikdo z nás nikdy nebyl spojen s komunisty, neudával (jako prokazatelně jistý pán a jemu podobní) a nepomlouval. Nikdo z nás nechtěl nikdy a nechce zničit či poškodit nějakou „konkurenci“. To jsou naprosté, urážlivé (a ze stihomamu plynoucí) lži a pomluvy. Kde má pan Vacek a pan Blažek pro taková tvrzení důkazy? Proti komunistům např. jsme my a naši přátelé dokonce aktivně vystupovali. Ani můj otec ani matka nepracovali pod stálým dohledem StB (ano, též byli po jistou dobu sledováni), což při stálých výsleších, domovních prohlídkách, soudech atd. čemuž byl pan Vacek vystaven, stálý dohled StB znamenalo a napsat sto samizdatů (běda jak byste si myslel, že jich nebylo sto, ale o jeden méně!) znamenalo je mít za zády (a jejich souhlas – ovšem za protislužbu, jakou bývala spolupráce)“.

Jinými slovy, Miloš mně obviňuje ze spolupráce s komunisty a s StB. O jak ohavnou lež jde, vyplývá z níže uvedeného negativního lustračního osvědčení. Jeho získání bylo nutnou podmínkou k zařazení na kandidátku Demokratické Unie pro volby do obecních zastupitelství v roce 1990. Stranu jsem podporoval proto, že bojovala proti pronikání komunistů a estébáků do veřejného života a trvala na jejich potrestání.

O tom, jak jsem „spolupracoval“ s komunisty svědčí i níže uvedený pracovní posudek z období plné normalizace s datem 8.6.1970. Na jeho základě jsem byl vyhozen komunisty z práce a nikoliv poprvé.

Nejprve jsem chtěl zveřejnit jen konec posudku. Pak jsem si řekl, že jej pro poučení mladým zveřejním celý. Proč? Aby si uvědomili, jak komunisté hodnotili nestraníky. Dobrá práce pro ně vůbec nic neznamenala. Rozhodovala pouze slepá poslušnost komunistické straně a vládě. Vše ostatní nemělo v jejich očích cenu včetně poctivé práce.

Co se skrývá za větou: „Ve své funkci pracoval v duchu polednové politiky?“

Toto. S pražským jarem nestraníkům svitla naděje přestat být druhořadými občany státu a žít poněkud svobodněji. Moci například vydávat duchovní literaturu, obnovit duchovní spolky a možnost se scházet k meditacím bez strachu z StB. Byla to reálná naděje, a proto  jsem se připojil. Znamenalo to veřejně vystoupit proti skalním komunistům, kteří ovládali podnik. Dokázali jsme, že komunisty jmenovaní funkcionáři ROH všech stupňů  odstoupili. Uspořádali jsme demokratické volby do dílenských výborů i závodní rady. Zvolili jsme opět demokraticky radu pracujících, která byla partnerem vedením podniku. Na vedoucí funkce jsme prosadili výběrová řízení, kde nerozhodovala stranická příslušnost, ale odbornost. To vše proti vůli konzervativních komunistů a vzdor jejich odporu a stálým vyhrůžkám  typu: „Jednou si to s vámi vyřídíme“. Později svůj slib splnili. Všechny, kteří jsme stáli v čele tohoto hnutí, vyházeli.

Po invazi sovětských tanků jsme vzdorovali dál a šlo opravdu do tuhého. Začalo jít o svobodu a dokonce i o život. Nikdo nevěděl, zda nebudou procesy a padat dokonce hlavy jako tomu bylo v padesátých letech. Vzpomínka na ně byla až příliš živá. Právě tento celostátní odpor zachránil životy Dubčeka a dalších. Jinak by byli zastřeleni jako jejich maďarští předchůdci. Později nás, kteří jsme je zachránili, Dubček a další zradili a pomáhali s naším pronásledováním. Viz například „pendrekový zákon“, který vydal sám Dubček jako předseda národního shromáždění a dokonce i v rozporu s tehdejšími komunistickými zákony. Pak se uklidil do bezpečí dobře placeného místa v podniku slovenských lesů. Rozhodně nebyl disidentem.

StB se horlivě činila. Vytypované odpůrce přepadala v noci v jejich bytech, odvážela je k výslechům, na kterých své oběti zastrašovala, aby své „protistátní“ činnosti zanechaly. I tehdejší ministr vnitra se před nimi musel skrývat. Tyto přepady postihly i několik našich spolupracovníků v práci. Někteří proto nechodili domů, ale spali ve svých kancelářích.

Já jsem měl také takovou návštěvu. Jednu noc jsem nespal doma. Hned po mém návratu mě ustrašení sousedé vyprávěli, jak je v noci vzbudili estébáci a sháněli se po mně.

Nakonec proti tankům, skalním komunistům a estébákům byly naše stávky, protesty a petice málo platné. Komunisti se opět plně na podniku zmocnili moci a vyházeli nás. Některé zastrašili tak, že dali výpověď dobrovolně. Kdo nepodlehl, dostal ji z důvodů „reorganizace“. Z politických důvodů výpovědi komunisté nedávali, aby se vyhli soudům. Byli zbabělí a podvodníci jako vždy.

Obdobně jsem vystoupil v sametové revoluci proti komunistům ve státní bance. Opět jsem riskoval, když se ještě ostatní báli. Ani tehdy nebylo předem jasné, jak revoluce dopadne. Zásah milic a armády pod vedením komunistického generála byl na vlásku.

Tak to je má spolupráce s komunisty a s StB. Co si myslet o lidech, kteří mě z ní bez jediného podkladu obviňují, snad  není třeba ani říkat. Každý by se jim měl raději vyhnout. Jejich prolhanost je bez hranic. Jen si přečtěte, co tvrdí: „Nikdo z nás nechtěl nikdy a nechce zničit nějakou konkurenci“. Hned v zápětí následuje hnusná a navíc nesmyslná lež o spolupráci s StB výměnou za vydávání samizdatů. Větší podlost bychom jen obtížně hledali. Jejich spojenci patří do stejného pytle včetně Dana Moravce. Jen jim v jejich lhaní a pomlouvání zdatně pomáhají.

Neustále také tvrdí, že jsem ještě žádné jejich pomluvy nevyvrátil. Zcela věcně jsem je vyvrátil jednu po druhé. Drtikol o své účasti na komunistickém puči píše sám, kazety nevyráběl zadarmo Dan Moravec, ale Č. Potoček a za peníze. Hned rekord: dvakrát lžou v jedné větě. O spolupráci s StB  viz tento článek. Nikdo také nenašel v mých spisech pomluvy Míly. Mnoho jich naopak nalezlo její chválu na mé knihy, které Miloš považuje za brak i uznání za mé vedení přátel. Pro avatáry jsem ovšem lžiguru. Nectí a nesdílí ani názory Míly samé, když se jim nehodí. Míla může písmem i slovem několikrát dokazovat, že se považuje za žákyni Ramana Mahárišiho, ale oni ji klidně obviní ze lhaní, že to není pravda.

Svými výroky vůči mně se dokonce dopouštějí trestné činnosti, za kterou mohou být vyšetřováni a odsouzeni. Taková je pravda. Ať proto raději mlčí, aby nesklidili, co zaseli.

Házení špíny na skutečné odpůrce komunistů, tvrzeními, jak si své pronásledování vymýšlejí, že jim nic nehrozilo, že byli zbabělí, protože se nedali pozavírat, avatáři šíří, ať úmyslně nebo z pouhé nenávisti stejná tvrzení, kterými se brání dnešní komunisté. Velmi jim tím pomáhají i dnes nás ohlupovat, abychom jim opět uvěřili a mohli se dostat k moci. Tvrzení pana Paříka o vznešených ideálech komunistů a že členství v komunistické straně, která popírá kromě jiného samou existenci Boha, je slučitelná s duchovní stezkou je to nejlepší, co si mohou přát. Velmi jim usnadňuje získávání přívrženců, přesně jako hned po válce.

Kdo chce znát podrobnosti, ať si sám přečte moje paměti „Jak jsem hledal Boha“ a nespoléhá na jejich překrucování. Bude také zajímavé sledovat reakce na má odhalení. Nejspíš se dozvíme, že jsem podplatil ministra Rumla… Něco takového je možné očekávat. Bude skutečně neuvěřitelné, pokud se nalezne vůbec někdo tak nemyslící, aby jim uvěřil. V záležitosti, „jak mně Míla učila krást brambory“, by Miloš také udělal lépe, kdyby mlčel, protože co napíši, se mu opět nebude líbit.

Za prvé si zřejmě myslí, že je jasnovidný. Jak jinak by mě mohl obviňovat ze lži o něčem, u čeho nebyl?

Bylo to tak. Jednou jsme s Mílou tábořili a potřebovali pár brambor k obědu. Nedaleko bylo pole brambor, tak jsme si jich pár na oběd půjčili. Při tom mně Míla ukázala, jak se to dělá, aby nikdo nic nepoznal. Tak si chudí lidé u nich na vsi opatřovali brambory, když na ně neměli peníze.

Pokud toto vysvětlení Milošovi nestačí, poskytnu ještě podrobnější. Líbit se mu určitě nebude. Na jeho místě bych mlčel v jeho vlastním zájmu. Jak se říká, na hrubý pytel hrubá záplata. Nikdo mě nemůže obviňovat z nedostatku trpělivosti. Jestliže činí z Míly nekritizovatelnou a dokonalou modlu pro svůj obchodní prospěch, jen tím škodí sobě i druhým. Píšu pravdu a ta je vždy dobrá. Nelíbí se jen těm, kdo mají raději lži než pravdu.