Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

(k článku na www.kauza-vacek.blogspot.cz)

Kritika, pokud má splňovat nejzákladnější předpoklady objektivity, musí být věcná, neosobní a bez emocí a její autor za ní má stát a neskrývat se za anonym.

Podíváme-li se z tohoto pohledu na výplod „Ctitele učení Ramana Mahárišiho“, zjistíme, že daným základním měřítkům objektivity nevyhovuje.

Již sám nadpis „Nejkratší cesta do pekla mrtvolné pustoty v podání nauky mistra duality Ing. J. Vacka“ napovídá jasně o nepřátelském záměru autora. Článek je pln zlých a nepřátelských emocí. Je psán stylem „já jsem chytrý a neomylný a ty jsi hlupák“. Autor se zbaběle kryje anonymem. Vrcholem jeho pokrytectví je konec článku „v upřímné pokoře ctitel učení Ramany Mahárišiho“. V článku není ani náznak nějaké pokory, jen nadutost vševědoucího ega. Pokora, která se pyšní svou pokorou, je jejím opakem.

Chybí jakékoliv věcné zdůvodnění autorových soudů. On jen vyjadřuje své názory a vyžaduje, abychom jim věřili. Má přece pravdu, tak jaké dokazování.

Již tyto základní skutečnosti vypovídají dostatečně o objektivitě článku. Není věcným rozborem otázky jednoty, ale dalším útokem na mne s cílem zničit a poškodit.

Otázce jednoty a praxi, která vede k jejímu uvědomění, je věnována moje nová kniha, která je již v rukopise a v dohledné době vyjde. Tam čtenář nalezne vše podrobně vysvětleno a zdůvodněno neboli odpověď na vývody „pokorného ctitele“. Kritizovaný článek je jen jednou z kapitol této knihy. Chce-li mít čtenář vyčerpávající poučení o mých názorech na jednotu, které jsou opřeny o vlastní přímou zkušenost, ať si ji prostuduje.

Jak jsou tvrzení kritika chatrná, dokládám jediným příkladem.

„Pokorný ctitel“ neuznává moc a působení přivrácení a odtažení pozornosti vědomí. Zná pouze rozostření nebo soustředění pozornosti. Již sama skutečnost, že je pozornost soustředěná nebo rozostřená, dokazuje, že je k něčemu přivrácená byť s různým stupněm soustředění. Současně je v důsledku toho i od něčeho odtažená.

Příklady: když soustředěně čtu, neslyším rádio, které v místnosti hraje neboli pozornost vědomí je od všeho jiného odtažena a plně přivrácena ke knize. Obdobně je tomu i v dalších případech. Dívám-li se na promítací plátno v biografu, nevidím světlo, které se šíří z promítací kabiny a na plátně vyvolává iluzi příběhu. Když jsem soustředěn výhradně na svět, neuvědomuji si Boha, a proto dokonce tvrdím, že  neexistuje. Buď jsem vědomím ztotožněn s tělem a pak jsem egem nebo si uvědomuji, že jsem vědomí Já jsem.

Nerozhoduje pouze rozostření pozornosti nebo její soustředění, ale v prvé řadě její přivrácení a odvrácení.

Tvrzení, že pro mne láska = vůle a jim podobná, jsou jen nesmyslné vývody „pokorného ctitele“ bez špetky nejen pokory, ale i slušnosti.