Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Pan Pařík se mě opakovaně ptá, ať jasně odpovím ano či ne, zda jsem chodil ke komunistickým volbám a koho jsem volil. Již v samé otázce lže. Podsouvá nám nepozorovaně, ale velmi sugestivně komunistickou lež, že šlo o řádné demokratické volby. To je ohavné.

V jeho otázce je ukryta ještě další lež, kterou nám komunisté a jejich obhájci podsouvají k věření: Kdyby lidé komunisty nevolily, něco by se změnilo. Nezměnilo by se vůbec nic. StB by nepřestala zavírat a mučit lidi, sovětské tanky by se nevrátily do SSSR, milicionáři by nepřestali rozhánět demonstranty a komunisté by se nevzdali svých vysokých postavení a platů. Nešlo o nic a také by se nic nezměnilo. Proto jsme komunisty „volili“. Další lež je, že volby byly tajné, a že za neúčast či nesouhlas nikomu nic nehrozilo, což je jen další pokus nalhat nám, jak jsou komunisté hodní a my zbabělí.

K vyjádření nesouhlasu bylo nutné označit v tomto smyslu kandidátku, což bylo možné pouze za plentou. Kdo ji označovat nechtěl, za plentu nešel a hodil lístek rovnou do urny. Ihned tak bylo jasné, jak kdo volil. Kdo šel za plentu, byl nepřítel socialismu. Komunisté nebyli hloupí. Měli vše dobře vymyšleno. Podle volebního seznamu ihned věděli, o koho jde.

Účast na volbách byla „dobrovolně povinná“. Neúčast se brala automaticky jako nesouhlas s komunisty. Z volebního seznamu bylo opět hned zřejmé, o koho jde i s adresou. Na venkově se dokonce často chodilo k volbám manifestačně v průvodu a s hudbou. Volit proti si proto každý rozmyslel. Každému bylo jasné, jak by jako nepřítel socialismu v družstvu vedeném komunisty dopadl.

Vzpomínám si, jak jsem jednu volební neděli otálel s volením. Byly dvě hodiny odpoledne, volební místnosti se zavíraly v šest hodin večer. Najednou si pro mne přišli až do bytu: „Pane Vacek, pojďte volit. Kromě vás již všichni odvolili“. Takovému pozvání nelze odolat.

Komunisté a spolupracovníci StB (= udavači), ve volební komisi hojně zastoupeni, tak snadno získávali jména včetně adresy těch, kteří byli „nepřáteli socialismu“ a v souladu s tím s těmito údaji pracovali. Postižení se tak dostávali na seznamy podezřelých a stávali se předmětem zájmu StB. Tyto poznatky také nalézaly uplatnění například v posudcích, které vystavovaly pouliční výbory, když někdo žádal o byt, výjezd do ciziny nebo jeho dítě chtělo na školu. I pro soudy měly takové posudky váhu, jak jsem se osobně a ve svůj neprospěch přesvědčil.

Pan Pařík nám naopak volby a vládu komunistů líčí jako idylu, ve které těm, kteří s komunisty nesouhlasili, nic nehrozilo.

Jedno je jisté. Pan Pařík používá stejnou demagogii jako používají komunisté ke své obhajobě proti nestraníkům s cílem je přesvědčit, že jsme vlastně všichni stejní: oběti jako komunističtí mocipáni. Proto ať vědomě nebo z nerozumu pomáhá komunistům v ohlupování lidí.

A ještě jedno: na takové zlomyslné otázky neodpovídal ani Ježíš, ač jinak požadoval jasné ano či ne. Přátelé komunistů by si ale Ježíše na pomoc volat neměli. Poslední je však pro komunisty příznačné. Když jde o jejich prospěch, spojí se s kýmkoliv. Když přestane takové spojenectví být užitečné, tak spojence bez milosti zničí. Tak již jednou v roce 1948 zničili sociální demokracii jen, aby ta dnešní se opět s komunisty paktovala. Lidé jsou prostě nepoučitelní.

Učinil jsem jednu zajímavou životní zkušenost. Nikdo nevydrží se stále přetvařovat a lhát. Vždy se někdy podřekne a odhalí se, což platí i o komunistech.

Velký Lenin řekl něco, co by si měl každý dobře pamatovat: „Kapitalista nám prodá i provaz, na kterém jej pověsíme“. To je obrovská pravda a těch „pověšených“ byly miliony na celém světě. Lenin vyjádřil jasně dvě věci:

1. Komunisté nemilosrdně zničí všechny své odpůrce. Nezaváhají ani před vražděním.

2. Mnoho lidí je tak hloupých, že je v tomto jejich počínání podporuje, až se nakonec stanou sami jejich obětí.

Prvým se netajil ani náš Klement Gottwald. Jasně prohlásil: „Jezdíme se učit do Moskvy, jak vám zakroutit krkem“. Když se mu povedlo dostat se k moci i pomocí nezodpovědných hlupáků, skutečně řadu lidí dal pověsit. Splnil, co slíbil.

Je neuvěřitelné, co lidí se nechalo komunisty oklamat, ač se tak  jasně vyslovovali, oč jim jde a jak budou vládnout, až se dostanou k moci. Co spisovatelů a dokonce i básníků je opěvovalo a oslavovalo jen, aby vzápětí byli od nich pronásledováni. Jaký jasnější poukaz na nedostatečnost a šalebnost citů, jako je soucit, si můžeme přát? Tak dopadají ti, kteří odsouvají soudný rozum a nechávají se unášet zdánlivě vznešenými city. Jak dokazují fakta, žádná vznešenost ani dobro v tom nebyly.

Pro pana Paříka snad bude poučný příběh, který se udál přímo před mýma očima. Po roce 1945 byl otec zaměstnán u sester Vlkových. Měly malý krám naproti tržnici ve Slezské ulici. Obě byly přesvědčené komunistky, členky strany a také stranu v roce 1946 volily. Otec jim marně jejich přesvědčení vymlouval. Přišel komunistický puč a v roce 1948 jim jejich vlastní soudruzi krám bez náhrady zabavili a doslova je z něho vyhnali. Za léta obchodování neměly nárok na důchod a skončily ve velké nouzi. Takových živnostníků a zemědělců byli statisíce. Měli jen nárok na minimální důchod 200 Kč a byli tak odsouzeni k potupnému živoření. To byl ten blahobyt národa, těch hodných komunistů. Nic si nevymýšlím, tak dopadl jako jeden z mnoha můj tchán, navíc voják Svobodovy armády. Měl jediné štěstí, že jej nezavřeli jako zavírali příslušníky západní armády.

Tak se odměňuje zlo svým stoupencům.

Dnes mají komunisté volební preference asi 20%, sociální demokraté přes 20%, dohromady přes 40%. Již dnes obě strany úzce spolupracují, což teprve po volbách. Opravdu se máme nač těšit. Být panem Paříkem, začal bych mít vážné obavy o nakladatelství Avatar. Nedopadne jako sestry Vlkovy? Místo toho, aby bojoval se svými přáteli proti komunistickému zlu, tak nás on a jeho přátelé přesvědčují o vznešené myšlence komunismu, o hodných komunistech, a o tom, jak s námi dobře smýšleli a smýšlejí. Velmi poučné je v tomto směru chování pana (?) Dostála. Veřejně nabádá, aby nikdo nečetl můj článek o zločinech komunistů. Proč asi? Navíc mě křivě obviňuje, že jsem si své pronásledování StB vymyslel. Tvrdí totéž, co soudruh Grebeníček a další: „Nekomunisté si své pronásledování vymýšlejí. Nic takového se nedělo“. Podle pana Dostála také žádné samizdaty nebyly. Miloš Tomáš se k němu připojuje.

Jen mimochodem. Pan Dostál je držitelem rekordu ve lhaní. V jedné větě píše, že estébáci byli na mne hodní, když mne vyslýchali jen jednou, a to v roce 1956. Ujišťuji, že nebyly v průběhu výslechu vůbec hodní, ale zlí a jasně dávali znát, že mě mohou, když se jim zlíbí, dát zavřít. Nebyl jsem také vyslýchán jednou, ale dvakrát a nebylo to vůbec v roce 1956. Jen lži, a to o hodných estébácích velmi a velmi sprosté.  A pak, že pan Pařík a jeho spojenci nebrání komunisty. Zapomínají příliš snadno na Leninův provaz a na Gottwaldovo kroucení krkem. Dějiny je nepoučily, že se nic takového nevyplácí. V takovém případě nám karma dává reparát, abychom pochopili. Jsou i jiné volby, než ty, které pan Pařík, zřejmě záměrně, tak vyzdvihuje. F. Drtikol svým vstupem do komunistické strany z přesvědčení také volil, a to zcela dobrovolně a opravdu bez jakéhokoliv nebezpečí. Své rozhodnutí až do své smrti v roce 1961 nezměnil. Nezviklali jej v něm ani zločiny, kterých se komunisté dopustili, ani bída, do které uvrhli statisíce lidí. To je podle vás v pořádku, a dokonce vznešené.  On se svými soudruhy mi připravili ony výslechy na StB, vyhazovy ze zaměstnání, dlouhá léta života občana druhého řádu, nad kterými měla naprostou moc strana neboli její členové včetně Drtikola atd. Nevím, proč bych k nim měl cítit nějaký vděk nebo je dokonce obdivovat, což platí i o Fráňovi Drtikolovi.

Žádný člen organizace, která páchá i ty nejhorší zločiny a udržuje druhé násilím v nesvobodě, se nemůže zbavit svého podílu zodpovědnosti za ně, pokud proti nim jasně nevystoupil. Pokud tak někdo neučinil a v takové organizaci zůstal, pak již svým pouhým členstvím vyslovil souhlas a nejen souhlas, ale i podporu takovému počínání. Uvedené platí pro všechny komunisty včetně těch takzvaně hodných. Osobně jsem přesvědčen, že žádní neexistovali.

Jestliže neosvícený Karel Čapek, ale i prostá žena, jako byla moje matka, věděli „Proč nejsem komunista“, jak je možné, že to nevěděl osvícený Fráňa Drtikol, je záhada. Příklad hodný následování tím rozhodně nedal. Neměli by však právě lidé jako on jít nám příkladem?