O jednotě a zlu
Pavel Janda
(k článku na kauza-vacek.blogspot.cz)
Mám právě rozečtenou poslední knihu pana Vacka „O jednotě a zlu“ a tak mě zaujalo, když se na webu objevil příspěvek pana Paříka, kde o této knize píše. Přiznávám, že mě M. Pařík trochu zahanbil, když má knihu již přečtenou a já jsem sotva v půli. Ale možná si jen přečetl názvy kapitol a pár úryvků, aby se měl ve svém článku čeho chytnout. Jinak by totiž patřil k nejpilnějším čtenářům autora, kterého nemá rád - ani jako osobu ani jeho dílo. Alespoň to tak vypadá podle toho co o něm doposud napsal.
M. Pařík sice na jednu stranu říká, že proti p. Vackovi vlastně nic nemá, že jen reaguje na to, co pan Vacek napsal o M. a E. Tomášových, F. Drtikolovi a dalších a co podle p. Paříka není pravda. Když se na druhou stranu podívám blíž, vidím, že knihy R. Mahárišiho, které dříve vydával p. Vacek, najednou vydává nakl. Avatar pánů Tomáše a Paříka a že pan Pařík kriticky píše o knize p. Vacka, v níž zřejmě není nic z toho, co bylo dle něj původní příčinou jeho reakcí. Když spolumajitel jednoho nakladatelství napíše negativní kritiku na knihu jiného, podobně zaměřeného, nakladatelství, je to podivné. Proto mě napadá, že p. Vacek se nejspíš nemýlí, když píše o konkurenčním boji, ač to pan Pařík popírá.
Pan Pařík na mě působí tak trochu jako literární masochista. Běžný člověk, když nějakého autora nemá rád, tak ho prostě nekupuje a nečte. Případně dokáže říci co se mu konkrétně nelíbí a dokáže si uvědomit, že to jsou jen jeho osobní názory a že někdo jiný může mít názor úplně opačný.
Můj osobní názor na knihu O jednotě a zlu je zcela jiný než ten, který má právě pan Pařík. Zdá se, jakoby ho popudilo již spojení dvou témat do jedné publikace a tedy i sám název (a snad i obálka) knihy. Ano, šťastnější řešení by nejspíš bylo vydat pouze knihu O jednotě a kapitoly o zlu vydat samostatně, zvlášť když netvoří ani čtvrtinu celého obsahu. Jiné nakladatelství by to tak jistě udělalo, protože je to zajímavější i z komerčního hlediska. Od pana Vacka však čtenář vždy dostane maximum i za cenu toho, že se sejdou dvě témata, která se někomu mohou zdát pohromadě nepatřičná. Při té příležitosti se mi vybavují některé publikace mj. právě i od nakl. Avatar, které jsou na jednu stranu velice hezky graficky upraveny, ale tištěného slova na stránce je v porovnání s knihami od p. Vacka velmi málo.
Právě to co p. Pařík kritizuje na knize nejvíce vidím osobně jako přínos. Ale tak už to prostě bývá, každému vyhovuje jiný přístup a to nejen v této oblasti. Psát posměšně o někom, kdo ho má jiný něž já, mi přijde hloupé. Spíš to vnímám jako vizitku p. Paříka, možná to jinak ani neumí, když se to týká někoho kdo se mu nelíbí.
Psát o Jednotě není samozřejmě jednoduché. Její prožitek je slovy nepopsatelný nebo jen obtížně a přibližně. Možná i proto se mohou různí realizovaní mistři v popisech Jednoty lišit a přesto píší o tomtéž. Analytický přístup p.Vacka, kdy o Jednotě píše z různých úhlů pohledu mi přijde jako přínosný zejména proto, že mysl velké části praktikujících u nás a obecně na Západě, je na tento přístup zvyklá.
Uvedu jeden příklad užitečnosti takového přístupu.
Rozlišuji dva stavy sebe jako Vědomí. První, tak trochu éteričtější, kdy jsem Vědomím rozšířeným mimo hranice těla a obsahuji v sobě veškeré projevené objekty. Jde o Vědomí všezahrnující, od něhož je však projev odlišený a jde tedy o stav dvojnosti.
Druhý stav vychází z prvního a je jaksi plnější. Tady opravdu chybí slova na přesné vyjádření či popis tohoto stavu. Je to stav kdy Vědomí, Já, navíc k tomu prvnímu, zároveň projev prostupuje a ten je vnímán jako pohyb Vědomí. Je zde samozřejmě rozlišenost všech tvarů projevu jako dříve, ale mizí odlišenost Vědomí x projev, naopak je zde prožitek Jednoty Vědomí a projevu. Navíc jsem zjistil, že z prvního stavu Vědomí lze do toho druhého „vstoupit“ právě tak, jak uvádí p. Vacek, vědomým zaměřením pozornosti na všeprostupující aspekt Vědomí.
Dlouho jsem nevěděl, jak ten druhý stav Vědomí vyjádřit slovy. Podařilo se mi to, až díky právě zmiňované knize. Najednou je to prostě jasné. Sám se divím, že mě to nenapadlo dříve a samotného, ale přiznávám, že je to tak. Takže mimo jiné i právě proto knihu O jednotě a zlu oceňuji.
A poznámka pro „chytráky“, aby bylo jasno: píšu z osobní zkušenosti a nevylučuji, že někdo to má jinak.
M. Paříkovi je zřejmě bližší jiný přístup. Zvláštní však je to, že ač by měl být na vysoké duchovní úrovni – alespoň tak je to cítit z toho jak se prezentuje – nenachází v popisu p. Vacka Jednotu. To může mít dle mého soudu různé příčiny: 1) z knihy četl jen názvy kapitol a několik náhodně vybraných vět, 2) jeho negace vůči panu Vackovi mu brání vidět to, o čem kniha pojednává a nebo 3) nezná Jednotu jinak než z teoretických popisů jiných, jemu bližších autorů a vzhledem k chybějícímu prožívání či alespoň prožitku Jednoty nemůže vidět, že o Jednotě lze psát i tak, jak to dělá p. Vacek.
M. Paříkovi také zdá, že pan Vacek se příliš zaobírá tématem zla a nejspíš zastává názor který uvádí, tedy že z nejvyššího hlediska není mezi dobrem a zlem rozdíl. To co se nám nyní zdá jako zlo se časem často může ukázat jako dobro. Zlo může být také karmickou odezvou na některé činy, ale i myšlenky, ega. Právě ego nazývá pan Vacek největším zlem a to zcela oprávněně. Ego jako stav, v němž je Vědomí, tedy my sami jsme „uvězněni“ v těle a mysli a tedy zdánlivě na ně omezeni ač ve skutečnosti jsme Vědomím neomezeným. Ale právě to „chycení“ v těle a mysli nám v tuto chvíli znemožňuje uvědomit se a prožívat se v naší neomezené podstatě. A to nás také vyděluje z Jednoty, ne ve smyslu, že bychom v ní nebyli obsaženi, ale že si ji neuvědomujeme a nežijeme ji. A to je stejné, jakoby z naší současné úrovně Jednota ani nebyla nic jiného než teoretický koncept. Takže zpět ke zlu: pro bytost ve stavu ega je na jeho úrovni zlo zcela reálné, byť někdy relativní.
Jinak je hezké, že p. Pařík přeje p. Vackovi více radosti a lásky a jsem rád, že tímto mohu p. Paříkovi nepřímo sdělit, že jak p. Vacka znám, tak má radosti i lásky dostatek nejen pro sebe.