Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Dostali jsme následující dopis.

16.5.2007

Vážení pánové,

Jen náhodou jsem při hledání informací na netu zabloudil na stránky věnované panu Vackovi, kde jsem zaregistroval spor s panem Tomášem a následně objevil i blog k této "kauze". Snažím se věřit že "Co bůh řídí - dobře řídí" a proto - nevěříc současně na náhody - svěřuji se vám se svými pocity.

Pravou podstatu vašeho sporu jsem nedokázal identifikovat

Nestalo se tak proto, že bych neměl trpělivost číst sáhodlouhé vývody na vašich stránkách, ale proto, že z obou stran barigády lásky, porozuměni, milosti a učení Budhy a Ježíše je cítit uražená ješitnost, pohrdání názory druhých a nenávist.

Je zcela lhostejné zda za články na jedné straně stojíte Vy pane Vacku či zapálení obhajovatele Vašeho jediného pravého učení.

Je zcela lhostejné pane Tomáši zda za blogem ke kauze stojíte Vy nebo zapálení obdivovatelé Vašich rodičů.

Věřím, že František Drtikol, Míla Tomášova, Eduard Tomáš a další Vámi citovaní Mistři na Vás hledí se soucitem, kterého jednou nabudete..

Já věřím, že se kvůli výše uvedeným několika větám neurazíte a zamyslíte se na okamžik nad vzájemnými_. výpady ve světle Vámi hlásaných duchovních Pravd.

Děkuji, Michal Svatý

PS: Abyste na sebe nežárlili, dostanete tento mail dvakrát. V jedné verzi bude každý z Vás adresátem a v druhé verzi budete jen na kopii.      

Co k tomu říci? Celý dopis je psán v duchu spravedlivé povýšenosti. Je však oprávněná?

Pan Svatý, jak píše, nezná podstatu sporu. Porušuje proto přední zásadu každého správného soudu: neposuzovat, co neznám. Když něco nezná, nemůže k tomu ani nic hodnotného říci. Tak proč se vyjadřuje? Aby ukázal svou nadřazenost?

Výměna názorů, spor, není z principu nic špatného ani zlého. Spory vedli nebo byli do nich zataženi i velké duchovní osobnosti. Jen namátkou: Sokrates, Ježíš, Jan Hus, mistr Eckhart a dokonce i Ramana Maháriši. Vedli a vedou je zastánci demokracie se zastánci komunistické totality. Jsou takové spory špatné? Stavět se do role nad všechny spory povznešeného pozorovatele není z tohoto pohledu nic vznešeného, ale právě naopak. Takoví lidé nevědí kam patří: ke komunistům nebo k jejich odpůrcům?

Co o podstatě sporu rozhoduje, je jeho cíl a způsob, jakým se vede.

Ti všichni, které jsem jmenoval a mnozí další, spory vedli. Nestáli v nepravé povznešenosti stranou. Sokrates dokonce, když byla jeho vlast ohrožena, vzal meč a štít a šel jí bránit. Stát stranou takových sporů znamená nevědět kam patříme, zda dobru či zlu, Bohu či světu. Nic opravdu vznešeného. Může někdo opravdu duchovní být „povznesen“ nad spor Ježíše s pravověrnými židy nebo nad spor Eckharta, Molinose a tisíců dalších s inkvizicí?

Kdyby pan Svatý nebyl slepý, ale dovedl rozlišovat, věděl by oč jde a kdo je kdo.

Jen namátkou, co tvrdí naši odpůrci: komunismus je vznešená idea. Rozumějme: učení, které nejen popírá existenci Boha, ale pronásleduje všechny, kteří nějak věří, je podle nich vznešená idea. Členství z přesvědčení v takové straně je prý slučitelné s duchovním úsilím. Nestraníci jsou zbabělci, protože se nenechali od komunistů pozavírat. Jen těchto pár tvrzení musí každému, kdo dokáže vidět zlo jako zlo, stačit, aby správně pochopil, oč v tomto sporu jde. Kdo to nevidí, není svatý, ale slepý.

Již to, že pan Svatý nerozpoznal rozdílný tón a ducha důkazů obou stran, je zarážející. Tyto rozdíly jsou na prvý pohled zřetelné. Komunista z přesvědčení, F. Drtikol na nás neshlíží z nebe, jak si pan Svatý myslí – alespoň podle tvrzení M. Tomášové nikoliv. Ta říká, že se již opět mezi námi narodil, což samo o sobě myslícímu člověku něco napovídá. Když buddhista místo nirvány volí samsáro, je ještě vůbec buddhista? Může buddhista zastávat názory dialektického materialismu neboli marxleninismu a tvrdit jako on, že je to buddhismus? Takových povznešených, ale naprosto duchovně ani eticky nerozlišujících zastánců slepé dobroty a nenásilí, je ve světě mnoho.

Právě nedávno jsem darem dostal knihu, kterou napsal jeden z nich: „Odvaha přinášať mier“, Thich Nhat Hanh. Je jím jeden z předních představitelů vietnamského buddhismu. Těch, kteří, když severní komunisté přepadli jižní Vietnam, se nepostavili na obranu jakkoliv nedokonalého, ale přece v podstatě demokratického režimu jihu.

Místo, aby bránili i svou svobodu náboženského života, jak se z knihy dozvíme, smiřovali severní komunisty s jižními demokraty s takovým výsledkem, že ztratili i svobodu svého náboženského života. Smiřovat zlo s dobrem není možné. Kompromisy se zlem jsou vždy nemravné a často končí vítězstvím zla, jak se stalo i ve Vietnamu. Je to totéž, jako smiřovat mára s Buddhou.

Toto je běžná taktika komunistů i všech dalších totalitních skupin. Předstíráním přátelství a zájmu o blaho všech nalákat nevědomé dobráky, kteří jim pak pomáhají oslabovat obranyschopnost vlastní země proti nim.

Kde myslíte, že dnes ctihodný mistr žije? V komunistickém Vietnamu, ke kterému byl tak vstřícný? Vůbec ne, ale ve Francii. Využívá dobrodiní svobod demokratického systému, který ve své vlasti nejen nehájil, ale dokonce pomáhal nahradit komunistickým terorem svou smířlivostí k severním komunistům. Zřejmě v tom nevidí jakýkoliv rozpor. Nedivil bych se, kdyby dokonce Francouze nekritizoval…

O Američanech ve své knize píše přímo hanlivě. Ti zachraňují Vietnam před komunisty. On se o nich vyjadřuje, jako by jejich boj nebyl jeho záležitostí nebo dokonce píše o přepadech vesnic Američany. Přepad spočívá v tom, že se vyptávají po komunistech.

Pamatujme dobře.

Dobrota není totéž co nevědomost, která nedokáže rozlišit dobro od zla.

Nedokážeme-li rozlišit dobro od zla, nejsme nestranní, ale straníme zlu. Dobro, které nerozlišuje mezi dobrem a zlem, není dobré, ale zlé.

Dobrota sama o sobě není duchovní hodnotou, pokud nedokáže rozlišovat dobro od zla, spásné od nespásného.

Nestrannost v boji zla s dobrem není ctnost, ale napomáhání zlu. Nenásilí nemůže sloužit k tomu, aby usnadňovalo převzetí moci násilím.

Kompromisy se zlem jsou vždy nemravné a často končí vítězstvím zla. Již jím ve skutečnosti jsou i když na počátku částečným. Mír není hodnotou sám o sobě, ale pouze tehdy, když je provázen svobodou a demokracií.