Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Píše nám v březnu paní J.L., anonym, což již samo o něčem vypovídá. Z dopisu vyjímám:

My však  usilujeme o Jednotu, které se boj dobra a zla netýká.  Kdo se potýká na vnějším bitevním poli, mezi  domnělým  dobrem a zlem, stojí mimo Jednotu, která je v pravdě i Láskou. A  Láska  není jen slovo.

A na závěr ještě  náhled na vztah mezi učitelem a žákem - možná pochopíte,  na co navazuji.

Žák má právo zkoumat svého učitele. Má právo se ptát na vše, co mu není jasné a vyjadřovat svůj názor. A žák má v neposlední řadě právo být učitelem milován.  Přísnost?  Dítě pozná, že je milováno, i když jsou rodiče občas přísní. Láska však nezesměšňuje ani neuráží, neponižuje , nesnižuje  otázky  dítěte, ale bere je velmi vážně. Žák má  právo opustit lidského učitele, cítí-li to   tak. Vždyť osoba  mistra není Mistr sám.

Každý nechť si tedy kráčí po své cestě.  Musí poznat sám,  dostává-li to, co od cesty (nebo učitele) , žádá.  Musí na jazyku zkoumat chuť vína, nemá-li  v pozadí pachuť ega . Žák má právo rozlišovat  i mýlit se, neboť i to patří jeho  Cestě, kterou si  nevolí on osobně, ale  je mu dána.

* * *
 

Co tvrzení, to blud a ohromující nevědomost. K některým nesmyslům:

Jediná cesta k jednotě, což je spojení s Bohem, nevede nikudy jinudy, než právě rozlišováním dobra a zla a jednáním a myšlením s tím v souladu. Bůh sám je pak nejvyšší Dobro i jednota současně.

Žák nemá co zkoumat svého učitele, prostě proto, že nemá nejen dostatek rozumových poznatků o cestě, ale hlavně vůbec žádnou duchovní zkušenost. Nemá k posuzovaní mistra ani ty nejzákladnější předpoklady.

Všichni praví mistři učí přesný opak: neposuzovat mistry, ale mistři mají právo zkoušet žáky, než je přijmou.

Žák je plně závislý na mistrovi, protože bez něho nemůže dosáhnout cíle stezky. Má k němu proto celou řadu povinností. J.L. tento vztah úplně převrací: mistr nemá žádné právo, ale jen sloužit egu žáka podle jeho neosvíceného rozumu. Žák nemá jakoukoliv povinnost k mistrovi, ale jen práva.

Tam, kde jóga radí, abychom ji pěstovali v zemi dobrého krále, J.L. tvrdí – a teď pozor, že je vlastně jedno, zda nám vládnou komunisté, kteří jogíny a mystiky pronásledují. Každý prý stejně dosáhne. Zřejmě je jedno, zda usilujeme v kriminále nebo v bezpečí. A opět to staré známé komunistické lhaní: vláda komunistů nebyla zlá, každý se mohl věnovat stezce, jak chtěl. Pronásledování nebylo. Hlasatelům takových názorů lze přát jen jedno: tvrdý výslech na StB s výhružkami „zavřeme vás na 12 let“ a následnou skandalizací na soudě za přítomnosti zástupců KSČ ze zaměstnání.

Odkazuje též na výplod Nataši Vámošové: Pasca vyššieho levelu. Podle ní je troufalé hodnotit, co je dobré a zlé a bojovat proti zlu je „nezmysel“. Pokud autorka neví, že vraždit a zavírat slušné lidi a hledající do vězení, je zlé, neví, že kráčet stezkou k Bohu je dobré a že stezka sama je rozlišování, vivéka, dobrého a zlého, toho, co směřuje k Bohu a toho, co od něho odvádí, pak prozrazuje, co je zač.

Popírá nejen základní etiku, ale samé základy stezky k Bohu. Je proto ve vleku zla, ďábla, máry. Žádná stezka bez rozlišování dobra a zla neexistuje a existovat nemůže, protože přístup k Bohu vyžaduje na prvém místě rozpuštění všeho zlého v nás.

I to je stará obhajoba zla: zlo neexistuje, zlo a dobro jsou si rovny, kdo bojuje proti zlu, je sám zlý. Opravdu chytře, vlastně zle a pro podporu zla vymyšleno.

To, co předvádí paní J.L., která se stydí podepsat, je skutečná duchovní komedie.

Ego, které bez mistra nemůže dosáhnout poznání a je na něm duchovně plně závislé, diktuje mistrovi, co všechno mistr musí. Zejména je milovat. Za co, již neříká.

Na druhé straně si ego ponechává všechna práva, zejména posuzovat mistra a opustit jej, kdykoli si usmyslí, že mistr není jej – ega – hoden.

Zaručuji na 100% každému, kdo si něco takového myslí, že si jej mistr ani nevšimne, natož, aby jej přijal za žáka, protože nemá ani ty nejzákladnější předpoklady pro duchovní život.

Větší nadutost a pýcha snad ani neexistují. Zřejmě si myslí, že mistři nedělají nic jiného, než touží sloužit takovým žákům. Pravda je, že každý žák, kterého vede, je pro mistra velkou obětí, která jej stojí čas, námahu a mnoho sil. Žáci mistra velmi zatěžují a vyčerpávají způsobem, jaký si žáci ani neumí představit.

To je také jediné pravé milování: pokládání svého duchovního života za druhé.  

Skutečně nevím, odkud se takové všemu duchovnímu nepřátelské názory berou. Že by vliv KV? Tam ovšem pravé duchovní poučení nenalezneme.

Všichni praví mistři učí opak: rozlišování, vivéku mezi dobrem a zlem, úctu a poslušnost mistrovi a poučky, že bez mistra není dosažení, že nikoliv žák, ale mistr si vybírá žáky, že mistr má právo žáky zkoušet pokoře a odevzdanosti.

Opuštění mistra v těle je vždy pád a totéž, co odchod z cesty k Bohu. Vše, co takové počínání ospravedlňuje, je jen našeptáváním sil zla, kterým žák podléhá. Je výsledkem nedostatečného důrazu na očistu a malé touhy po Bohu. Důvod je zřejmý: bez mistra nelze dosáhnout.

Jedinou jistotu, kterou ego na stezce má, není nic jiného než právě pomoc mistra, pokud si její přijetí sám nepokazí.

I kdyby měla osoba mistra mnoho chyb – vždy jsou spíš pohledem z nevědomosti ega než skutečné chyby. Pomoc, kterou skrze něho od Boha ego dostává, všechny tyto chyby milionkrát převáží.

Někdy skrze ně může být žák i dokonce zkoušen, zda je dostatečně zralý a hoden pomoci.

Vždy také platí, že náš vztah k mistrovi v těle, je přesným obrazem našeho vztahu k Bohu. Kdo haní mistra, nejen nemiluje Boha, ale ani jej nechce.

Jediná jednota, ke které lidé hlásající takové názory, směřují, je ta jejich vlastní. Jednota ega a jeho zla.