Nad jedním dopisem
Jiří Vacek
Často půl žertem, půl vážně říkám: „Od duchoborců je možné očekávat i to nejhorší“.
Dopis, který jsem v těchto dnech dostal od hledajícího, se kterým jsme dlouhé roky meditovali, toto rčení až moc naplňuje. Neuvádím jméno autora ani dopis neotiskuji, aby neutrpěl ještě větší újmu, než na jakou si stěžuje.
Na druhé straně dopis je velmi názorným dokladem, jak mnozí hledající si vztah s mistrem představují: zcela po svém.
Ač existují zcela jasná vyjádření mnohých mistrů o tom, co mistr je, jaký je jeho význam pro pokrok žáka na stezce, jaké má být chování k mistrovi, někteří to vidí zcela originálně.
Z tohoto pohledu je dopis pro upřímné hledající velkým poučením, k jakým koncům vede nekázeň na stezce a proto o něm píši.
Každé lidské sdělení, ať psané nebo hlasem, má vždy dvě úrovně: slovní a citovou, vyjádřenou pojmy i beze slov.
Z dopisu je cítit silné nepřátelství, ublíženost až uraženost. City, kterými se autor nechává plně a bez rozlišování unášet. To je z hlediska stezky zlé, velmi zlé. Svědčí o naprostém nedostatku rozlišování a ovládání mysli, které jsou jedním ze základů správné stezky. Bez nich náš pokrok je v neustálém ohrožení silami zla, které bez překážek ovládají neřízenou mysl.
Pisatel, jak je častou chybou, jen medituje. Jeho mysl je ponechána zcela sama sobě bez dohledu.
Autor mě obviňuje z ponižování, protože jsem mu jednou vytkl pozdní příchod na meditaci a po druhé, že při meditaci spí. Nerozumí také legraci: tím jej urážím.
Dokonce mě zcela vymyšleně obviňuje, že jsem mu znemožnil získat zaměstnání. Vytýká mně i řadu dalších věcí. Některé si přímo vymyslel, jiné vyplývají z jeho nepochopení. Zřejmě silně lpí na svém egu a vše, co se jeho ega dotýká, prožívá neobyčejně silně a s přesvědčením, že jde o snahu mu uškodit a ponížit jej. Něco jako pokoru vůbec nezná.
Takový stav mysli, která je naprosto nečištěná, do které navíc se doslova ženou jeho negace jedna za druhou, které budí usilovná meditace, je skutečně mučivý. Toto utrpení si připravuje sám svou nekázní, ale on si myslí, že vinen za ně je mistr. O tom je pevně přesvědčen.
Může si však za toto utrpení sám, protože zřejmě necítí ani trochu nutnost pracovat s myslí, ale vše, co se v ní objeví, přijímá jako skutečnost a pravdu i když jde přímo o jeho výmysly.
Tak nutně dopadají ti, kteří meditují, ale nečistí svou mysl a nechávají se jejími výtvory nekriticky unášet. Jejich konce jsou s tím v souladu. Nejhorší je, že si za tohoto stavu přímo svou nekázní znemožňují jakékoliv zlepšení. Komu vládne neočištěná mysl, které plně důvěřuje, nemá naději se z jejího područí vůbec vymanit, protože není schopen prohlédnout a rozlišit zlo, které mu vládne prostřednictvím zlem nabitých sil jeho vlastní mysli. Je plně v jejich moci.
Ač má tyto síly spolu s egem rozpouštět, tak se s nimi naopak plně ztotožňuje a proto je i posiluje a tak se jen stále víc a víc znesvobodňuje.
Dopis mě velmi překvapil. Autora znám velmi dlouho a choval jsem se k němu velmi přátelsky. Proto také mohl dokonce chodit na meditace k nám do bytu. Jaký větší důkaz přátelství si mohl přát? I jeho pokrok jsem dříve oceňoval.
Pak se oženil s partnerkou, na kterou si mně přímo stěžoval, že nesouhlasí s jeho duchovním životem. To, že neduchovní nebo méně duchovně vyspělý partner nebo partnerka ovlivňují nepříznivě duchovní pokrok vyspělejšího, je všeobecně známo. Odtud zřejmě pochází i některé z jeho obtíží včetně finančních, na které si stěžuje. Zvláště proto, že neovládá svou mysl, a proto i bez rozlišení přejímá její negace.
Pak se od nás i od naší skupiny odtáhl a několik let o sobě nedal vědět až svým dnešním dopisem.
V něm mě s naprostou jistotou odsuzuje jako zlého člověka a špatného mistra. Takový dopis mně píše, jak sám uvádí, aby se očistil a ulevil si.
Často mě překvapuje zvláštní vztah mnohých hledajících k přátelům, kteří jsou jejich zaměstnavateli a spolu s nimi jsou na stezce. Pisatel dopisu jej zřejmě sdílí.
Osobně bych předpokládal, že budou k nim za možnost zaměstnání a přátelského ovzduší v práci vděční a že právě pro přátelství mezi nimi se budou snažit podávat dobrý výkon jako zodpovědní zaměstnanci.
Ke svému úžasu jsem zjistil, že někteří hledající se chovají přesně opačně: předpokládají, že pro shodný zájem mají nárok na neodůvodněné výjimky a pracovní nekázeň. Petr Štuller se vyjádřil jednou přesně: „Oni si mysleli, že budou v práci v klidu sedět a meditovat a já je za to budu platit“.
Někteří si také myslí, že mají samozřejmý nárok na to, aby je duchovní podnikatel zaměstnal a cítí se dotčeni, když je do práce nepřijme, například z ekonomických důvodů.
Osobně jsem nikdy nějakému podnikateli někoho přijmout nedoporučoval, tím méně radil odmítnutí. To je jen další pisatelův výmysl a nic víc.
Jaký mají on a někteří hledající vztah k mistrovi, vyplývá z jeho dopisu, cituji přesně:
„Co jsem zradil, že z toho pro mě bylo a stále je takové utrpení? Pokud vím, tak pouze představy Jiřího Vacka, jak má vypadat můj zevní život. Při vší úctě, do toho Jiřímu Vackovi byl a je pendrek!“
Co by asi trenér řekl sportovci, kdyby mu řekl, co bylo napsáno mně? Martin T., který učí na vysoké škole tento postoj zhodnotil: „Něco takového by si ke mně žádný student nemohl dovolit“. Takže mistr má jedině právo posluhovat lidem s takovými názory a oni si mohou v zevním životě dělat, co chtějí. Skutečně vrchol duchovnosti, pokory a úcty k mistrovi.
Jelikož nežijeme se žáky a nehospodaříme společně, jako je tomu například v ášramech či klášterech, neříkáme jim, tím méně jim nařizujeme, co mohou a co nikoliv. Mají plnou volnost, ale také plnou zodpovědnost za své chování. Pro mnohé je příznačné: volnost – ano, to je mé právo, ale zodpovědnost a povinnosti – k tomu se neznají. Když mistr vyvodí z jejich nesprávného chování důsledky, tak hlasitě křičí o nespravedlnosti a zlém mistrovi.
Mistr má plné právo vyjádřit žákovi, který čerpá jeho pomoc, svůj názor na jeho některé činy a chování, zejména na ty, které se vztahují ke stezce a přímo maří pomoc, kterou žák od mistra čerpá a která jej stojí mnoho sil i času. Proč by měl mistr podstupovat námahu, která nejen není ceněna, ale přímo je mařena?
Přece není možné, aby si žák dělal, co chce, choval se neeticky a v rozporu se zásadami stezky a ještě říkal mistrovi: „Nic ti po tom není“ a dál čerpal jeho pomoc.
Jak vůbec si někdo něco takového může myslet a současně se považovat za duchovního člověka?
Při nedostatku v řízení mysli jej nenapadne, že příčinou jeho utrpení jsou zlé síly, které jej ovládají, včetně uvedených názorů na mistra, které tak bezostyšně vyjadřuje.
Cílem každého pravého mistra je nemít žáky, ale přátele, kteří s ním sdílí dosažení. Proto se jim doslova obětuje a má radost, když si dobře vedou nebo dokonce dosáhnou poznání Já.
Proto jsem také ty, kteří v naší skupině toho dosáhli, veřejně jmenoval. Nyní se společně věnujeme vedení a pomoci druhým, aby dosáhli totéž.
Přesto jsem v dopise obviňován ze závisti z dosažení pisatele. Takové nepravdy mu podsunuje neočištěná a neovládaná mysl a on jim nekriticky věří. Je tak na sebe pyšný, že nemá nejmenších pochyb o tom, že má pravdu.
Autor dopisu je velmi názorným příkladem, jaké konce nás na stezce čekají, pokud odmítneme očistu a ovládání mysli a nedbáme rad mistra.
Před tím varuje i Ježíš: do meditací vyprázdněné mysli, pokud nad jejím obsahem nebdíme, se nám nahrne hned velké množství zlých duchů – vásan, tvořivých sil.
Oprávněně dodává, že konce stezky takového hledajícího jsou horší než začátek. Většinou je tím nejméně na jeden život zmařena naděje na poznání a vysvobození. Každý však má vždy pouze to, co si zaslouží. Svalování viny na druhé je jen zbavováním se zodpovědnosti za své myšlení, cítění a konání. Jejich následků nás nezbavuje ani v nejmenším. Pokud svůj omyl neprohlédneme, našemu utrpení není ani nemůže být konce.
Pro duchovní skupinu jsou takoví jedinci velmi nebezpeční. Jednak svými negacemi, kterými zatěžují společnou meditaci, jednak ohrožují správný vztah ostatních k mistrovi. Neváhají dokonce vést proti němu „vzpoury“.
I na tomto případě je zřetelně vidět hodnota pokory: chrání nás před tím, co autora dopisu přemohlo.