Na Jitřní zemi se dějí divy
Jiří Vacek
Na Jitřní zemi se dějí divy, jak dokládají dva příspěvky, které celé a bez úprav uvádím. Posuďte sami.
Vědomí je vše, vše je vědomí
Jitřní země, vydáno dne 11. 10. 2006
Dovoluji si čtenářům JZ nabídnout k přečtení krátký závěrečný úryvek z pojednání "Vědomí je vše, vše je vědomí" od J. Vacka z knihy "Vrcholy poznání" od J. Vacka, 2002, str.183 - 184. Podle mého názoru se jedná o jeden z vrcholů advaitové (ne-dvojné) filozofie, který v mnohém překonává známá staroindická díla či učení mnoha mistrů současnosti jako např. Ramana Mahariši nebo mnou velmi oblíbený Nisargadatta Maharadž.
Myslím, že je zde velmi výstižně popsána jak samotná duchovní cesta "rozlišování" tak i stav "nerozlišování" sahadža nirvikalpa samádhi, tedy stav kdy vše je vnímáno jako Já a mizí rozlišování vnitřního a vnějšího. Vše je Jednota a Jednota je vše.
(vostalpetr)
Kdo jsem? Vědomí Já jsem.
Co jsem? Sebe si vědomé vědomí Já jsem.
Odkud jsem? Z vědomí Já jsem.
Kde jsem? Ve vědomí já jsem.
Nejsem ve světě, ale svět se nachází ve mně, v sebe si vědomém vše pozorujícím vědomí
Nejsem tělem, ale vědomím, které je oživuje a pozoruje.
Nejsem myslí ani myšlením, ale vědomím, které mysl pozoruje.
Vše jsem Já, vědomí Já jsem.
Svět jsem Já, vědomí Já jsem a ve vědomí Já jsem.
Tělo jsem Já, vědomí Já jsem a ve vědomí Já jsem.
Mysl jsem Já, vědomí Já jsem a ve vědomí Já jsem.
Já jsem vše, jedno jediné vědomí Já jsem.
Nejsem ve světě, ale svět je ve mně, ve vědomí Já jsem. I svět je vědomí Já jsem.
Nejsem tělo ani v těle, ale tělo je ve mně, ve vědomí Já jsem. I tělo je vědomí Já jsem.
Nejsem mysl, ale vědomí Já jsem. I mysl je vědomí Já jsem.
Čas i prostor, minulost, přítomnost i budoucnost - to vše je ve mně v jediném vědomí Já jsem.
Já jsem je věčná přítomnost všeho, právě teď a zde.
Já jsem, vědomí Já jsem, je začátek, trvání i konec všeho.
Já jsem sebe si vědomé, sebou blažené vědomí Já jsem.
* * *
Název příspěvku: JÁ - (ZKUŠENOST PROSTÉHO BYTÍ)
Vloženo: 2006-10-03 11:29:03
Autor: Vostalpetr
Text příspěvku:
Na přání některých čtenářů zde uvádím popis zkušenosti Já, kévala nirvikalpa samádhi, česky řečeno čistého vnitřního prožitku Já bez vnímání světa. Jde o vlastní zkušenost, která je však identická se zkušeností p.Vacka tak jak je uváděna v jeho knize „Učebnice atmavičáry“ na str.197. Protože tento popis je velmi přesný, nebudu nic moc vymýšlet a zlehka jej opíšu…
Každé jaro jezdím meditovat do přírody českého ráje a ten den, jsem jako obvykle každé ráno meditoval, šaktijoga na pročištování čaker, mantra joga s mantrou „já jsem“ pronášená v srdci, meditace spočívání v pocitu bytí „já jsem“. Protože bylo pěkně a svítilo sluníčko, po meditaci jsem se natáhnul na plácek mezi skály a usnul..
Pak náhle, naprosto samovolně přišla zkušenost Já. Bylo to jasné, samovolné, blažené, vědomé bytí, jedno jediné bez druhého, naprosto beztvaré, ničím neomezené. Nebyl zde žádný pozorovatel který by něco pozoroval, bylo zde jen Já.
Celou zkušeností prolínala jasné záře, světlo. Avšak toto světlo nebylo něčím odděleným od Já, bylo to Já, bylo jeho součástí podobně jako vědomí, bytí, blaženost.
Byl to klid,nikoli však temná prázdnota. Nic nemůže být živější. Nikdy předtím jsem neměl tak jasné vědomí a intenzita bytí nebyla nikdy taková, jako zde. Vědomí bdělého stavu je šerou tmou ve srovnání s vědomím Já.
Byla i zde blaženost, lépe řečeno štěstí, nikoli extatické vzrušení mysli při styku s žádaným objektem. I čistý cit lásky je příliš hrubý oproti jemné blaženosti bytí.. Nebyla to radost z něčeho, ani se zde nikdo neradoval, neboť zde nebyl pozorovatel ani pozorované. Radost neměla důvod nebo příčinu než sebe samu – čisté bytí, od něhož ji nebylo možno oddělit. Tryskala z čistého, všeho oproštěného bytí, jehož byla podstatou.. Byla svým zdrojem i svědkem, vše v jednom.
Čas i prostor neexistoval, jen vědomí zářilo samo v sobě blaženstvím, tiché, neproměnné a samojediné. Protože zde nebyl čas, byla zde naprostá jistota věčnosti.
Podstatným znakem celé zkušenosti byla její naprostá samozřejmost a samovolnost. Nebyl žádný nový stav, žádná nová zkušenost, byl to starý známý domov. Nebylo třeba zjišťovat, zda se jedná o Já, bylo naprosto jasné, že jsem Já. Bylo to tak PROSTÉ A SAMOZŘEJMÉ, že mysli, která se vždy chopí hodnocení každého duchovního prožitku trvalo několik dní, než si uvědomila, že šlo o prožitek Já. Pro mysl, která věnuje tolik času zevním fenoménům, jako jsou mystické sny, různé vize a pocity v těle, nebyl prožitek prostého bytí Já pro svoji samozřejmost ničím výjimečným. Mysl neměla o čem spekulovat či co posuzovat.
V prožitku Já zkušenost i zakoušející tvořili nerozbornou jednotu, nebyl zde ani subjekt ani objekt, ale pouze jednota, která se uvědomovala jako blažené jsoucno. Vylíčit krásu toho stavu je nemožné, avšak lze neomylně říci, že já jsem Já, že jsem, který jsem. A že toto je můj domov a má přirozenost, neboť při srovnání přirozenosti ega s přirozeností Já, je zřejmé a jasné, že mou přirozeností je Já.
Není třeba nijak pochybovat o tom, že by někdo své Já během jeho prožitku nepoznal, každý zná velmi dobře své Já………… (konec)
Jinak je zřejmě vše při starém. Opět dostává svůj prostor například Auro, který trpí koprofilií. O celkové úrovni diskusí na Jitřní zemi zřetelně vypovídá, že je brán jako vážený diskutující. Bez jeho podpory by se moji nepřátelé neobešli. Možná, že dokonce mají stejné sklony jako on. Jak je ono přísloví s těmi vránami?