Moc kritizuji?
Jiří Vacek
Někteří lidé vůbec zřejmě nemyslí, ale jen se nechávají nekriticky unášet nápady své mysli a hlavně svými city, které bez potřebného rozlišování považují za naprosto správné.
Tak jsem se dočetl: „Vacek kritizuje každého a vše“. Za prvé to není pravda. Právě nedávno jsem například ocenil dva opravdu mistrovské výroky Bedřicha Hejhala. A hle: bylo to špatně! Byl jsem rázem poučen, že Bedřich Hejhal nebyl žádným mistrem, protože to někdo o něm řekl.
Rozumějte dobře: dotyčný se ani nepokusil oceněné výroky vyvrátit, protože někdo jiný řekl, že B. Hejhal není mistr. Já kritizovat nesmím, ale taková kritika, která přímo prozrazuje neschopnost rozumného myšlení, je plně oprávněná. Když kritizuji, tak hlavně výroky a to věcně. A nekritizuji osoby jako takové. Uvádím jasné důvody proč s nimi nesouhlasím. Moji kritici mají tak nízkou úroveň myšlení, že nedokáží pochopit tento základní rozdíl.
Kritika nějakého výroku nebo učení je rozebráním jeho pravdivosti a nikoliv kritikou osoby.
Jestliže někdo tvrdí nepravdu nebo dokonce lež, pak věcně ukazuji, v čem nepravda nebo lež spočívá.
Je v zájmu hledajících upozorňovat na výroky o duchovní praxi, které jsou nepravdivé a jejichž přijetí je v naprostém rozporu se zákonitostí duchovní stezky, jako jsou tvrzení
- ego je božské nebo alespoň má božský základ
- není oč usilovat
a řada jim podobných. Pokud tyto nepravdy tvrdí i lidé, kteří jsou všeobecně považováni za duchovní autority, jsou tyto výroky dvojnásobně nebezpečné. Mohou vážně narušit až znemožnit duchovní praxi těch, kteří jim uvěří.
Navíc je úplně jedno, jestli kritizuji málo, hodně nebo vůbec. Podstatné je, zda je kritika oprávněná nebo nikoliv.
Pokud někoho nenapadnou tyto základní a správné úvahy, je to s jeho myšlením špatné. Měl by je ve vlastním zájmu zlepšit. Jinak na svou mysl velmi doplatí. Pokud se vzteká, lže a chrlí jednu lež a nadávku za druhou, pak jen odhaluje obsah svého nitra. Takoví lidé jsou vše jen ne dobrými duchovními učiteli.