Mirek Hruška
Jiří Vacek
Mirka mám upřímně rád. Byl na Slovensku mezi prvými, kteří mě přijali. Mám na něho milé vzpomínky ze Žiliny, kam jsem jezdil na pozvání přednášet na SPAMOZY v letech 1993 a dalších. SPAMOZY byly sympozia duchovních věd a umění, která pořádala tamní Regionální kulturní střediska.
Mirek na mne vždy dychtivě čekal, často již na nádraží a trávili jsme spolu v bábkovém divadle, kde se přednášky konaly, mnoho hodin rozhovory o stezce. Bral stezku vážně, snad i proto, že měl těžký život. Velké zdravotní potíže i rozvod, při kterém přišel o dcerku, ke které byl velmi upnutý. Později jezdil s námi na semináře, které tehdy organizoval velmi obětavě Peter Štuler v jejich chatě v Donovalech, Nízké Tatry.
Měl jsem radost, když na jednom ze seminářů si uvědomil své pravé Já. Podotýkám, jak je nutné stále zdůrazňovat, že toto poznání není zdaleka koncem stezky, ale, jak říká Ježíš, pouze dveřmi do království nebeského: „Já jsem, vědomí Já jsem, jsou dveře“.
Očekával jsem, že Mirek své poznání bude proto dále rozvíjet, ale marně. Již v té době měl jeden velmi neblahý sklon: vysedávat na seminářích v noci u vína s kamarády a hlučně se bavit. Takové večírky na seminář nepatří, prostě proto, že jejich účastníci nebdí, vlivem alkoholu se jim rozjede mysl a výsledkem je bujará, ale zcela světská zábava, plný pád do moci nečisté mysli. Výsledkem je ztráta toho, oč se účastníci po celý den snaží. Navíc ráno jsou u meditace nevyspalí a unavení.
Svým počínáním nedovolí druhým odpočívat a spát, což je k nim velmi bezohledné. Takto nás zejména na Slovensku někteří lidé budili často. Na jedné straně mají plno řečí o lásce k bližním a jejím nedostatku, ale ohleduplnost, která je základem lásky k bližním, zcela postrádají. Něco jako neškodná zábava z duchovního hlediska neexistuje. Pravdou je pravý opak. Mahárišiho „buď děláme lokavičáru nebo átmavičáru“, platí vždy. Buď se našimi činnostmi Bohu vzdalujeme nebo blížíme. Nic mezi tím neexistuje.
Pokud při jakékoliv činnosti tělesné i duševní nespočíváme v sebe si vědomém pozorovateli nebo se nevěnujeme Bohu nějakým jiným, pro nás snazším způsobem – modlitbou, mantrou, duchovní četbou, tak se k Bohu nejen neblížíme, ale mocí nesprávně namířené pozornosti se Bohu vzdalujeme.
Na zábavě samé, je-li slušná a neobtěžuje druhé, není samo o sobě nic špatného. Škodlivé z duchovního hlediska je, když při ní zapomeneme nějakým způsobem udržovat alespoň část pozornosti u Boha – Já.
Na seminářích je zábava, zejména noční, nevhodná a škodlivá vždy prostě proto, že velká většina jejich účastníků se zcela do ní noří a dělají doslova lokavičáru: posilují své ego i zapletení do světa a maří tak výsledky celodenní snahy. Škodí tím sobě, ale i druhým, protože snižují duchovní úroveň společných meditací a společenství vůbec.
Toto by měli vědět zejména ti, které druzí považují za určité autority. Pokud se chovají s tím v rozporu, škodí sobě a zavádějí druhé. Dávají tím velmi špatný osobní příklad druhým, protože úsudek: když může on, mohu také, je hned při ruce. To dělá například i lama Nydahl, když nevidí nic zlého v návštěvě barů a v jiných „adrenalinových“ sportech. Už jen čas a námaha spojená s těmito činnostmi je ztrátou prostředků, které pak chybí pro skutečnou praxi.
Vzato ještě jinak. Jaká je asi touha po Bohu či poznání těch, kteří nevydrží ani 5 dní semináře bez bujarého veselí u vína? Navíc mnozí z nich nevydrží u jedné či dvou sklenek a opije se. Pak se z toho následující den vzpamatovávají a duchovně nestojí za nic. Dávají jen špatný příklad a zatěžují meditaci druhých, kteří skutečně pak musí táhnout za ně.
Čekal jsem také, že se Mirek začne dělit o své dosažení s druhými. Vést meditace na setkáních a seminářích. Mé nabídky v tomto smyslu odmítal s poukazem na své zdraví, což jsem přijal.
Nechuť k úsilí dále rozvíjet poznání a patrně i přesvědčení o vlastní duchovní dokonalosti zřejmě způsobily, že Mirek zanedbal práci s myslí. Její řízení, rozlišování a rozpouštění negací. To je častý případ zejména pokročilých hledajících: nedostatek pokory a pýcha, která se projevuje jako přeceňování vlastní duchovní výše, které nemůže nic uškodit. To je zhoubný omyl.
Nedostatek bdělosti nad myslí vždy vede dříve či později k pádu. Zlé a nespásné sklony se nás zmocní a ovládnou, a to i přes dosažené poznání, protože neuplatňujeme rozlišování mezi Já, pozorujícím vědomím a ne-já, kterým je vše pozorovatelné. Pak sloužíme zlu v sobě, které jsme nerozpustili nebo alespoň jsme ovládáni nespásnými sklony.
U Mirka se začaly uvedené vlivy plně projevovat přibližně asi před rokem, kdy začal se svým zcela nerozumovým způsobem, ale pln zlých citů, útočit naprosto bezdůvodně na Jirku Krutinu. Dělal tak například pomocí nepřátelských internetových rozhovorů s Milošem Dědečkem, ale projevoval se tak i vůči dalším přátelům. Jeho nepřátelské pozornosti jsem neušel ani já ani duchovní praxe, kterou provádíme.
Jeho chování jsem nejprve Mirkovi vytknul šetrně a neveřejně dopisem, který jsem mu poslal poštou, aby se nedostal k nikomu jinému. Doufal jsem, že pochopí a přestane.
Milý Mirku, 18.2.2008
Dávej dobrý pozor na to, co ti píši. Nakonec jde jen o tebe a o nic jiného. Tento dopis také zůstává jen mezi námi. Nepíši nic nového, ale jelikož na tyto pravdy stále zapomínáme, je nutné je vytrvale znovu opakovat a zdůrazňovat.
Náš zevní svět je jen bojištěm sil dobra a zla, světla a tmy. Každý člověk má v sobě jak sklony k dobru, tak i ke zlu, ovšem každý v různém poměru. Ani ten není stálý a někdy v našem jednání a myšlení převládají sklony nedobré, jindy dobré. Proto také nelze lidi vidět buď jen jako zlé nebo jen jako dobré. Musíme posuzovat to, co dělají a říkají případ od případu a v příslušném čase. Podle toho se mění buď více ke zlu, nebo k dobru. Neměnná osobnost, jasně a trvale vyhraněná na jednu či druhou stranu neexistuje. Černobílé vidění je proto vždy nutně neúplné a nesprávné.
Jestliže říkám, že každý má v sobě sklony ke zlu a k jednání pod vlivem nevědomosti, nevyjímám z toho nikoho, ani sebe. I Ježíš odmítal být považován za dobrého s tím, že dobrý je jen náš Otec v nebesích. Také říkal, že i spravedliví - jogíni, mystici - hřeší 7x za den, osobně si myslím, že i mnohem víc. Právě proto nám říkal, že máme druhým odpouštět i 77x - tedy stále.
Máme vycházet v posuzování druhých a ve vztazích k nim z toho, že jelikož my sami nejsme dokonalí nemůžeme ani vyžadovat dokonalost od druhých, a proto se k nim máme chovat s tím v souladu.
Síly zla v nás i ve světě neustále bojují proti dobru a světlu a snaží se udržet svou moc nad námi. Proto naší nejpřednější starostí i zájmem je bojovat proti nim a to přednostně ve svém nitru. Hlídat mysl, zejména city, aby nás nepřiváděly pod moc tmy. Není naší starostí odsuzovat druhé - často bezdůvodně a neoprávněně, ale pracovat v prvé řadě na sobě. V této oblasti toho máme všichni na práci víc než dost a přece se nám do boje se zlem v nás nechce: vždyť jsme přece tak dobří, duchovní, vše víme bez nejmenších pochyb nejlépe a vlastně nemáme se oč snažit. Je s námi vše v pořádku. Jen ti druzí jsou zlí, nevědomí nedokonalí a naší povinností je jim tuto pravdu důrazně sdělovat a to tak, aby se o jejich nedostatcích dozvědělo co nejvíc lidí.
To je přesně obrovská duchovní pýcha, nedostatek pokory a důkaz moci zla nad námi včetně naší slepoty k našim vlastním nedostatkům. Proto všichni praví učitelé tolik zdůrazňují nutnost pokory, což platí nejen pro hledající, ale i pro osoby mistrů.
Zlo, zlým silám ve světě, je každý pohyb k dobru, ke světlu a k poznání víc než trnem v oku: je pro ně smrtelných nebezpečím. Proto se jej snaží ze všech sil zmařit a překazit. Pravdu těchto slov si může každý sám ověřit pohledem na osudy snad všech mistrů a jejich opravdových žáků. Konečným cílem zla není nic jiného než jejich doslovná tělesná likvidace. Nesčetné oběti tohoto nepřátelství, jejich věznění, mučení, vraždění a pronásledování všeho druhu tuto pravdu jasně dokládají.
K tomu užívají síly zla všech možných prostředků, jak si může každý ověřit na výlevech některých tomášovců. Tím však tyto snahy zla nekončí ani se na ně neomezují. Využívají slabiny mnoha jinak převážně dobrých a upřímných hledajících. Probouzí v nich a posilují příbuzné síly zla, které v sobě chovají. Když nejsou v sobě dostatečně bdělí a bedlivě nerozlišují, co do jejich mysli vstupuje, stávají se obětí vlastních nezvládnutých sil zla a vystupují nepřátelsky - a samozřejmě "spravedlivě" proti členům vlastní duchovní skupiny, a tak ji místo posilování rozvracejí. Rozbroje a nepřátelství i uvnitř opravdu duchovně směřujících skupin jsou toho velmi a velmi názorným příkladem. Není za nimi nic jiného než moc zla v myslích jejich členů. A právě o to jde: znepřátelit navzájem hledající, rozhádat je a způsobit ve skupině rozkol a tak oslabit síly dobra a světla. Takoví jedinci se stávají spojenci zla proti světlu. Často jsou tak vlastní spravedlností a dokonalostí tak zaslepení, že ani nevědí, co činí a komu slouží. To je však ani neomlouvá a nejméně ze všeho zprošťuje následků jejich počínání. Končí jako Jidáš - sebevraždou.
Když si, Mirku přečtu tvůj rozhovor na internetu (skype) s Milošem Dědečkem 1.1. tohoto roku, pak musím říci, že jde o zásah sil zla, které z tebe promlouvaly a o jejichž působení byl celý můj úvod. Věty: "Jirku Krutinu nemusím ... , Krutina má duchovní ego ... , proto nikdy nedojde spásy, je nešťastný a má potřebu stále něco řešit". Výroky, že „tvoje energie je někde jinde a Vrána k vráně sedá,“ snad jsou dokonce myšleny na mne.
Vůbec nechápu, jak při své duchovní praxi a inteligenci jsi mohl něco takového napsat. Vždyť to jsou jen zlé, zcela neopodstatněné pomluvy a nic víc. Věc je o to horší, že Miloš je Jirkovým žákem, kterého Jirka dobře a poctivě vede. Co je za potřebou zpochybňovat takto Jirku? Nejsi schopen poznat, jak tím Milošovi škodíš? Nevíš, že právě toto je „pohoršování maličkých“ a jaké jsou za to tresty? Jediné vysvětlení je, že jsi se nechal ovládnout silami nepřátelskými světlu prostřednictvím vlastního zla, od kterého jsi se doposud sám neočistil, přesně jak vysvětluji.
Představa, že svoboda vyjadřování je totéž, co nezodpovědné a nekritické hlásání všeho, co nás kdykoliv napadne a že takové jednání nevytváří odpovídající následky neboli karmu, je přesný opak duchovních pravd a zákonitostí. Právě takový nedostatek rozlišovací schopnosti a ovládání mysli je základem naší nesvobody a vede jen k novým zrodům. Je to doslova hraní si se sirkami ve stodole plné suché slámy.
Také to není útok jen na Jirku Krutinu, ale i na onu „vránu“ na mne, hlavně na celou skupinu, kterou tak můžeš snadno rozeštvat na Vackovce, Krutinovce a Hruškovce.
Víš, jakou radost bys udělal Paříkovi a spol, kdyby se o tom dozvěděli a dokonce takové spory vypukly? Opravdu je toto tvým cílem? Chápeš vůbec tyto důsledky?
Sleduji tvůj vývoj od uvědomění Já až po dnešek s nemilým překvapením a zklamáním. Proč nevracíš raději pomoc, kterou jsi dostal zpět a nezúčastňuješ se na vedení skupiny, jako jiní a zrovna Jirka, nad kterého se tak neprávem povyšuješ. Legrace je hezká věc, ale pouze s legrací nevystačíš. Jsou věci, kde končí a jde doslova o život: věčný, božský nebo v samsáře! Je snadné dělat si legraci z postoje „já, osvícený a ty neosvícený trouba“. Právě to jako legrace z tvých některých písemných projevů ke mně dorazila. Není nic lehčího, dělat si z upřímných hledajících legraci z pozice vlastní výše. A kdo si ji dělá? Není právě toto jeden z projevů ega?
Opravdové vedení druhých na cestě není vůbec legrace. Je tvrdou a namáhavou prací, doslova zástupnou obětí. Ti, kteří takovou pomoc poskytují, si zasluhují naší úcty a vděčnosti a nikoliv útoky z vlastních řad. Dají se přirovnat k horolezeckému vůdci, který vede výpravu na nedostupný vrchol a ještě navíc nese rance těch slabších. Ti by bez jeho vedení cestu na vrchol nenašli ani by neměli dost vlastních sil k jeho dosažení. Taková je pravda. Útoky na ně od členů jejich skupiny jsou vrcholem nevědomosti a vítězstvím zla.
Ale ono opravdu nejde o legraci, ale doslova o život. Přesně to ti bylo ukázáno v tvém zážitku Pekelný den. Byla ti názorně předvedena tvá nedostatečnost, jak málo ovládáš svou mysl a že opravdu tvá energie jsou jinde, než mají být. V tom máš pravdu, ale jinou, než si myslíš. Nejsou u těch, co jsou na straně světla. Máš proto stále ještě víc než dost práce na sobě, což platí pro každého. Je proto pošetilé mařit čas brouzdáním po internetu a ještě šířit své negace. Nikdy nevíme, kolik času nám doopravdy zbývá.
Bohužel jsi toto velmi názorné a poučné varování přehlédl ke své velké škodě.
Znovu opakuji v tom všem nakonec jde výhradně o tebe, o tvůj život a nikoliv o Krutinu ani skupinu. Rozhoduje se v tobě mezi silami světla a zla. Jsem dalek toho tě soudit nebo dokonce odsuzovat, ale tvoje vyjadřování a postoje, které veřejně rozšiřuješ jsou velmi nebezpečné a škodlivé. Jednak pro tebe samého, ale pro celou skupinu tím spíš, že tě přátelé berou jako určitou autoritu. Zdá se, že si toho a hlavně zodpovědnosti z toho vyplývající nejsi vědom, což je velmi zlé pro všechny.
To, co ti chybí, je zřejmě ostré rozlišování v souladu s naukou a ovládání vlastní mysli. Jsi příliš shovívavý k silám zla, které v tobě působí a necháváš se jimi ovládat v jejich prospěch - nikoliv ve tvůj. Tvůj zájem není v šíření nepodložených a nepěkných názorů o Jirkovi. Tvým zájmem není dávat do rukou argumenty našim odpůrcům proti nám. Tvým zájmem není podporovat síly zla proti silám světla. Pokud jasně nevíš, kam patříš - ke světlu, pak patříš zlu. Jiná možnost není. Postoj pozorovatele, který je nad tento boj povznesen, je zcela falešný; je jen přetvářkou zla. Taková je pravda.
Rozhodně se tak nemůžeš zbavit ani zodpovědnosti za sebe ani za skupinu. Je překvapující, že si toho zřejmě nejsi vědom. Jsi připraven nést následky svého počínání? V bardu, chceme-li na posledním soudu, s legrací ani nevědomostí nic nesvedeš. Naší povinností je vědět a chovat se s tím v souladu.
Je velmi snadné odbýt to, co říkám, jako středověké tmářství a pověry nebo plané výhružky. Zlo si nemůže přát nic lepšího pro své prosazování, než když si jeho oběti domnívají, že neexistuje, a proto ani nepůsobí a že jednají ze své svobodné vůle. Nejednají. Plně platí, že kdo nevidí zlo jako zlo, je již v jeho moci. Prvým projevem moci zla v nás je rozumová slepota, ztráta správného rozlišování právě o tom, co je zlé a co dobré.
Osobně jsem z tebe smutný. Domníval jsem se, že po dosažení poznání se zařadíš mezi ty, kteří budou pracovat ve prospěch hledajících. Nevím proč, stal se pravý opak. Cítím, že ses mně vnitřně vzdálil. Starý Mirek, na kterého jsem se vždy velmi do Žiliny těšil, a doslova pro duchovno hořel, zmizel. Škoda.
Znovu říkám, že jde nakonec jen a jen o tebe. Zamysli se důkladně nad tím, co jsem ti napsal a co určitě musíš i sám vědět. Jen s tím nejednáš v souladu. Opět říkám a jen ve svůj neprospěch. Jde o neopatrnost a nezodpovědnost za svůj osud. V sázce je příliš vysoká cena. Jsi opravdu ji ochoten zaplatit?
Tvůj Jirka
PS: Doporučuji ti, aby ses Jirkovi omluvil za nevyprovokovaný útok a příště hledal to, co vás spojuje. Měl by sis také dát předsevzetí, že již nikdy nedovolíš silám zla, aby se zmocnily tvé mysli a přinutily tě jednat v jejich prospěch. Byl by to dobrý začátek.
* * *
Mirek můj dopis jako pokus mu pomoci, nejen nepochopil, ale dokonce popřel to, co jsem mu vytýkal. Zřejmě nevěděl, že mám záznamy toho, co M. Dědečkovi psal a prostě lhal. Jinak obvyklé fráze: že jej neznám, že mu nerozumím atd. Proto jsem mu psal znovu, dopis připojuji.
Milý Mirku, 3.3.2008
Děkuješ mi „za Tvoj uprímný a duchovný list“. Nevím, proč pak říkáš Jirkovi: „Tvůj tchán mi posílá výhružné dopisy!“. Takhle argumentuje Pařík a spol.
Co jsi napsal Milošovi Dědečkovi ti posílám. Nemusel mi proto „nic napovídat“.
Nejde také o má přání, aby ses omluvil Jirkovi. Jde o tebe a naši skupinu. Potřebu omluvy za zbytečný a nesmyslný útok na Jirku bys měl pociťovat sám. Neschovávej se za fráze „necítím se mistrem“. Ať jím jsi nebo nikoliv, jsi vždy plně zodpovědný za to, co myslíš, říkáš a děláš.
Myslím, že právě tuto zodpovědnost stále nedostatečně chápeš. Svoboda vyjadřování nikoho nezbavuje zodpovědnosti za vyjadřované názory a zejména ne za ty, které jsou neseny nepřátelstvím. Vytváříš si jimi příčiny, kterým nelze uniknout. Jak myslíš, že dopadne skupina, ve které se bude každý „svobodně“ vyjadřovat o druhých, že si jich neváží, že mají velké ego a podobně? Mimochodem: nejsou právě tato vyjádření typickými projevy ega?
Jde o tebe a skupinu na prvém místě. Za zodpovědnost tvých projevů neboli o vivéku a ovládání mysli v souladu s naukou.
Zamysli se proto důkladně, jak tyto zásady dodržuješ a co dáváš ty sám skupině. Na internetu vyšly tři statě, které se tohoto námětu týkají.
1) Dopis všem přátelům a přece každému zvlášť.
3) Jak vytváříme své ego.
Každému jen prospěje, když si je důkladně přečte a bude se s nimi chovat v souladu. Jinak musí počítat s tím, že si vytváří neblahou karmu a nejen nespěje k vysvobození, ale jen si prodlužuje svou nevědomost, utrpení i nesvobodu.
Naše nemoce a utrpení včetně sešlosti těla stářím jsou jen následky těch příčin, o kterých neustále mluvím, ale skoro nikdo o tom nechce slyšet. Žádné zavírání očí před pravdou nás však nemůže zachránit. Dokud se nezbavíme nepochopitelně lehkomyslného postoje, že si můžeme myslet, říkat a dělat co chceme, a že za nic z toho neneseme následky, není nám pomoci. Nečeká nás nic jiného než tak dlouhá řada utrpení, dokud nepochopíme a neobrátíme se. Bylo by dobře, aby tak učinil ve vlastním zájmu každý co nejdříve. Proč? Protože se nejdřív musíme vyrovnat s tím, co jsme již natropili a co nelze vzít zpět. Modleme se, aby toho bylo co nejméně.
Nepropadej záludnému omylu, že jelikož znáš své Já, vše co tě napadne, je samovolně a samozřejmě správné. Mýlí se i mistři a příkladů toho jsem uvedl víc než dost. Omyly Drtikola, Gándhiho nebo Púndži mluví za sebe velmi jasně.
Tvůj Jirka
***
Na druhý dopis již Mirek neodpověděl. Ve svém nepřátelství proti Jirkovi, mne i naší praxi však pokračoval ještě horším způsobem a velmi tím duchovně ublížil například Karlovi Kreislovi jen proto, že pozval Jirku s Evou k nim do Zubří. To byl pro Mirka důvod se na ně rozlobit a přestat se s nimi stýkat.
To je přesně chování, které Ježíš nazývá „pohoršováním maličkých“, které má za následek těžké karmické odrazy.
Co vše Mirek zlého dělá, je možno se dočíst v článku Jirky „Jak duchovní autority překrucují nauku“. Není to hezké čtení. Škodí tím zejména sobě, ale i celé skupině. V době, kdy zdůrazňuji význam společenství a učím, jak o ně pečovat, dělá přesný opak a rozkládá je. Kdyby se všichni chovali jako on, zaniklo by velmi rychle. Opravdu si něco takového přeje?
Jirka naproti tomu prospívá celé naši skupině, proto i Mirkovi a to zevně i vnitřně. Zevně tím, že nás všude vozí a mne i do nemocnice, jak jsem popsal v dopise Lacovi o meditacích v Bratislavě, ale hlavně na veřejné meditace a semináře, umožňuje nejen naši účast na nich, ale i to, že se vůbec mohou konat. Zabezpečují i průběh těchto meditací a seminářů tím, že se střídají v jejich vedení, když druzí schopní často nemohou. Jirka obohacuje také naše společenství o poznatky kašmírské advaity. Pro svou přístupnost a úroveň se stává mnohým osobní oporou a vedením.
Pro všechny platí, že nauku má každý hlavně uplatňovat sám na sebe a snažit se žít v ní co nejvíce v souladu. Kdo tak nečiní a učí jiné, chová se nesprávně. Nedělá sám, co učí, což je pýcha a pokrytectví, které tak často například Ježíš vytýkal farizejům. Vždy, když se s podobným jednáním u lidí na stezce setkám, jsem doslova ohromen. Znají zákon karmy a jak je nemilosrdný, a přece se chovají, jako by mu nepodléhali, a mohli dělat a myslet si cokoliv je napadne a nenést za svou karmu zodpovědnost. Vytvářejí si do budoucnosti nesmírné utrpení. Nejen se neosvobozují z nových zrodů, ale přímo si vytvářejí nové a ještě horší než je ten, který právě žijí.
Sám Mirkův zdravotní stav a utrpení, které mu působí, mluví jasně o zlé karmě, kterou si vytvořil v minulosti. Proč místo usilovné duchovní, osvobozující praxe si vytváří svým chováním a myšlením ještě větší utrpení do budoucnosti?
Proč se ze stavu, ve ketrém se nachází, nepokořuje raději před Bohem, nevyznává své viny a neprosí o odpuštění Boha i druhé, kterým nepochybně, jak dokazuje jeho utrpení, velmi ublížil? Proč maří čas a mrhá svou silou na nelásku k druhým a na jejich očerňování? Co si od toho slibuje, jaké dobro tím chce získat?
Nebylo by pro něho lépe, kdyby věnoval svůj čas a síly místo útokům na druhé, na zlepšení svého stavu vnitřního i tělesného a dosáhl tak, když ne plného osvobození ze svých útrap, alespoň zlepšení? Prospěl by sobě, ale i druhým. Zvětšil by svůj přínos a vklad do skupiny i schopnost pomáhat druhým.
Je velkým omylem chtít uzdravovat druhé, jsem-li sám nemocen. Druhé neuzdravím a sobě uškodím.
Na stezce jde v prvé řadě vždy o nás, a to ve všech směrech a nikoliv o druhé. My se máme přednostně čistit, řídit se duchovní etikou a spasit sami sebe a nikoliv vedení vnitřními zlými sklony se chovat povýšeně nebo nepřátelsky ke druhým.
Je na nás, nedbat smítek v očích druhých, ale vyjímat břevna z našich očí. Právě toto: dodržování celé nauky a požadavků stezky, zabezpečuje nejen pokračování každé duchovní školy a skupiny, ale i její vnitřní život. Když nebude každý člen skupiny vytrvale a správně usilovat za sebe a společně v lásce a úctě s druhými, žádná osoba nemůže zabezpečit pokračování skupiny. Nástupci se musí, každý podle svých sil a úrovně, stát všichni.
V tomto pohledu to, co píši, platí nejen pro Mirka, ale pro všechny, sebe nevyjímaje.
Co jsem napsal, by měl pochopit a přijmout jako základní duchovní pravdu každý a chovat se s tím v souladu. V tomto světle Ježíšovo nabádání odpouštět svým bratrům a sestrám neboli členům skupiny 77x za den, se jeví jako nutnost k přežití skupiny.
Osobně doufám, že nejen Mirek, ale i všichni pochopí, kde leží jejich skutečný prospěch a zařídí se s tím v souladu. Nikdo není trvale ztracen, ale měl by se samozřejmě co nejdříve vrátit ke správnému plnění nauky. Čím dříve tak učiní, tím méně utrpení si do budoucna připraví.
Naše síly jsou omezené, náš čas, ve kterém se nám nabízí možnost usilovat o naší záchranu z moci nevědomosti, zla, nesvobody a utrpení, je krátký. Nikdy nevíme, zda již zítra nám nebude tato úžasná možnost vzata. Z těchto důvodů jej máme pro své dobro plně využívat.
Proto usilujme a bděme neustále a mějme na mysli pravdu Mahárišiho poučení: Kdo právě teď v tuto chvíli nesměřuje k Bohu, směřuje do nesvobody a utrpení. Věčná škoda síly i času, kdy tak nečiníme.
Co zbývá dodat? Snad jen znovu zopakovat nikdy dostatečně zdůrazňovanou pravdu. Život na této zemi v oblasti bez Boha a dokonce Bohu nepřátelské, je boj. Boj dobra se zlem, který probíhá zevně i vnitřně, přičemž jeho těžiště leží v nás, v našem nitru a v naší mysli.
Zlem je vše, co je zlé – nenávist a další zlé city, ego, ztotožnění s tělem a s myslí, neznalost Boha a nesměřování k němu.
Dobrem je pak vše, co je v souladu s pravou, moudrostí vedenou láskou, která zaměřuje celou naši bytost k Bohu. V tomto smyslu je největším dobrem pro nás i pro druhé správně prováděná stezka.
Každý, kdo žije na této úrovni včetně těch, co směřují k Bohu a dokonce jej někdy zakoušejí, má v sobě nějaké zlo, nějakou nevědomost, která je tvořena buď zlými nebo nespásnými city a sklony mysli. Na tuto pravdu by nikdo neměl ani na chvíli zapomínat, ale měl by si jí být neustále vědom, střežit svou mysl před nimi a osvobozovat se od nich a nikoliv je beztarostně posilovat tím, že je přijímá za své. To znamená rozlišovat vše, co do mysli vchází, na dobré a zlé, spásné a nespásné. Uvedené platí zejména pro naše city. Pro ty zvlášť. Zlé a nespásné nepřijímáme za své, zpředmětňujeme a rozpouštíme v postoji sebe si vědomého pozorovatele.
Toto platí vždy a pro všechny a nikdo z toho není vyjmut. Vše nehezké a zlé, co se mezi hledajícími odehrává, je jen výsledkem zanedbávání tohoto základního a nevynechatelného požadavku.
Kdo toto vytrvale a nepřetržitě nečiní, třeba proto, že si myslí, že je dobrý a nemusí bdít nad myslí, je již v moci zla a také pak pod vlivem zla cítí, myslí a koná.
Před zlem nás nechrání ani spočívání v Já, pokud necháváme mysl bez dohledu, nebdíme nad ní a nerozlišujeme. Veškeré představy, že pokud zakoušíme vědomí Já jsem, nemusíme hlídat mysl, jsou naprosto nesprávné, zhoubné a vydávají nás na pospas zlu, které se v karmickém odrazu vrátí zpět k nám, uškodí nám a budeme do nekonečna trpět, dokud tuto šalbu nepostřehneme.
Představa, že si můžeme dělat, co chceme aniž bychom za to nesli karmické následky, cítit, myslet a konat bez rozlišení, vivéky, co nás napadne, je hroznou a zničující nevědomostí, která do nekonečna prodlužuje naši nevědomost, nesvobodu a utrpení. Jde jen a jen o nás a o nikoho jiného. Vše zlé, co si o druhých myslíme, cítíme a co jim činíme, je na prvém místě zlo a zlem pro nás. Není jiné zlo než toto: naše zlé city, myšlenky a činy a hlavně naše oddělenost od Boha.
Pokud si ve své nevědomosti myslíme, že zlí jsou druzí, že zlo je zevní a my jsme jen obětí tohoto zla, vládne nám velká nevědomost, která nám brání rozpoznat a odhalit zlo, jeho základní příčinu i následky, která je v nás a nikde jinde.
Jistě, jsou také více či méně zlé bytosti, ale jejich moc nad námi jim propůjčuje jen naše vlastní, vnitřní zlo. Promítat vždy zlo výhradně mimo sebe do druhých a nevidět své zlé city a myšlenky, je velký a zavádějící omyl. Zavádějící v tom, že nám nedovoluje rozpoznat skutečné a základní zlo, které je naše, vnitřní. Jsou jím zejména zlé, nevědomé city, myšlenky a ego. K tomu, abychom rozpoznali zlé zevní vlivy od těch našich, vnitřních, máme právě rozlišovací schopnost, vivéku. Tu musíme používat neustále a nikoliv pouze někdy. Navíc vždy platí, že ani na zevní zlo nesmíme vnitřně reagovat a nejméně ze všeho zlými pocity. Ty jsou vždy nesprávné a škodí na prvém místě nám.
Právě ego je samo o sobě zlem největším a hlavním a je velmi a velmi poučné, jak nám nejen nevadí, ale jak nám je v něm dobře a jak mu rádi sloužíme. Naše ego a jeho zlo nám vůbec není nemilé, ale ani je nevidíme, prostě proto, že je vidět nechceme. Běda však, když na ně náš učitel poukáže. Hned je zle, což je zákonité. Jak by mohlo být dobře od něčeho zlého?
Vidíme velké a neodpustitelné zlo tam, kde do nás nikdo třeba nechtěně strčí nebo o nás něco řekne, co se nám nelíbí a hned planeme velkým a „spravedlivým“ hněvem. Upřímně míněné rady na naše zlepšení nám nestojí ani za zamyšlení. Hned víme, že to není pravda, ale zlo. Napomenutí k většímu úsilí na stezce bereme jako znevážení naší duchovní výše. Jakou duchovní výši však má ego a jeho zlé city a myšlenky, když takto odpovídá?
Petr Klíma často opakoval velkou pravdu: zevní člověk je zmrzlá žumpa, duchovní člověk je žumpa rozmrzlá. Očistný proces započatý naším duchovním úsilím probouzí do projevu vše zlé v nás, co se příčí Bohu. To je správné. Jen tak mohou být naše zlé sklony rozpoznány a můžeme je rozpouštět.
Ač Petr Klíma tuto pravdu o žumpě v nás dobře znal, dopouštěl se chyby, které se dopouštějí více či méně všichni. Viděl tu žumpu všude kolem sebe, ve všech hledajících, jen ne v sobě, ač ta jeho páchla někdy tak, že jsem od něho z bytu musel odejít. Současně jsem mu velmi vděčen za pomoc, kterou mně svými znalostmi poskytl a hlavně za bližší seznámení s Ramanou Mahárišim. I to, že celý život se věnoval duchovní oblasti, pravidelně meditoval, psal a překládal, a to i v době komunistického útlaku, je hodno úcty. V každém případě je dokladem, jak velkou překážkou na cestě je neočištěná a neovládaná mysl, když ji nedokážeme prohlédnout a čistit.
Právě toto je mocná zbraň zla, kterou nás udržuje ve své moci: přesvědčení, že „jsem naprosto dobrý, zlí jsou jen ti druzí“. Každý se této lži drží, jako by mu šlo o život a ono o život skutečně jde, ale o život zla a ega, nikoliv o nás a o naše dobro. Prohlédnout toto zlo, tuto nevědomost je pro náš duchovní pokrok zásadní. Dokud tak neučiníme, nemůžeme docílit skutečný pokrok na cestě, ale budeme jen neustále ovládání zlými sklony vlastní mysli, a proto si i neustále škodit a v důsledku toho i trpět.
Povinností, ale i dobrem pro každého hledajícího je pracovat na vlastní očistě a nikoliv vidět zlo v druhých, kárat je za ně a chovat k nim nepřátelské city jen proto, že se „neuctivě“ dotkli našeho ega. Žáci se mají učit. Od vytýkání chyb jsou učitelé.
Z druhé strany: právě toto je pravá pokora: vědět, že bez Boha a navíc v egu, jsme naprosto ničím nebo dokonce ovládáni zlem. V tomto stavu nejsme dobří, ale zlí.
Duchovní pravdy, zákony platí pro všechny včetně duchovních učitelů a mistrů. I oni by se měli proto chovat s nimi v souladu. Jinak nesou karmické následky jako všichni ostatní. Pokud někdo tvrdí opak, popírá podstatnou část nauky.
Žáci by na druhé straně měli v prvé řadě usilovat a pracovat na sobě, na svém dobru a starat se o druhé pouze v rámci nauky: smýšlet všeobecně o každém v dobrém a využívat dobrodiní duchovní společnosti, zejména společné meditace. Neměli by provozovat neustálé kritizování druhých očima svého ega, a to ve svém vlastním zájmu. Nemohou se pak věnovat odstraňování vlastních chyb.
Toto platí v ještě větší míře ve vztahu k těm, kteří je učí a vedou. Hledat na nich chyby byť i někdy oprávněné a odsuzovat je za ně není jejich úkolem. Mají být na prvém místě vděčni za čas a síly, které jim ze svého věnují, za obrovskou zátěž, kterou tím na sebe za ně berou. I zde však mnozí podléhají nectnosti, na kterou tak důrazně poukazuje Ježíš: vidí na nich i malé smítko. Dobrodiní, které od nich přijímají, nevidí ani často vidět nechtějí. Pro ego je i uznání pomoci, které se mu dostává, ponižující.
Takže ať se každý hledající stará v tom nejlepším smyslu o sebe a druhé nechá na pokoji. K tomu patří i úcta a vděčnost k těm, kteří jej na stezce podporují, pokud pracují ve prospěch skupiny, chovají se eticky a nestaví jedny včetně sebe proti druhým.
V praxi to znamená věnovat se naší stezce. Ta zahrnuje denní, vytrvalou a nepřerušovanou meditaci v klidu v trvání 2 hodiny denně. Hodinu vnitřní pránájámy, hodinu meditace na Já třeba v pozorovateli. Po celý den pak, jedno, zda jsme v klidu nebo jakkoliv činní, spočíváme v sebe si vědomém pozorovateli, který prožívá, že není nic, co je možné pozorovat. Jinými slovy trvale se, my vědomí, rozlišujeme od těla, mysli a světa a nenecháváme se jimi pohltit. Tak na základě nauky žák pozoruje neustále vše, co vstupuje do jeho mysli a rozlišuje své myšlenky, city a představy na dobré a zlé, spásné a nespásné. Zlé, nespásné nepřijímá za své, ale rozpouští je v pozorujícím vědomí. Aby měl podklady podle čeho a jak rozlišovat, proto i denně alespoň chvíli studuje vhodnou duchovní literaturu.
Pokud toto bude každý poctivě, nepřetržitě a vytrvale dělat, bude dobře a zlo, mára, nebude mít mezi nás přístup a nebude nás ovládat. Nic jiného, zejména ne nekonečné řeči a hovění si v osobních náklonnostech a odporech nepomůže a zlo bude slavit vítězství.
Kdo tuto pravdu nechápe a neřídí se jí, tomu není pomoci, protože předal vládu nad sebou silám zla, které jej přivedly tam, kde je. Do utrpení tělesné, pozemské existence, ze které není jiného úniku než plný návrat k Bohu.
Je smutným vysvědčením pro mnohé, že tyto samozřejmé pravdy musím stále dokola opakovat, aniž by je zaslechl a přidržel se jich. Jeho budoucnost není dobrá, ale v souladu s tím, čeho se drží, zlá.