Jiří Vacek - duchovní učitel

Josef Šťastný

O co jde v duchovní praxi? O rozpuštění naší nevědomosti, ega. Kdo má potřebu rozpustit tuto nevědomost a co je ego? Ego je proces ztotožňování se s tělem, předměty světa a všemi duševními výtvory, který jde až tak daleko, že jsme zapomněli na to, že naší podstatou je ryzí, neomezené a blažené vědomí, Bůh.

A kdo si přeje ego rozpustit? Člověk, bytost, individualita, která trpí tím, že žije pod tíhou nevědomosti – ega. Není tudíž možné, aby člověk – individualita, žil v egu a zároveň ve své božské podstatě, protože když žije v egu nevěnuje svou pozornost své božské podstatě (Bohu), ale egu. Pokud se ve stavu ega „odevzdáme“ a přestaneme usilovat (= vést svou pozornost k Bohu a později ji nechávat spočívat v sobě samé = v Bohu), jak nám radí paní Knápková, odevzdáme se egu a dál zůstáváme jako ono.

Kdo či co usiluje o poznání Boha? Ego nikoliv, protože podstatně neexistuje a navíc  to ani není v jeho zájmu, protože poznání Boha znamená jeho smrt. Je to bytost, individualita, která ztratila svůj kontakt s Bohem a pokud ho chce obnovit, musí přetnout proces ega.

Takže ještě jednu: neusiluje ego, ale bytost, která se neuvědomuje ve svém základu – Bohu a která se rozhodla se v tomto svém základu – sama v sobě – opět uvědomit. Ego tedy nemůže přestat s úsilím před uvědoměním bytosti ve svém základu, protože podstatně neexistuje a protože jeho přirozeností je pravý opak – neusilovat.

Proč práce na rozpouštění ega vyžaduje úsilí? Protože většina z nás se nachází samozřejmě ve stavu ega. To, co není samozřejmé, je – paradoxně – Bůh v nás. Pokud nevyvineme úsilí, zůstaneme tam, kde jsme – v egu.

Jak je možné, že v Bohu, který je láska a dobrota sama může existovat něco jako ego? Protože Bůh je svoboda sama, proto v něm existuje i možnost jej popřít – a to je právě ego. Pokud takto Boha popíráme, vytváříme ego. Pokud nepostřehneme, že trpíme již v jakémkoliv procesu ztotožnění s čímkoliv pozorovatelným, protože jsme v tu chvíli ztratili Boha – jediný zdroj štěstí, budeme později trpět ještě víc právě pod vlivem toho s čím jsme se ztotožnili.

Bohu se ani nemůžeme odevzdat, pouze rozpustit ego tím, že jej přestaneme vytvářet,  pak je Bůh sám činný - a to je právě odevzdanost.

Otázka ega, odevzdanosti, úsilí a neúsilí není otázka do akademické diskuse, protože jde o praxi. Pokud dojdu k závěru, že už jsem se nausiloval dost, teď je třeba přestat s úsilím, je to z duchovního pohledu špatně, protože jsem přetnul proces, který je spásný a který osvobozuje, protože rozpouští oddělenost od Boha – ego. To není možné odevzdat jako nějakou nalezenou věc na policii, protože neexistuje bytostně, ale jedině nechat Boha, aby jej rozpustil.