Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Napsaly mně dvě sestry z Orlických hor. Určitě upřímné hledající. Chtějí ode mne rady, ale nenapsaly zpáteční adresu. Jinak vše, nač se ptají, se nachází v mých knihách.

Mate je M. Šťastná, se kterou se setkaly a meditovaly. Uvádím, co o setkání píší:

„Je to živel, který nemá obdoby. Tak energického člověka jsme snad v životě neviděly. Připadala nám jako tvor z jiné planety. Když mi pohlédla do očí, podlomila se mi kolena a když mi vyjmenovala všechny strasti, které mě trápí včetně mých trablů s otcem – o kterých nemůže nikdo vědět, byla jsem v šoku. A když jsem se druhý den ráno vzbudila a všechny moje problémy a fobie byly pryč, byla jsem v šoku ještě víc.“ Konec výňatku.

K poslednímu Miluška trefně prohlásila: „Takové věci člověk nemá pořád“. Dočasná úleva je jedna věc, trvalé vyléčení je věc jiná, ale poznání a vysvobození to v žádném případě není.

Takové zjevy v duchovním životě skutečně existují. Síla je neutrální a také je bez moudrosti boží slepá. Mnoho nepochybných světců organizovalo například i válečné výpravy, někteří byli i inkvizitory. Nedávno zemřelý Otec Pio byl strůjcem mnoha zázraků, měl mnoho žáků a nepochybně se nořil hluboko do Boha. Moudrost boží však neměl. Jinak by například nemohl své děti, jak říkal svým žákům, žádat, aby přestoupili z pravoslaví na katolictví. Takových nevědomostí měl více. O případu Gándhiho píši jinde.

Ramana Maháriši upozorňuje, že v Bhagavad gítě se navzájem zabíjejí v bitvě i džňáninové, tedy ti, co dosáhli poznání Já. Samozřejmě ne každý, kdo bojuje je džňánin.

Jak je to možné? Dosáhli sice poznání sebe, ale ponechali si svou nevědomou mysl. Nesnažili se získat pravou moudrost, moudrost Já. Slepě věří, že jejich přesvědčení a hlavně pocity jsou správné bez nutnosti jejich přezkoumání.

To platí plně o mysli M. Šťastné. Je pro ni charakteristické, že o překladech Mahárišiho učení, advaity atd. podle jejího mínění „není o čem psát“, stejně jako o naší meditační praxi. Navíc sbírat drby o naší rodině a zveřejňovat je, nesvědčí o bezchybném charakteru.

Ve svých úsudcích se rozchází s učením Ramany Mahárišiho, že nemáme posuzovat mistry podle projevů osobnosti. Vyjadřuje se s povýšeností o učitelovi, který se příležitostně bavil se žáky o světě. Zřejmě by u ní neobstál sám Maháriši, který četl noviny a poslouchal rozhlas.

Pro ni a jí podobní je příznačné, že o svých soudech nemá pochybnosti a na věcné vyvrácení svých názorů, nebere zřetel, jak svědčí její odpověď na můj článek. Je zcela nevěcná, namyšlená: „Já vím své“. Zaměňuje své city a pocity za fakta.

V duchovní oblasti jsou takové jednostranně vyvinuté bytosti velmi nebezpečné. Hlásají často velmi nesprávné a zcestné názory. Jelikož jsou svým způsobem autority, snadno mohou méně zralé hledající mást a dokonce svádět z cesty. Viz případ Púndži a jeho tvrzení, že není oč usilovat. Otec Pio by si také určitě o józe myslel, že je od ďábla.

Zázračné síly, jak opětovně zdůrazňuje Ramana Maháriši, nejsou důkazem mistrovství. Ani výborné výsledky v meditaci, nejsou automaticky zárukou správného výkladu nauky. Rozvoji buddhi, moudrosti. Ducha svatého, se musíme cílevědomě věnovat stejně jako meditaci. Začátek se děje studiem – opravdu studiem spisů pravých mistrů a pokračuje obracením se přímo k Duchu svatému, k našemu Já jsem o poučení, moudrost a vedení. Kdo tak nečiní, zůstává pod vlivem svých nesprávných názorů jako například uvedení křesťanští světci. Příklady nesprávného pochopení nauky nejsou však zdaleka pouze omezeny na křesťanství.

Pokud se k těmto názorům navíc přikloní neočištěný charakter s nepřátelskými a nenávistnými sklony, neštěstí je hotovo. Jelikož tito lidé nezpředmětňují své myšlenky, city a představy pomocí postoje sebe si vědomého pozorovatele, který ví, že není žádným citem ani myšlenkou, ztotožňují se s každým citem a myšlenkou, které se objeví v jejich vědomí a bez rozlišení jednají s nimi v souladu. Posiluje je v tom přesvědčení, že je, tak duchovně vyspělé jedince, nemůže nic nesprávného nebo dokonce zlého napadnout.

Skutečnost je přesně opačná. I duchy nejvyšší napadají dokonce myšlenky nenávisti proti Bohu a pravdě. To, že padají a stávají se odpůrci Pravdy, je toho zřejmým důkazem. Ztotožňovat se bez rozlišování se vším, co nás napadne, věřit, že vše, co se objeví v naší mysli, je dobré, neřídit svou mysl v duchu nauky, vede vždy ve svých důsledcích k souhlasu se silami Bohu nepřátelskými.

Ty jsou silné i v případě duchů velmi pokročilých. A dokonce vědí, že se chovají v rozporu s naukou, nemohou si pomoci a zlu podléhají. Vysoce si proto cením apoštola Pavla, který tuto pravdu rozpoznal a dokonce se neváhal k ní veřejně přiznat výrokem, že ač ví, co je dobré, přece činí zlé.

M. Šťastnou a jí podobné něco takového ani nenapadne. Nemít pochybnosti o správnosti svého myšlení, nezkoumat je, je jasným znakem duchovní pýchy. Taková je moc její neočištěné mysli nad ní. To, že má patrně opravdu určitou sílu, její situaci nezlepšuje, ale zhoršuje. Větší síla, ale nesprávně vedená, natropí více škody než síla slabá.

Jedno je jisté. Účet za neočištěnou a neovládanou mysl, se kterou se slepě a bez rozlišování ztotožňujeme, platíme vždy my sami.

Pisatelky dopisu se ptají, jak správně rozlišovat mezi „skutečným“ a „neskutečným“. Z hlediska přísné advaity je skutečné jen Já, vědomí Já jsem. Proto nejlépe rozlišujeme mezi skutečným a neskutečným, když spočíváme v Já nebo alespoň v sebe si vědomém pozorovateli, který se rozlišuje od všeho, co může pozorovat, s vědomím, že není nic, co pozoruje, ale vědomí, které vše pozoruje. To je nejlepší rozlišování, jaké existuje.

V mysli pak s tímto postojem posuzujeme její výtvory na dobré a zlé, nutné a zbytečné, spásné a nespásné. Se žádnými se však nikdy neztotožňujeme, ale vždy zachováváme odstup pozorovatele, který není ničím, co pozoruje. To je nevynechatelný základ práce s myslí na stezce. Kdo jej nedodržuje, stává se snadnou kořistí nespásných sil – v lepším případě. V horším se stává dokonce nepřítelem světla.

V nejhorších případech takoví lidé dokonce vraždí ve jménu Boha. Jak učí bible: „Zvrácenému jsem zvráceným Bohem“. Smutné, ale pravdivé.