Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Jitřní země  (pozn. tento příspěvek byl z webu JZ již odstraněn)

Název příspěvku: K záhadě Drtikolova partajnictví
Vloženo: 2006-02-16 13:03:56
Autor: Martin Pařík
Text příspěvku:

Milí přátelé, předkládám k diskusi skrovný, dosti subjektivní příspěvek k objasnění záhady Drtikolova členství v KSČ.

Jak asi víte, umělci a intelektuálové bývají obvykle levicověji orientovaní. Před válkou jich u komunistů byla celá řádka, Vančura, Olbracht aj. Někteří ne, byli konzervativnější, např. K. Čapek. Ona ta První republika - ne že bych byl až takový pamětník, ale stačí sledovat staré filmy - nebyla vůbec žádný med, sociální rozdíly byly ostřejší než dnes, byl to samý velkouzenář, vrchní rada, na druhou stranu služky, pacholci atd. Ponižování chudáků, servilnost vůči nadřízeným, patriarchální vztahy v rodinách.

Umělec se sociálním cítěním a hlubším vnímáním typu Drtikola toto jasně viděl a bylo mu to z duše protivné, ačkoli kdyby chtěl a nevzdal se materiálního blahobytu, mohl být movitým a vysoce postaveným člověkem.

Myšlenka sociální rovnosti a spravedlnosti jej natolik nadchla, že prostě do té partaje vlezl, a jako byl opravdovým mystikem, tak se snažil být i opravdovým komunistou. On byl spíše idealistou či utopistou a altruistou než reálným komunistou. Vedla jej idea lepšího řádu, a kdyby byli všichni mravně čistí jako on, jistě by našla konkrétní vyjádření v harmonické občanské pospolitosti. Měl právo takto smýšlet. Šel za myšlenkou a obstrahoval od trudné komunistické praxe. Nevěřím, že by jednotlivě někomu ublížil. Nevím, proč to pana Vacka tolik trápí, když sám chodil ke komunistickým volbám a házel do urny volební lístky s kandidátkou této zločinecké partaje.

Aby bylo jasno, tento pokus o pochopení Drtikolova členství v KSČ neznamená, že s ním souhlasím. Motivy lidí k partajnictví byly rozličné od zištných, fanatických až po utopistické. Neuznávám princip kolektivní viny, toť vše.

Martin Pařík

* * *

Jaká je pravda?

Pane Paříku!

První republika byla republikou vlastenců, odbojářů domácích i zahraničních, legionářů, kteří doslova riskovali své životy i to, že v případě porážky se již nikdy nevrátí do svých domovů, ke svým ženám, dětem, rodičům.

Mnoho jich také své životy za svou vlast položilo, na rozdíl od komunistů, kteří bojovali v řadách Rudé armády proti nim. Jinak řečeno: proti svému národu a jeho samostatnému státu.

Na tento svůj prvý samostatný stát po 300 letech nesvobody jsme byli také právem hrdi. Byli jsme vzorovou demokracií v Evropě. Každý měl možnost se svobodně projevovat a také tato svoboda byla využívána. Nebývalý rozkvět vnitřního, esoterického náboženství o tom svědčí.

Pro vás v souladu s úřední komunistickou ideologií to byl jen stát velkouzenářů a služek. Tento váš názor vás usvědčuje. Ať jste byl ve straně nebo ne, jste duší komunista, protože jako komunista myslíte.

Na tom nic nemění neutěšená sociální postavení některých lidí. Vy i Drtikol byste měli dobře vědět, že nežijeme v nirváně, ale v samsáře a podle karmického zákona má každý přesně to, co si naprosto spravedlivě vysloužil předchozím způsobem života.

Takže buď jsme duchovní lidé a jakákoliv nespravedlnost z tohoto pohledu neexistuje nebo jsme nevěřící marxisté a pak věříme ve hmotu a v sociální nespravedlnost. Obojí současně nelze. Jedno vylučuje druhé.

Vy jste stejně jako Drtikol smýšlením nevěřící komunista a vše, co děláte, děláte jen pro zisk - ten  paradox - své kapitalistické firmy. Vy nebo alespoň Miloš jste obyčejní kapitalističtí podnikatelé, jako ten vámi neprávem opovrhovaný velkouzenář.

Ten doopravdy prospíval spolu s dalšími podnikateli skutečně k veřejnému blahu na rozdíl od komunistů, kteří v politice se řídili heslem: “Čím hůře, tím lépe“. Rozuměj pro komunisty a jejich snahy uchopit moc.

Ten velkouzenář platil daně, aby ti chudší mohli například chodit zadarmo do školy, dával lidem práci, aby mohli živit sebe i své rodiny a jelikož vyráběl ve velkém, mohl své výrobky prodávat levněji než jednotliví řezníci. Tak prospíval těm  nejchudším.  Vím,  o  čem  mluvím.  Ještě  za  prvé  republiky  jsem  chodil k večeři kupovat výborný reklamní salám, kilo za 8 korun. Tentýž točený salám, ale nesrovnatelně horší kvality, stál za socialismu po měnové reformě 300 korun za kilo. Proto se v té době ceny uváděly za deset dekakagramů. Třicet korun vypadalo lépe než tři sta.

Navíc v milionové Praze bylo těch velkouzenářů asi jen pět. Podle vás představovali celou republiku. Něco takového může tvrdit jen duší komunista.  Ty vaše služky byla převážně venkovská děvčata. Často neměla ani dokončené základní vzdělání, nebyla vyučená, nic neuměla. Práce v domácnostech rodin, které si to mohly dovolit, byla pro ně záchrana. Zajistila je existenčně a naučila se vařit a vést domácnost. Na takové práci, jako na každé poctivé práci není nic ponižujícího ani zlého, jak pro toho, kdo ji vykonává i tak pro toho, kdo ji poskytuje.

Jako všude i zde mohlo docházet ke zneužívání. To je ovšem záležitost charakterů lidí a nikoliv práce samé.

Největším zlem prvé republiky nebyli velkouzenáři – rozuměj podnikatelé ani pomocnice v domácnosti, ale komunisté a henleinovci.

Obě strany plně využívali demokratická práva, která jim republika poskytovala a s jejch využíváním se ji snažili zničit.

Sudeťáci chtěli území republiky, které obývali, připojit k Německu a Rakousku a to i násilím. Prvý takový pokus potlačila naše armáda již v roce 1919.

Komunisté  opět   pilně  připravovali  svou  krvavou  revoluci, jakou provedli v Rusku a vyráželi do celé Evropy. Prvý pokus o ni v roce 1920 zamezil president Masaryk, který měl s ní vlastní zkušenosti ze svého pobytu v Rusku. Na Slovensku ji opět musela potlačit armáda. Nebýt Masaryka a armády, mohli jsme mít socialismus již v roce 1920 se všemi jeho vymoženostmi, jako jsou gulaky – sovětské koncentráky.

Komunisté se nevzdali a ve spolupráci s ruskými soudruhy rozvraceli republiku dál. Klement Gottwald drze prohlašoval. „Jezdíme se do Moskvy učit jak vám zakroutit krkem“. Ve skutečnosti on a komunističtí poslanci jezdili tajně do Vídně na sovětské velvyslanectví pro peníze na svou rozvračeckou činnost. Váš pohled na prvou republiku, který uvádíte ve svém článku se přesně shoduje s Gottwaldovým. Jen slepý ho může nevidět.

Tyto Gottwaldovy výroky a jim podobné musel Drtikol dobře znát. Jak je možné, že stoupenci nenásilí, jakým buddhismus je, nevadili? Velkouzenáři se podle buddhismu mohou vraždit, když se nesmí zaplácnout ani komár?

Prvá republika také pro svou demokratičnost umožnila nebývalý rozkvět duchovního života všech směrů. To nebyla samozřejmost ani u nás ani všude ve světě. Tam, kde katolická církev má stále silný vliv i na veřejnou správu, něco takového není možné, viz například Bavorsko, které svou ústavou zabezpečuje privilegovanost církevního křesťanství.

Tak taková je pravda o naší republice. O té naší a nikoliv o té vaší, komunistickýma očima viděná.

Pokud si někdo myslí, že každý, kdo má vyšší příjem i majetek než druzí, je zločincem a že by se mu ho proto měli sebrat, aby všichni měli stejně, vidí společnost komunisticky a jako komunista. To je přesně váš pohled, kterým vidíte prvou republiku.

Důsledné prosazování tohoto mechanického rovnostářství, které se vydává za sociální spravedlnost, má jediný výsledek: všichni mají sice stejně a navíc jsou všichni stejně chudí s jedinou výjimkou: politických, komunistických špiček. Ti jsou nějak rovnější. Ti si užívají paláce, které pro ně staví druzí. Přesně jako president Novotný, pro kterého zabrali velkou část pobřeží orlické nádrže a postavili pro něho celá areál. To je ta vaše komunistická sociální spravedlnost. To já mám raději ty „velkouzenáře“.         

Přesně v tom jsme 40 let žili a to vy neustále obhajujete.

Kolektivní vina existuje. Pokud se organizovaná skupina domluví a společně plánuje a provádí zločiny, existuje i kolektivní vina členů takového kolektivu.

I naše trestní právo zná trestný čin zločinného spolčení. Norimberský soud prohlásil některé hitlerovské organizace za zločinecké – například nacistickou stranu, gestapo, SS. Pouhé členství v nich již bylo zločinem a trestné.

Totéž platí o komunistické straně. Každý její člen se dopouštěl viny, kterou měla celá strana a navíc se každý proviňoval osobně, že tuto stranu podporoval a to zcela konkrétně. Podporoval ji například v její činnosti tím, že platil značné příspěvky na její činnost a hlavně tím, že v rámci stranické kázně, ke které se zavázal, prováděl všude její politiku – například kádrovou.

Také se podílel na „kořisti“ této organizace. Jako její člen měl automaticky nárok na vedoucí postavení, tím i větší plat a také důchody. Je dobře známo, že členové strany měli v průměru o třetinu větší platy než nestraníci, což se dodnes promítá i do výše jejich důchodů. Tak jsou dodnes odměňováni za to, že nás pomáhali udržovat pod vládou Moskvy.

Vynález „kolektivní neviny“ není nic jiného než lež, která má umožnit beztrestnost kolektivů, které se spolčily k provádění zločinů.

Takže vina je na komunistech a nikoliv na nestranících, včetně Tomášových, kteří chodili k volbám pod komunistickým terorem, které volbami nebyly a nic nerozhodovaly.

Pan Pařík dělá z obětí viníky. Viníkem je však vždy ten, kdo terorizuje a nikoliv oběti teroru. Šíření těchto zvrácených názorů je jen šířením komunistické propagandy a zastíráním skutečného zla. Tím bylo Drtikolovo členství ve straně stejně jako tisíců dalších. Nebyl mezi nimi náhodou pan Pařík? Svými názory mezi ně patří, což je rozhodující.